Dveře

Prolog

Vedro mi orosilo čelo a stékající pot znemožnil dobrý výhled na rozpálenou silnici, po které se proháněla auta, jedno za druhým  rychlostí, kterou zákon v obci nepovoluje. Kde to, sakra jsem? Těžká brašna mi sklouzávala z ramen a krátká sukně se lepila na stehna. Mám žízeň. Zleva do mě vrazila nějaká emo dívka se zmrzlinou v ruce. Na levém rameni se objevil flek šmoulově modré barvy, pomaloučku se rozpíjel a stékal dolů po mé paži. Konečně se mi podařilo přejít ulici. Málem jsem zašlápla holuba pochutnávající ho si na sušenkách, které rozsypalo vřískající dítě v kočárku stojícím před obchůdkem se spodním prádlem.  Shodila jsem brašnu na zem a rozhlížela se kolem, zda nenarazím na nějaký obchod nebo stánek s občerstvením. Jazyk se mi lepil na patro. Vřískající dítě bylo už celé modré a svíjelo se v křečích. Rozhlédla jsem se a začala pomalinku pohupovat s kočárkem. Broukala jsem tichounce melodii Skákal pes. Chlapeček přestal vřískat a zvědavě si mě prohlížel. Po celém kočárku byly rozdrobené sušenky a dítě s velkou pravděpodobností potřebovalo přebalit. Usmála jsem se na něj. V tom se přiřítila z obchodu rozlícená matka na dvaceticentimetrových podpatcích, zlostně pohupovala taškami s nápisem Triumph a začala mě obviňovat z obtěžování jejího dítěte. V okamžiku kdy její hlas přešel do fistule, chlapeček se znovu rozkřičel a kolem kočárku se začali houfovat lidé. Kde to sakra jsem? Naposledy jsem se ohlédla a chlapečkovi zamávala.

Viděla jsem dvojmo. Všechno se kolem mě točilo. Najednou jsem před sebou uviděla venkovní zahrádku s nápisem Oáza. Ztěžka jsem dosedla na nejbližší židli. Točení pomalu ustávalo. „ Vám není dobře?“ Nade mnou stála snědá servírka se starostlivým výrazem. „ Prosím vás, nemáte něco k pití?“ „ Samozřejmě, hned vám něco donesu.“ „ Ale…počkejte,“ prudce jsem popadla dívku za paži… „ Já nemám peníze.“ Dívka krátce zaváhala. „ To nevadí, já vám natočím vodu z kohoutku, ale kdybyste chtěla cokoli jiného, tak já vás pozvu.“ Usmála se. V mžiku přiběhla s pohárkem vody, shodila zástěru a posadila se ke mně. „ Vás někdo okradl?“ Vypila jsem pohárek na ex. „ Dá se to tak říct.“ „ Hm, a můžu vám nějak pomoct?“ „ Můžete. Hledám tuhle adresu.“ Zalovila jsem v brašně a vytáhla kus zmačkaného papíru. Dívka vytřeštila oči. „ To myslíte vážně? Co vy máte společného s…“ „ Veroniko!“ Ze zadního vchodu vykoukla svalnatá postava v zástěře. „ Jo, už jdu!“ „ Je to kousek odsud. Ale já bych vám tam vůbec neradila chodit.“ Dívka mávla směrem kamsi doleva a utíkala do kuchyně.

Pomalu jsem vstala. Houpání znovu začalo. Snad už to zvládnu. Trochu se zatáhlo a příjemně ochladilo. Nasála jsem čerstvý vzduch letního podvečera a  vykročila vstříc své budoucnosti.

                                                                                          I.

Zrezivělá branka vydávala strašlivé zvuky a zahrada připomínala prales. Dům se zatlučenými okny byl obrostlý mechem a na střeše rostly snad i houby. Sandra pomalu vcházela do zarostlé zahrady a zakopávala o ostré výčnělky rozbořené kamenné zídky. Raději se vrátila zpátky ke vchodových dveřím, zalovila v kabelce a vytáhla klíč podivuhodného tvaru. Přitom si vzpomněla na stařenčina slova. „ Odemknout a vejít můžeš pouze sama a nezapomeň za sebou dobře zavřít a zamknout dveře.“ Při zasouvání klíče do zámku Sandra ucítila mírné zachvění. Nejde to. Zámek byl starý a zrezivělý. Zkusila to ještě jednou. Zámek povolil a dveře se otevřely. Sandra vstoupila dovnitř a pečlivě za sebou zavřela a zamkla dveře.

O sedm let dříve

„Miláčku, co kdybychom si udělali hezký večer?“ „ Hmm…, já jdu dneska s Vláďou na tenis.“ „ A kdy se vrátíš?“ Ta ženská je fakt neskutečná! To se mě musí neustále na něco vyptávat? „ Nevím, miláčku. Snad brzy.“ „ Tak se snad přijít brzy, ano? Já mám dneska plodné dny…“ No a co já s tím? Už jsem se ti stokrát snažil vysvětlit, že mě to vůbec nezajímá a že už tohle znova opravdu podstupovat nehodlám. „ Já myslím, že bychom to neměli tolik uspěchat. Opravdu se už na to cítíš? Vždyť přece víš, co ti říkal doktor…mám o tebe starost, miláčku…“ „ To nemusíš, drahý. Jsem v pohodě. Tentokrát to určitě vyjde.“ Tereza se usmála s se zasněným výrazem mazala veku křenovou pomazánkou a obkládala šunkou a sýrem. Tomáš se zvednul z křesla, hodil noviny na konferenční stolek a Terezu zezadu objal. „ Nejvyšší čas jít.“ V tom si všimnul chlebíčků. „ Ty někoho čekáš?“ „ No, Simona se staví. Jsem ti to neříkala?“ Tomáš pokrčil rameny, políbil manželku na pravou tvář a popadl modrou sportovní tašku.

O dvacet minut později se rozdrnčel zvonek. Ve dveřích stál rozcuchaný pětadvacetiletý mladík, s pusou roztaženou od ucha k uchu a se sluchátky na uších. Tereza se rozhlédla a rychle vtáhla mladíka dovnitř. „Ahoj Prcino!“ „Co tady chceš?“ „ Vrátil jsem se.“ „ Někoho čekám.“ „ Už nastálo.“ „Co chceš?“ „ Chyběla´s mi.“ „ Jak se daří Sandře?“ „ Vůbec netuším.“ „ Vy už spolu nejste?“ Tereza uslyšela bouchnutí dveří od výtahu a prudké kýchnutí. Vzápětí se ozval zvonek. „ Vypadni.“ „ Vrací se ti manžel?“ „ Ten by nezvonil.“ „ Ahá, tak to pardon, nebudu rušit. Kdyby sis chtěla někdy popovídat, tak číslo mám pořád stejné. Bydlím u bráchy.“ Ve dveřích příliš nápadně a hlasitě pozdravil uplakanou těhotnou ženu se dvěma kufry. Tereza tázavě povytáhla obočí. „ Simono?!“ „ Prosím tě, nezlob se, ale mohla bych u tebe pár dní zůstat?“ „ Už zase? Nezlob se, ale já někoho…“ Simona se hlasitě rozvzlykala. „ Prosím tě, pojď dál.“

Radek bral schody po dvou a málem se srazil s šedovlasým inteligentně vyhlížejícím pánem. „ Jestli jdete k Horáčkům, tak tam ani nechoďte, je tam děsněj zmatek,“ prohodil znechuceně, zapálil si cigaretu a zmizel za rohem. Šedovlasý pán se zatvářil zmateně, chvilku nerozhodně postával na schodech, pak se otočil a odcházel pryč. Při průchodu hlavními dveřmi mu zapípal telefon. Promin, ale musim to zrusit. Ozvu se az to pujde. Libam te. T.

Radek si sedl na lavičku v parku a zhluboka potáhl z ubalené cigarety. Proč jsi mi musela připomínat Sandru?

                                                                                        II.

 Současnost

Sandra sténala na nemocničním lehátku. Vrchní sestra seděla u stolku a něco si důležitě zapisovala. „ Vydržte, pan doktor vás hned vezme.“ Rozrazily se dveře a do přijímací místnosti vešel vysoký statný muž středního věku. Nahlas pozdravil a ráznými kroky zamířil k Sandře. Po minutě vyšetřování oznámil sestře. „ Na sál.“ Sandra se rozplakala.

Na chodbě postával Jakub se svěšenou hlavou a nervózně si okusoval kůži okolo nehtu na palci pravé ruky. Po dvaceti minutách se objevila sestra. Jakub zvedl hlavu a pokoušel se informovat o stavu své manželky. „Je mi líto, ale vaše paní potratila. Je na sále.“

Jakub vešel v doprovodu sestry do nemocničního pokoje. „ Vstávejte, probuďte se, paní Slavíková!“ Chytil svou ženu za ruku a starostlivě ji hladil po čele. Sandra se pokoušela něco říct. „ Jak…se…to…zase stalo...nemohla jsem…tomu zabránit….moje děťátka…vždyť jsem prošla dveřmi…proč?“ Sestra se usmála. „ To nic, po narkóze mluví každý trošku z cesty. Nemějte strach, vaše paní bude v pořádku.“

„ Neboj se, miláčku, budeme mít spoustu dětí. Až se uzdravíš.“ Jakub přemáhal slzy. Proč mluvila o dětech v množném čísle? A jaké dveře, proboha? Snad neprožila klinickou smrt nebo tak něco? A proč zase? Stalo se to poprvé. A doufám, že naposled. Tohle už nedopustím.

Když Sandru propouštěli domů, Jakub jí přinesl kytici červených tulipánů a vzal jí na oběd do její oblíbené restaurace. Objednala si lehký salát a sklenici neperlivé vody. „ Musím za stařenkou.“ „ Za jakou stařenkou?“ Z kabelky vytáhla prapodivný klíč a houpala jím  Jakubovi před nosem. „ Tohle jí musím vrátit.“ Jakub udiveně povytáhl obočí. „ Prošla jsem dveřmi, ale nic se nestalo. Třeba bys to mohl zkusit ty. Musím se jí zeptat.“ Jakub ze Sandry nespustil pohled. Vidličku s napíchnutým soustem, dosud držel v ruce asi dva centimetry od svých úst. Že by posttraumatický stres? „ Miláčku, je ti dobře?“ Sandra se rozohnila. „ Proč by mi jako nemělo být dobře? Posloucháš mě vůbec? Něco ti tady povídám a ty mě stejně zase vůbec nevnímáš! Jako obvykle! Vůbec tě nezajímá, jak se cítím! Že jsem…že jsem přišla o dítě!“ Sandra křičela na celou restauraci a pak se zoufale rozplakala. Jakub omluvně pokrčil rameny, vidličku s nabodnutým soustem položil na okraj talíře, kývnul na číšníka, zaplatil, objal Sandru kolem ramen a rychle opustili restauraci.

Večer Sandra Jakubovi vyprávěla naprosto neuvěřitelný příběh. Jakub poslouchal na půl ucha, ve skutečnosti spřádal plány, jak rychle a bezbolestně Sandru přesvědčit, aby se nechala léčit. Hned ráno zavolám Honzovi Dudkovi. Doufám, že hospitalizace nebude nutná, ale snad se mu podaří ji přesvědčit, aby chodila na psychoterapie a užívala nějaké prášky. „ Postarám se o tebe, holčičko.“ „ Takže tam se mnou půjdeš?“ „ To víš, že tam s tebou půjdu.“ Sandra šťastně zazářila jako sluníčko a políbila Jakuba na tvář. Tak počkat, tady něco nehraje. „ Kam jsi říkala, že se tebou mám jít?“ , zeptal se opatrně. „ No, za stařenkou přece“, odpověděla udiveně Sandra.