Štětivec

Mojmír Bašta je mým dlouholetým kolegou a programátorem. Otravná práce. Je to, jako když jste nemocní, koukáte celý den z okna a zrovna nikdo nejde. Tuhle jsem jej přistihl, jak si v poněkud nebezpečném záklonu svlažuje oči záhadnými kapkami.

„Umělé slzy. Znamenitá věc! Neznáš?“ 

„Umělé? Ty nemáš dostatek vlastních?“ podivil jsem se. „Půjčím ti na víkend děti. To z pláče nevyjdeš!“ 

„Fujtajxl! Nestraš mě harantama. Já potřebuju do přírody. Beztoho znám stromy jenom z tapety na monitoru a s hříbkem dubákem jsem se neviděl už celé roky. Mimochodem, kam chodíš na houby?“ 

„To je různé. Zpravidla do lesa. Ale často najdu houbu i v koupelně a jednou jsem ji měl dokonce v prkenné podlaze,“ začal jsem nenápadně mlžit. Nepočítám se mezi pošetilce, kteří vyzradí svoje tajné houbařské plácky kdekomu.

„Nechci vyzvídat! Umění sběru hub jsem si dosud neosvojil. Nehledě k tomu, že osamocen do lesa nevkročím od té doby, co jsem se při orientačním běhu ztratil a při pátrání po mně pak ještě tři další běžci a jeden funkcionář. Proč myslíš, že se mi přezdívá Kufr? S radostí ti ponesu košík a kudlu, pokud ti budu moct dělat v lese společnost.“

„Kudlu? Na co kudlu? Do lesa chodím zásadně neozbrojen,“ odvětil jsem, vzpomenuv zážitku z dětství, kdy jsme se s otcem před Vánocemi vypravili na sběr šťavnatky pomrazky, aby měla maminka čerstvé houby do vánočního kuby. V houští nás přepadl fořt, sebral otci nožík, flintu, pilu i sekyru a neobměkčila jej ani lamentace, že pila je památeční a v případě sekyrky se jedná o unikátní kousek sestavený z importovaných komponentů; přičemž sekyra byla za dva złoté a topůrko za dolar. „Pravda,“ pokračoval jsem, „největší lenivci tam chodí na hřiby s kosou a hráběmi, ale já jsem houbař rekreační. Kráčím jen tak zbůhdarma hvozdem a tam, kde roste tolik hřibů, že o ně zakopávám, se čas od času pro některý shýbnu. Je-li hříbek zdravý, čistý a odpovídá potravinové evropské normě IFS, tak jej i do košíku uložím. Do půlhodiny je plný tak jako tak.“

„Týýýjo! To musím vidět! Stůj co stůj,“ tetelil se Bašta nedočkavostí. „Na sobotu přistavím svoji Audi Q5 s plnou nádrží. Kde leží ten houbařský ráj?

„U mých rodičů. V Čechách…“

„Nóóó jóóó, Čecháčci! Ti mají všechno nej!“

„Ale kdeže. V Čechách pod Kosířem, kousek od Prostějova. Slabá hodinka cesty. Tak v sobotu před šestou. Ale na moji manželku musíš hóóódně zapůsobit, aby nám nepřibalila mrňata!“

Bašta byl v lese jako u vytržení. Radoval se z každé veverky, z každého mravence, a rozverně skotačil v mlází, dokud se nešlehnul do oka kopřivou. To jej zklidnilo. Přikrčil se a zdravým okem začal pátrat po hřibech ve smrčině.

„Stůj, chlape, sic máš kuli v játrech!“ zahřmělo za našimi zády.

„Bože, jsme přepadeni,“ vzlyknul Bašta a začal překotně vytahovat z kapes peněženku, mobil a klíče od auta.

„Doufám, že nás před smrtí brutálně pohlavně zneužijete, načež naše zohavené mrtvoly pohodíte v chmurné rokli, dravé zvěři napospas,“ pronesl jsem sebejistě, neboť mi svitlo, s kým máme tu čest. Ovšemže! Falešný hajný – důchodce Křoupal, který si takto už léta přilepšoval ke své zanedbatelné penzi. Vězel v usmoleném hubertusu, na hlavě něco, co mohlo být před mnoha lety kloboukem, a u líce rezavou lancasterku.

„Nemějte mi to za zlé. To víte, já jsem pruďas! Tak na houby, mládenci, na houby?“

„Ano, prosím,“ odtušil Bašta, stále s rukama nad hlavou.

„Připažte! Je vám známo, že v mém revíru je sběr hub zpoplatněn? Rovněž vás musím požádat o vydání zapalovačů, sirek, veškerých tabákových výrobků a alkoholických nápojů! No, šup šup! A žádné řeči, nebo nádavkem provedu hygienickou kontrolu svačin a přezkoušení ze znalostí hub podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 475!“

„Zešílel jste, strýče?“ opáčil jsem. „Tady nejsme v hamižném Švýcarsku, kde zvednete v lese kámen a pod ním už máte připravený účet na šest franků! Krom toho vás dobře znám, a nepřestanete-li na nás mířit flintou, budu nucen prozradit otci, že jste dělal nemravné návrhy mé matce, když na potoce máchala prádlo!“

„Co to? Kdo to?“ vypadl kmet z role. „To, to, to musí být za těch dvacet let už dávno promlčené! Krom toho mám z té rány mokrým ručníkem dodnes v oku tik. Hergot, to byla ženská! Prach a broky! Vlastně krev a mlíko, chtěl jsem říct. Už mi ta myslivecká latina leze na mozek.“

Od kraje lesa se náhle ozvaly povely: „Děti! Odložte košíky a postavte se do řady! Maminko, vyndej repelent! Otáčíme! A teď ještě mě! Jak to, že došel? Vždyť je to rodinné balení za osmdesát devět korun!“

„Jéžišná matko, já tady s váma tlachám, a přitom mi stojí živnost,“ znervózněl Křoupal. „Tak plavte, plavte,“ máchnul nedbale rukou a křepce zmizel v houští.

Z dálky k nám už jen dozníval jeho zvučný hlas:

„Dobrý den, jsem hajný Štětivec. Zdalipak víte, že v mém revíru je sběr hub zpoplatněn?“