Pohádka o Antoníčkovi Zahradníčkovi a čarovných třešních

Antoníček Zahradníček byl věru malý soukromníček. Vlastnil jenom rozsáhlý třešňový sad, malý traktor a předpotopní postřikovač, který byl víc v opravě než v pracovním procesu. O troše nářadí a menších mechanizačních prostředcích, většinou stejně nedokonalých, nemohla být ani řeč. Byl chudý a nemohl si ani dovolit platit někoho, kdo by za něho pracoval. Ostatně, on měl svoji práci rád a nevyměnil by ji za nic na světě. Ale ta dřina… Potřeboval by dva pomocníky!

Stromy byly již staré a vysoké, místy proschlé, se silnou vrstvou rozbrázděné borky a Antoníček je stačil jenom s maximálním vypětím sil ošetřovat. Přesto je miloval a nedal na ně dopustit.

Byla to jeho celoživotní práce. Ano, bylo mu souzeno celý život pracovat a nikdy si za výdělek moc přepychu neužít. Práce se mu neustále hromadila a on, když nebylo vyhnutí, obstaral alespoň práci nezbytně nutnou. Když měl v pořádku postřikovač, stříkal proti cizopasníkům a žloutence. Jestliže v pořádku nebyl, tak ho Antoníček odvezl do opravy. To potom přihnojoval nebo zapřáhl plečku a plečkoval. Často se mu stávalo, že když přivezl postřikovač z opravy, porouchal se mu pro změnu traktor a on si potom musel práci jenom vymýšlet, aby vůbec mohl něco dělat. V zimě prováděl průklest, a když byl veliký mráz, opravoval žebříky a košíky pěkně v teple a chystal se na léto.

Léto. To nebyl oddych u moře nebo na horách. To byla sklizeň, nejzajímavější, nejkrásnější, ale i nejkrušnější část roku pro Antoníčka Zahradníčka. Měl vždycky ze sklizně skoro děsivý strach, neboť ji absolutně nemohl sám zvládnout. Úroda na stromech byla pravidelně vysoká, ale málo toho sklidil Antoníček ve svůj prospěch, neboť lidé byli zlí. Všechno mu chudáčkovi rozkradli. Antoníček nebyl v tomhle svým pánem. Nebylo divu, že mu nikdo nechtěl česat. Tak vysoké stromy a ještě k tomu na takových žebřících, to většinou každého odradilo. Navíc neměl Antoníček dobrou váhu a každou chvíli někomu ubral nebo přidal, a tím se zvětšovala nespokojenost brigádníků. Hrozně těžko sháněl česáče, a když mu česali, musel jim notnou dávku třešní darovat, aby nereptali a neopustili ho. Tak jim dával a oni chtěli čím dál tím víc a jemu samotnému zbylo nakonec jenom tolik, aby se z chabého výnosu uživil.

Jaká byla sezóna Antoníčka Zahradníčka? Protože třešně zrály postupně, od nejranějších po nejpozdnější, v jednotlivých třešňových týdnech, byl i sklizňový nápor rozložený. Nejdřív zrála Rychlice německá, které se říkalo májovka, protože tato srdcovka zrála již koncem května. Neměla valnou kvalitu, ale jelikož byla první, byla ceněná. Antoníček jí měl jenom několik kusů a nechával je otrhat místním školákům rovnou do pusy, protože nejcennější byla právě pro ně.

A nic za to nechtěl.

Následovaly Kaštánka a Karešva. Další byla polochrupka Tropka. A když se končilo s Tropkou, dozrávala světlá chrupka Napoleonka a končilo se Hedelfingenskou, tmavou chrupkou. To už bývala většinou půlka července, někdy i déle.

Sklizňový den byl náročný. Brzy ráno, za úsvitu, musel rozvézt bedýnky a žebříky s košíky. Když přicházeli první páni česáči, musel se o ně postarat. Nejdřív si je zaevidoval, pak je odvedl na pracoviště, kde jim ukázal, který strom mají česat a oni, div že by na něm žebříky nechtěli stavět.

Když dočesali, to bylo nejčastěji přes oběd, musel je zase odvézt, zvážit jim načesané třešně, zaevidovat, každému dát bakšiš a už tu byli další, odpolední česáči a zase znovu a opět.

Kolotoč.

Odpolední česáči česali až do večera. Večer Antoníček zase svážel a vážil a už byla tma. Potom, při žárovce, dělal závěrečnou denní evidenci výnosu. A to se ještě nezřídka stávalo, že když měl zaevidováno, přijeli nějací králové a odvezli si přesně tolik, kolik potřebovali, a bylo jim dočista jedno, jestli udělají Antoníčkovi zmatek nebo ne. Antoníček nesměl nic říct a přitom takoví moderní lupiči dokázali natropit vskutku královskou neplechu.

Ale ať to byla dřina jakkoliv veliká, pro Antoníčka to bylo zároveň i období nejvyššího uspokojení. Takové vyvrcholení celého roku. Proto se každý rok do té heroické práce znova a znova pouštěl.

Sil mu však pomalu ale jistě ubývalo a Antoníček Zahradníček zatoužil po chvílích odpočinku.

Před jednou sezónou, když procházel sadem a prohlížel obrovskou zlověstnou násadu bělostně se skvoucích květů, nevydržel. Padl na kolena a bědoval: „Třešně moje milé, kdo vás očeše? Jak to mám zvládnout, když už nemohu tak jako dřív…?“

Tu náhle zaslechl zvláštní zvuk. Bylo to, jako kdyby vítr přinášel déšť. Jako kdyby v dálce krajinou uháněl vlak. A přesto to bylo blízko, docela blízko. Všude kolem Antoníčka Zahradníčka. Zaševelilo listí, snad si s ním jenom vánek pohrál a nastalo ticho. Větve se ohnuly… Antoníček zřetelně rozeznal hlas: „Nic se neboj Antoníčku, sami se sklidíme. Za to, že jsi nás po ta léta předlouhá tak pečlivě ošetřoval, se ti odměníme. Tentokrát už nehledej brigádníky. Uvidíš, že je už nebudeš nikdy víc potřebovat.“

Antoníček nevěřil svým uším.

Co to bylo?

Byl to přelud z únavy nebo skutečnost?

Jak je to jenom možné?

Zíral do korun stromů jako u vytržení, ale nic neviděl.

Přesto však poslechl tajemné hlasy a brigádníky nesháněl, ani neopravoval žebříky a košíky.

Ale když se blížila sklizeň, začínal být Antoníček stále víc netrpělivý a přestával věřit.

Když uzrály kaštánky, zachvátila ho panika.

„Brigádníky nemám,“ zoufal si, „ani pořádné žebříky, jak jenom mohu doufat, že sklidím? Mám strach, že nesklidím nic. Běda! To bude můj konec! Nechal jsem se hloupě oklamat. Nedějí se přeci zázraky!“

Bezradně přitom hleděl na množství rudých třešní.

Jak byl ale druhý den překvapený, když přišel do sadu a spatřil pyramidy bedýnek, plné třešní. Nikde ani noha a přitom práce za padesát brigádníků. Nevěřil svým očím.

„Na mou duši,“ šeptal. „Splnil se ten zázrak.“

Když z překvapení vystřízlivěl, nelenil, zapřáhl valníček a jal se třešně odvážet do výkupu. Konkurenti, kteří se Antoníčkovi vždycky smáli, žasli. Ohromen byl i vykupitel a mnozí jiní, kteří se pak Antoníčka nejméně stokrát ptali, co že v tom vězí, ale on jim neodpověděl a nechal si tajemství jenom pro sebe.

Ten rok slavil neobvyklé úspěchy. Úroda velkolepá, sklizeň beze ztrát.

Antoníček oplýval štěstím. Tolik peněz ještě nikdy v životě nevydělal. Byl ale rozumný a peníze zbytečně nepromrhal, jak by to udělali mnozí jiní na jeho místě. Koupil si jenom nový oblek a uznání veřejnosti. Ostatní peníze investoval do své profese. Pořídil si nový traktor s celou sadou pomocných přívěsů a návěsů. Objednal nový postřikovač, žebříky a košíky. Taky dobrou váhu, aby nikoho neošidil. Měla automatické vyvažování v kterékoliv poloze. Koupil kalkulačku, aby se mu lépe evidovalo. Navíc oplotil sad a zařídil ještě spoustu užitečných věcí.

Když měl to nejdůležitější, co potřeboval, přemýšlel už o příští sezoně. Posteskl si, když si vzpomněl, že třešně říkaly, že už nikdy brigádníky nebude potřebovat. To se měl jenom dívat, jak se třešně samy češou?

„Teď mám všechno, ale nebudu to potřebovat. Jestli se sklizeň bude opakovat jako loni, přijdu o všechnu radost z práce.“

I vypravil se Antoníček Zahradníček do sadu jako tenkrát.

„Děkuji vám za pomoc, třešně drahé. Do smrti vám to nezapomenu. Budu se o vás starat ještě daleko líp než předtím. Ale o jedno vás ještě prosím. Už jste mi pomohly víc než dost, kdybych se měl na vás jenom dívat, jak se sklízíte, nepřežil bych to. Ona vlastně ta práce kolem vás je smyslem mého života.“

A znovu ten zvuk… Už, už to vypadalo opravdu na déšť. Listí se zavlnilo, ačkoliv bylo bezvětří, a větve se i tentokrát ohnuly. Snad proto, aby je nikdo jiný neslyšel, a opět na Antoníčka promluvily: „Dobře činíš Antoníčku, práce šlechtí člověka, ovšem bere-li se s mírou. Ale přehání-li se, mrzačí tělo i ducha a je jedovatá. To si pamatuj! Tak tedy pracuj, když chceš, ale ještě ti prokážeme jednu službu, abys neměl práce tolik.“

Sotva domluvily, zmizely a Antoníček Zahradníček spatřil krásný, zelení se skvoucí, mladý sad. Perspektivní sad. Štíhlé kmínky, jeden jako druhý a už na nich byly třešně. To byla pane podívaná. To byla pastva pro oči. Stromy byly nízké, na zakrslých podnožích, stačily krátké žebříky. Antoníček oplýval štěstím. Bude si moci vybírat brigádníky.

„Děkuju. Děkuju,“ volal Antoníček do nebíčka, protože jinak si to nedokázal vysvětlit.

Druhý den se hned pustil do práce. Jaký to byl požitek, když se nemusel štvát a honit s časem, když mohl po osmi hodinách práce zanechat. Mohl se klidně najíst a vyspat.

Antoníček si připadal nejbohatší na světě. Jak to teď všechno lehce stihl. Stříkání sadu bylo hračkou, traktor šlapal skvěle. Platil si dva pomocníky a brzy z nich byla dobrá parta. Brigádníky si mohl vybírat podle charakteru, tolik se jich k němu hrnulo. Stačil dát každému nějaké to kilo třešní a ještě mu jich zbylo dost na to, aby mohl úspěšně hospodařit. Zbylo i pro školáky, kteří mu obstarávali zároveň hlídání. Rohové stromy totiž patřily jim. A když spatřili moderní lupiče, podali ihned zprávu místnímu četníkovi Janovi. Tomu nikdo neřekl jinak než Malý John, podle Johna Wintergreena, který byl taky tak malý a poctivý, a který svou práci bral stejně zodpovědně jako on. Vždycky přijel na červeném pionýru, kterému říkal Modrá Glide. Zjednal pořádek a lupiče, ať už byli zdola či shora, pozavíral do šatlavy. Nebo je nechal se vyplatit a peníze věnoval na rozvoj obce.

Spokojenost byla na všech stranách, a tím vlastně začal nový život Třešňového krále, Antoníčka Zahradníčka.