Má Slunce

Když se řekne Slunce,napadnou mne v prvním okamžiku dvě.Nejdříve o
kominickém,které neodmyslitelně patřilo k panu Richterovi.Pan Richter
byl první opravdický kominík,se kterým jsem se poznal.Rozvážně chodil od domu k domu.Na jeho cestách bylo slyšet pleskání pantoflí o paty.U
babičky Františky vrzla vrátka.Tak tady mě máte panímámo,dobrrý den.
A to er mu nádherně znělo,protože ráčkoval.V koutku úst vyhaslé viržinko,saze ve vějířkách vrásek kolem očí mu dodávaly rozpustilý výraz.Tak ty jsi Jarroslav a podával mi ruku.Já jsem taky Jarroslav,to jsme tedy dva Jarrroslavové.A ta přemíra er se rozrachotila,jako když kolem domku projížděl pan Strnad se žebřiňákem. Daroval mi šmouhu sazí na nos.Chceš vidět,jak vchází Slunce do komína? Babička Františka byla proti,ale co zmohla proti dvěma Jaroslavům.Dyť je to kluk,panímámo!A tak jsem se dostal na střechu a uviděl při práci kominíka a jak to jeho železné slunce vymetá sopouch.Tady mi to podepište panímámo a vytáhl upatlaný a umouněný zápisník.Tady máte pane Richtere něco na spláchnutí a dávala mu sklenku Becherovky,kterou on tuze rád.Děkuju panímámo a celý rozzářený jí daroval na nos také šmouhu sazí.Tak to byl pan Richter a jeho železné slunce, se kterým přinášel do domů radost,pohodu,vůni sazí,Becherovky a vyhaslého viržinka.Jeho železné slunce,i když bylo černé,přinášelo jas živého ohně v kamnech,klukovský úsměv a dary od srdce na nos.
To druhé slunce je úplně jinačí.Je doopravdické.Bylo to ve vrcholném jaru.Všechno živé po dnu vyplněném prací se pomalu chystalo ke spánku.Nedaleko,na farském komínu,bylo slyšet poslední klapání čapí rodinky,po večerním dojení roznášeli kluci ze statků čerstvé mléko,Slunce se již chystalo na západním obzoru do hajan a posledními paprsky ozařovalo starou kuchyň babičky Františky.Babička ohřívala spoustu vody na kamnech,na posteli u okna ležela mladá,krásná žena.Tmavé,dlouhé vlasy měla rozprostřené na celém polštáři.Nadbíhali jí všichni mužští z vesnice,jak je svou krásou pobláznila,ale ona se zamilovala do jednoho a on do ní.Před nedávnem jí bylo 23 let.A nyní ta kráska má otevřené oči a v té teplé hnědi je výraz směsice strachu,překvapení,úžasu,bolesti a úzkosti.Těžce oddychuje a zpocené čelo jí utírá paní Kuřátková,porodní bába.Hodiny v kuchyni ukazují tři čtvrti na osm a paní Kuřátková radí a pomáhá. A do ticha zní její hlas,no tak Jarmilko,klid,zhluboka dýchej a tlač!Ale již si není tak jistá a posílá jednoho z čumilů za oknem, pro pana doktora Bezpalce.A tak,během chvilky,do kuchyně přibyl ještě on.Já jsem si zatím hověl v teplé,vlhké,tmavé jeskyni a dělal jsem,jako by se mě to pranic netýkalo.Maminka za mne vykonávala vše
potřebné k životu a mně nic nescházelo.Tak jsem se ze zvědavosti mrkl okem škvírou ven.Uviděl jsem těmi posledními slunečními paprsky ozářenou kuchyň,ale jinak nevlídný svět.Doma je doma a chystal jsem se k návratu do jeskyně.Neměl jsem být tak zvědavý!Jakmile mě spatřili,vrhli se na mne jako dravci,cítil jsem na sobě chladný kov a nenechavé ruce a tahali a rvali mě z domova pryč.Ucvakli mi záchrané lano a nutili mne nadechnout se úplně samotného!Já se ale nedal.Ne a ne,já vám dýchat nebudu.Ale co zmůže takový tvoreček proti přesile!Vzhůru nohama,už celý modrý od nedýchání,zmlácený panem doktorem,zdeptán těmi gestapáckými manýry,jsem podlehl.Hrdost byla fuč a já se nadechl.Na jejich odpovědnost jsem se nadechl!A byl to pro mne šok.Obrovský.Do celého vesmíru jsem zařval,já jsem tedy tady,
tak už mě konečně nechte!Byl jsem ozářen posledními paprsky Slunce,kostelní zvon vyzváněl Áve,já vyřvával nespravedlnost a táta se vracel z dílny,sedl si na schody a tiše plakal.Byla sobota večer a já již spal po té prožité hrůze a všichni kolem mi připíjeli na zdraví.Ta krása zapadajícího Slunce už navždy ve mně zůstala a já ji na potkání rozdávám,jako pan Richter své šmouhy radosti na nosy.
A to je tak asi všechno k tomu Slunci.