Baro drom ňigda phenel avri pre Te... // Cesta Tě nikdy nezradí

"Ustanovení Tvá jsou mé písničky na místě mého putování..." ->Žalm 119,54 ***************** Věnováno... ...Eržice, (+2007, O dikhel dikhoro,) která mne naučila víc, než jakékoli učebnice... ...Regině, krásné tak, že by se Šeherázada šla zahrabat... ...Joskovi za samozřejmost, s kterou mě přijal do svého života... ...Patrikovi za jeho dětskou bezelstnost a krutost... ...Matyášovi za všechna ta odpooledne na pískovišti... O dikhel dikhoro, sa egisna Róma !! --------------------------------------------------- Based on a true story.

I. Průjezd

 

Našla mě sedět v průjezdu. Byla jsem vyčerpaná, unavená jak májové kotě.

Několik posledních nocí jsem prospala v korunách stromů na Saintcross hill. Nesmějte se, sakra... byl to můj první útěk z domova, ještě jsem nevěděla co a jak. Ten den už jsem ale byla tak ospalá, že jsem myšlenku na další spaní ve větvích vzdala. Když se začalo stmívat, automaticky jsem zamířila do spletitých, smradlavých uliček Třetího okrsku. Bylo něco před půlnocí, když jsem zalezla do toho průjezdu a zavřela za sebou těžké dřevěné dveře.

Usadila jsem se do rohu za plechovou popelnici a zašátrala po kapsách. Kudla, pár skleněnek, ořezek tužky, naněkolikrát přeložená tarotová karta ´Le mat´, krabička sirek... a konečně, ztvrdlá houska. Poslední. Chvíli jsem se na ni nerozhodně dívala, ale byla jsem tak unavená, že jsem se nedokázala přinutit ji sníst. Tak dlouho jsem si ji úzkostlivě schovávala ´na potom´, že mě hlad docela přešel. Usnula jsem, nevím ani jak, nebo jestli se mi něco zdálo.

Probudilo mě půlnoční zvonění od Anny a zaskřípění dveří.

Doufala jsem, že příchozí prostě projde dál do dvora a nevšimne si mě... Mýlila jsem se.

Postavila se přímo přede mě a dlouho na mě hleděla.

Byla to ta nejzvláštnější osoba, jakou jsem kdy viděla: malá, shrbená a neskutečně ošklivá. Kdyby právě neodbila půlnoc, myslela bych že je to polednice. Zpod květovaného šátku uvázaného kolem hlavy jí -byla to ona- spadal na ramena na pěst silný ocelově šedý cop.

„Cítila jsem Tě,“ vysvětlila, přestože jsem se neptala.

Aniž řekla co dalšího, posadila se vedle mě na zem a neuvěřitelně špinavými prsty si začala nacpávat dýmku.

Voněla. Nevěděla jsem čím, ale bylo mi to příjemné.

„Kdo...“ začala jsem, ale přerušila mne pohybem ruky: „Nacpávání dýmky je rituál, děvenko. Při něm se nemluví...“

A tak jsme mlčely.

„Všem věcem, co jejich jest,“ promluvila konečně poté, co si tu smrdutou fajfku podpálila a vyfoukla první obláček hustého kouře.

„Ty mluvíš ráda, Eržika ví... Ale musíš se naučit, že některý chvíle vyžadujou mlčení, Ty panimáješ?“

„Da,“ přitakala jsem, zmatena. Dokonale zmatena. Ale nebála jsem se.

Zadívala se na sbírku mých pokladů, dosud ležící na prknech podlahy u mých nohou, a po chvíli ke mě cvrnkla jednu skleněnku. Odcvrnkla jsem ji zpátky k ní. Krákavě se zasmála: „Kuličky, zápalky... Líbíš se mi, děvenko.“

Mě se zase líbilo že neříká ´sirky´, ale ´zápalky´.

„Tak si je nechte,“ navrhla jsem.

Zachechtala se. Nikdy předtím a nikdy potom už jsem podobný smích neslyšela: „Dar. To je dobrý začátek přátelství. Taky Ti něco dám; na oplátku. Něco za něco, tak to má být. Svět musí být v rovnováze.“

Z rukou ověšených všemi možnými cetkami si stáhla stříbrný prsten a podala mi ho. Natáhla jsem si ho na prst a šťastně se usmála.

„Teď jsme si něco vyměnily; to nás navždycky spojuje. Vždycky, když sáhnu do kapsy a nahmátnu Tvou kuličku, vzpomenu si na Tebe.“

„Vždycky, když spatřím tenhle prsten, vzpomenu si na Tebe... na Vás,“ opravila jsem se.

„Vykání je zlo. Rozděluje lidi. Všichni lidi jsou bratři, všichni lidi jsou si rovni. Daly jsme si dar; jsme přítelkyně. Jsme sestry. Nesmíš mi vykat. Ne, počkej, nic neříkej. Chtěla´s projevit úctu, Eržika ví. To je dobře. Úcta je správná. Musíš mít úctu. Musíš mít pokoru. Líbíš se mi, děvčátko.“

Ten podzim mi mělo být patnáct a jako většina skoro patnáctiletých jsem ze všeho nejvíc nesnášela, když mě někdo nazýval ´holčičkou´, ´děvenkou´ či tak nějak podobně – od ní mi to ale nevadilo, z nějakého záhadného důvodu.

„Taky se mi líbíš,“ usmála jsem se, a zase jsme seděly mlčky.

„Jak vlastně víš, že mluvím rusky?“ nevydržela jsem to asi po čtvrt hodině. Byla jsem tehdy zvědavá, netrpělivá a strašlivě, strašlivě hloupá.

„Tvý oči,“ vysvětlila a potáhla si z dýmky; znovu promluvila až s dalším oblakem modrého kouře: „Máš v nich pláně, děvčátko. Široký a nekonečný ruský pláně, vysokou ruskou oblohu. Žádný začátky a konce, jen dlouhý, předlouhý prašný cesty.“

„Takže Ty jsi Ruska?“ zeptala jsem se. Najednou se mi vůbec nechtělo spát.

Suše se zasmála: „Tak trochu od Rusa a tak trochu od Maďara, a ještě tak trochu od všeho jinýho. No, dost řečí. Pojď. Obě se potřebujeme vyspat.“

Počkala než sesbírám svůj majeteček, čapla mě za ruku a s jistotou mě vedla úzkou cestičkou přes dvorek plný harampádí až do domu.

Páchl plísní.

„Nebude vadit, že u vás přespim?“ zeptala jsem se.

„Nebuď hloupá, holčičko. My Cikáni máme jedno takový přísloví: Náš dům neni nikdy tak malej, aby se do něj nevešel ještě jeden.“

 

 

 

II. Domov

 

Byl to jeden z těch starých domů Třetího okrsku, cihlový, s opadávající omítkou, se schody z měkkého kamene a s tepaným zábradlím. Vysoké stropy, úzká okna. Z chodby se vcházelo rovnou do kuchyně.

Nerozsvítila; dovedla mě k dřevěné lavici, donesla mi polštář -trochu vlhký- a pokrývku.

„Zaspi charašo,“ usmála jsem se, ačkoli to nemohla vidět – poprvé po několika dnech.

„O dikhel dikhoro, Darja,“ usmála se. Neviděla jsem to, jen cítila.

Nikdy jsem se nedozvěděla, odkud se znala moje jméno.

 

Vyzvánění od Anny, klaksony aut na hlavní ulici, smích a zpěv, to mě druhý den probudilo.

Kdosi do mě dloubal prstem. Otevřela jsem oči, pomalu a s nechutí; spalo se mi dobře, byl to tvrdý, úlevný spánek, a nepřála jsem si aby skončil. Předemnou stálo dítě. Malé, snědé, úplně nahé.

„Ahoj,“ nadhodila jsem zkusmo.

Jen se na mě tak dívalo, mlčky a zkoumavě. Asi se rozhodlo, že se mu líbím, protože se usmálo: „Ahoj, holko.“

„Jsem Darja,“ usmála jsem se v odpověď.

„Já Patrik,“ odvětilo mi.

Vyměnili jsme si jména, a tak jsme byli kamarádi.

Kolem se to začalo hemžit lidmi. Nikdo se nepodivoval kdo jsem nebo kde jsem se tam vzala. Pomalu jsem se vyhrabala z pokrývky a posadila se. Polštář jsem odsunula na stranu a deku složila na něj. Pod nohama se mi propletla kočka, chvíli mi drsným čumáčkem očichávala tenisky a pak mi vyskočila na klín.

Ze sporáku zavoněla česnečka.

Do místnosti se vloudal postarší šlachovitý muž. Měl knír, tílko a montérky.

„´Brý ráno,“, pozdravil. Jakoby nic.

„Dobrý ráno...“

„Nakrájej chleba, je ve špajzu,“ ukázal na úzké, slonovinově natřené dveře. Vstala jsem, našla chleba. Bylo mi hloupé se ptát kde je nůž, a tak jsem sáhla do kapsy džín pro svou rybičku.

Pochvalně pokýval hlavou: „Máš vlastní nůž; to je dobře. Každej by měl mít nůž. Nůž znamená přežít.“

„Já vím,“ poznamenala jsem „...dal mi ho dědeček. Říkal totéž.“

„Asi je to chytrej chlap...“ zamíchal polévku.

„Byl,“ poznamenala jsem, a protože mi žaludek zpíval árie, zakousla jsem se do chleba aniž bych čekala na česnečku. „Dva tejdny zpátky umřel. Milovala jsem ho. Vychoval mě.“

„Byly mi čtyry, dyž začla válka. Chcípali jsme hlady. Jednoho dne udělala mamoška pečeni. Dali mi nejlepší kus. Upekli našeho psa; chtěli, abych se pořádně najed´. Řekli mi, že se zatoulal. Věděl jsem to, ale nechtěl jsem jim dělat starost, tak jsem ho sněd´.“

Tajemství za tajemství, bolest za bolest.

„Jsem Joska.“

„Já Darja.“

Jméno za jméno.

 

„Dobrý ráno, děvčátko.“

„Zdravstvojtě.“

„Dobře vyspala?“ vrhla na mne pohled svých nevyzpytatelných černých očí.

Měla jsem plnou pusu, tak jsem jen přikývla.

„A co se Ti zdálo?“ zatahal Patrik za nohavici mých džín.

„Co se zdá první noc na cizím místě, to se Ti vyplní,“ podotkla stará.

„Tosara guľarel...“

Stála ve dveřích druhé místnosti, tak krásná jak byla Eržika ošklivá.

„Tosara guľarel,“ odpověděli všichni sborem.

Joska donesl hrnec na stůl. Z kredence vytáhl kameninové talíře. Ani dva nebyly stejné.

Jedli jsme mlčky a chvatně, jako by nám to jídlo mohl kdykoli kdokoli vzít.

Nad Saintcross hill svítalo.

 

 

 

III. Odpovědi

 

Za krátký čas už jsem je znala všechny – a oni mě.

Joska makal na výkopech, Regina šlapala. Patrik se rád toulal po Třetím okrsku. Marian byl naprosto spokojený s celodenní hrou na hromadě písku na dvoře. Eržika řídila klan, s klidem a nekonečnou moudrostí.

„A to Tě chlapi poslouchaj´?“ ptala jsem se překvapeně.

„Poslouchaj, proč by neposlouchali?“ odpovídala, o nic méně překvapená.

„Poslouchaj. Musej. Žencká je posvátná. Matriarcha. Uržovatelka rodu.“

 

„Co je na světě nejdůležitější?“

„Úcta k předkům a pokora. Bejt vděčnej za svítání. Radovat se z malejch věcí.“

„To je jak z učebnic filosofie,“ šklebila jsem se.

„Dilipiněn,“ odplivávala si Eržika rovnou na podlahu. „Učebnice Tě naučej věci. Cesty Tě naučej to, co potřebuješ vědět.“

„Mišteš, mištes...“ smála jsem se.

„Co je to učebnice?“ ptal se Patrik.

„Co je to filosofie?“ ptala se Regina.

 

„Kde se vzali cikáni?“

„To byl Bůh, a bylo mu smutno. Chtěl udělat někoho, jako byl on sám. Tak vyrobil člověka,“ vyprávěla Eržika.

Seděly jsme v kuchyni a vyšívaly.

„Nevěděl ale, jak se to dělá...“

„...takže prvního vyrobil chlapa.“

„Čit,“ zaškaredila se a já poslušne ztichla: „So paťiphenav,“ nasadila jsem omluvný obličej. Mlčky přikývla a pokračovala v příběhu: „...nevěděl ale, jak se to dělá. Vzal hlínu, uplácal člověka a dal ho do pece. Protože ale neznal, jak dlouho se má péct, nechal ho tam přesčas, a když ho vytáhnul, byl ten člověk úplně černý, spálený. Bůh se na něj podíval a řekl: ´Ty budeš žít tam, kde je horko, protože Tobě Slunce neublíží´. A vysadil ho na rovníku. Pak vzal zase hlínu, a uplácal druhého člověka. Dal ho do pece, ale bál se, aby ho znovu nespálil, a tak ho ze strachu vytáhnul ještě dřív, než byl hotový. Byl bledý, bílý. Nedopečený. Bůh se na něj podíval a řekl: ´Ty musíš žít tam, kde Slunce nežhne, protože jeho teplo by Tě spálilo,“ a vysadil ho po světě tam, kde Slunce nesvítí tak moc. A pak vzal do třetice hlínu, vyrobil člověka a protože už věděl, jak na to, tak když ho vytáhnul, měl ten člověk pěknou barvu, ani černou ani bílou, takovou pěkně kávovou, a Bůh mu řekl: ´Ty budeš moct žít všude, můj človíčku´... A tak vznikli Cikáni.“

 

Naučila mě číst z karet, z větru, z čajových lístků, z kávové sedliny, z lidských tváří a dlaní.

„Všechno je v Knize Osudu, děvčátko.“

„Pak ale nemůžu nic změnit...!“ namítala jsem rozhořčeně.

„Kniha Osudu je velká. Je v ní všechno, co udělat můžeš. Ne to, co opravdu uděláš. To je jen na Tobě.“

„Jako všechno,“ zamračila jsem se.

„Jako všechno,“ přikývla. „Snad bys to nechtěla jednoduchý?“

„Co nebolí, to nemá cenu,“ zavrčel Joska od sporáku.

 

Odpovídala mi na všechny věci naa něž jsem se ptala, jen jedno vytrvale odmítala: Číst mi z ruky.

Chtěla jsem to vědět.

Říkala, že to nepotřebuju.

 

 

 

IV. Hudba

 

Ta kuchyň mohla být malá, nikdy ale nebude tak malá, aby se tam nevešel ještě jeden; to už jsem věděla.

„S kým se dělíš o jídlo, s tím se dělíš o všechno,“ říkávala Eržika. „Sdílet a dostávat. Svět musí bejt v rovnováze...“

„Andro verdan drukos náne,

mri pirani šukar náne.

Loli phabaj prečinava, hop, hop, hop...

Jepaš Tuke, jepaš mange, hop, hop, hop...“

Za Vítkovem zapadalo Slunce.

Rozvrzaný stůl, dřevěná lavice. Tma.

Housle a heligonka, chrastítka.

Noty, vystřelující do ticha.

„Či sar parno, či sar kalo,

pačivalo

Tu ča af...“

„Proč nemáte klavír?“ ptávala jsem se. „Na klavír by to znělo nádherně...“

„Nádherně to zní jen na hubu, v tom je to kouzlo.“

„...a navíc, už jsi viděla klavír, co se dá jen tak naložit na vůz a odvýzt o vesnici dál?“

Zastyděla jsem se, že jsem se ptala.

„Ať jsi černý, nebo bílý

rovnou páteř stále měj.

Zapomeň strach, bolest, aspoň na chvíli,

s námi se směj, s námi se směj...“

 

 

 

V. Rozloučení

 

Odešla tiše, klidně a smířeně, obklopena všemi které milovala, všemi, kdo milovali ji.

Seděli jsme kolem její postele. Přitáhla si mou ruku a zadívala se do dlaně: „Seš dítě výšin, vod a hor, dítě prašnejch cest. Tvůj život bude plnej a zlej, holčičko, protože odmítáš zlatý střední cesty. Nikdy neklesneš úplně, vždycky jenom na kolena, tak aby ses mohla zvednout a chvíli jít dál než zase spadneš. Mi Kali Sara ačhel pes Te,“ usmála se.

„O dikhel dikhoro,“ oplatila jsem jí úsměv.

Řekla mi toho ještě mnoho, ale to už vám neprozradím.

Kočka se ten den neukázala.

Vzpomněla jsem si, jak Eržika kdysi říkala, že kočky nerady mrtvé. Kdy to bylo?

Před rokem?

Anebo před sto lety, či tak nějak?

A nebylo to vlastně jedno?

„Časos neaksaľol, ča akaňik“ vybavilo se mi, co ještě mi kdysi říkala.

Před rokem, nebo před sto lety?

A není to vlastně jedno?

„Čas není, je jen teď.“

 

 

 

VI. Cesta

 

„Tosara guľarel...“

„Tosara guľarel,“ odvětila jsem a zhluboka vdýchla vůni vlhkého polštáře.

Naposled, věděla jsem to.

„Traďipen mušinel,“ pohladil mě Joska po vlasech. „Džal the tiš.“

„Najel hodno,“ odpověděla jsem s nekonečnou lítostí. Kdesi v mé duši umíraly zvuky houslí, skomíraly ohně, kdesi v mé duši zemřely chladné noci pod plachtami vozů.

„Te nasal rakľi, Te sal čhaji!“ pokusil se mne přesvědčit.

„Me som... Darja. Narriel,“ odvětila jsem. Dosud nic v mém životě nebylo tak těžké jako toto odmítnutí.

„Baro drom ňigda phenel avri pre Te.“ Regininy černé oči byly plné slz.

„Džanel pes,“ odvětila jsem a donutila se k úsměvu.

„Ksasa džal muišinel.“

„Džanel pes,“ odvětila jsem... a rozbrečela se.

„Mi Kali Sara ačhel pes Te,“ usmála se Regina.

„Mi Kali Sara ačhel pes Te,“ usmál se Joska.

„O dikhel dikhoro,“ usmála jsem se.

 

Přes slzy.

"Zapomeň bolest, aspoň na chvíli,
a snámi se směj, s námi se směj..."

 

 

---