Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte serejč against the machine
Autor
vindal drámo
Temně modrý světlo, ráno který vyráží dech poštolkám, nalétávají mi na okno se zlostným křikem, budí mě melodie z telefonu, plná žesťů a fléten ramadánu, pejska mám obtočenýho na polštáři jako živou šálu, hnědý živý očka mě sledujou, důvěřivě, oddaně, úplně se do mě vpíjí a je to zatracená zoodpovědnost a láska co cejtim.. narychlo si vařím turka, chroupu zrnka, civím na šoustající hrdličky na střeše protějšího domu, na holku v kalhotkách, jak připravuje snídani a pohybuje se do hudby, kterou neslyším.. zvažuju masturbaci, zavrhuju masturbaci.. prší – kolik bolesti je třeba aby se zjevila u mě v kuchyni? pouštím si naše starý písničky, intimní melodie, který mi ryjou do duše jako malý rejče, rád trpím, mám v tom systém, ženu po pokoji satana belzebubem.. najdu pár solidních vajglů, utočím to do krásnýho kornoutu, kouřím.. řízením osudu je ze mě zase dělňas, pracuju s rejčem, s hráběmi, hrabe mi, jsem stvořenej abych psal o bolesti a radosti někde zalígrovanej, skrytej, bojující jen meči slov, ale teď mě existenční hovadiny vylákaly ven, nedůvěřivýho a nevinnýho jako kulky štěnětě.. jdu středem tramvaje a holky odvracej oči, tisknou kolínka k sobě.. představuju si, že s nima souložím za jízdy, rackům na očích, představuju si - jak tramvaj vykolejuje a řítí se do vltavy a zatímco hradčany pláčou nad námi, šoustáme dál pod vodou... Na palmovce vyskakuju v kontemplativní náladě a s erekcí. hledím na maníky s ovázanou hlavou, na mladý alkoholiky, na punks, starý alkoholiky.. Vlezu do nory a nastoupím do soupravy plné pracujících. a ti vypadají ještě hůř, skutečný trosky, klimbající v dalším nesmyslným ránu, znovu a znovu porcováni každodenní stupiditou přesunu, fachmani, ukrajinci s odstátejma obrovskejma ušima a dementníma zlýma výrazama, kusy bezduchejch oděvů, prázdný ksichty sekaný světlem tunelu.. Černej most, teď ještě kousek autobusem do Počernic.. za Klímovejch dob tady bejvaly hvozdy, teď je to hnusnej pražskej skorovenkov, míjíme restaurant Na radosti, oblíbenej Ladislavův lokál, zavřeno, vybitý okna, je po mejdanu.. Dorazím na místo s půlhodinovým zpožděním, borci už makaj, samozřejmě maj poznámky, nuda, narychlo se převleču, přivážu na svoje pohublý tělo džíny provazem a jdu na to: popadnu rejč a zanořím ho do tý vlhký, těžký hlíny, přesekávám žížalu a zdvojuji tak její utrpení, obrovskej drn obrátím na záda a mlátím s ním o zem abych oklepal hlínu, pak držím v ruce už jen cévy - hodím je na kolečko.. a takhle pořád dál.. rejč against the machine - a slunce mi pere do zátylku a musím poslouchat kecy o tuningu takovejch dvou usmrkanců, doboha existuje něco debilnějšího než se bavit o autech? Makaj tady, aby si vydělali na PSPéčko, co to vůbec kurva je? Přestávám to, bojuji, mlčím.. asi za hodinu dorazí boss, můj anděl strážný, co mě střídavě zachraňuje už tak šest let, všemožně mě podporuje, dává mi svoje starý košile a platí obědy, jsem stále v mínusu a bez tohohle chlapíka bych byl mrtvej, nebo v krimu, po neúspěšným el pasu.. kurvadrát .. ale tohle je vážně rasovina, jedu tak třicátej řádek, držím rejč pod krkem, držím se už jen kvůli těm hnědejm očkám.. a slunce visí nad náma, cejtím jeho tíhu, cejtím že přichází šílenství, co to tu dělám? A najednou do ticha se ozve takovej démonickej chechot, tuningář dostal epileptickej záchvat, zůstal stát s vidlema nad kupou drnů a píchá do nich, vypadá jako satan, muchecheche, strašný, je totálně daleko a jde z něj strach, odstoupím z dosahu jeho vidlí... pak to přejde.. „Co se stalo, co?!“ tohle je ale zkurvěně temnej den, pomyslím si.. Jdeme radši na oběd, jsem servanej jako stará kurva, dám si guláš a sežeru nejvíc knedlíků za svůj život, protože jsem dva dny nejed, jen lógrovou kaši.. když vylezu ven, mám pocit že chcípnu, jsem totálně bez síly, guláš mě táhne k zemi, uff... a znovu na zahradu, k tomu prehistorickýmu pohybu, obrátit, vyklepat, zahodit.. šedesátej osmej řádek, vůbec to neubejvá, nemáme ani pětinu, vidím bosse, že toho má taky plný vinty, stříká z něj pot, tuningář se zase rozchechtá, serem na to, rejem dál.. stočtyřicátej řádek..... „Ty vole pro dnešek konec!“ zahlásí nakonec šéf na pomezí šílenství, zahodím rejč, jdu zahradou dolů, mám tricáky jak svině a spálený záda, cejtím se uraženej, poníženej jako Dosovi zoufalci, obleču si nazpět svoji bytost, stepařský botky, vezmu si zálohu 200 kč a jedu do Prahy, cestou nakoupím granule a krabici vína abych se omyl z tý dělničiny. Pejsek mě vítá mezi futry, skáče a kňučí.. vezmu ji do náruče a přejdeme k oknu, hledám očima moji kalhotkovou holku, v kuchyni stojí nějakej tlustej páprda se zlatejma hodinkama..přes dvorek přeletí světelný prasátko do mýho zdrchanýho ksichtu, bitva pokračuje..