Člověk a elf

 Mladý elf seděl u jednoho z lůžek v chýši ranhojiče a se zájmem pozoroval člověka, který na něm ležel, protože mu bylo řečeno, že se jejich host brzy probudí a chtěl být první, kdo s ním bude mluvit. Stále čekal, až se lidská víčka zachvěla, pomalu se oddělila a odhalila hnědé oči zatím nepřítomně hledící na strop, jako by byl zrak jediný smysl, který se z celého těla dosud probudil.

 „Jak je ti?“ zeptal se elf.

 „Nic moc, ale spraví se to,“ odpověděl člověk a pohlédl na elfa. „Kde jsem? A kdo jsi ty?“

 „Jsi v jedné z elfích vesnic v Torederma-ellmerun, lidé toto místo nazývají Nekonečný les. Já jsem Uleshaae.“

 „Co dělám právě tady? Nebo spíš, co jsem dělal, než jsem se sem dostal?“

 „Máš moc otázek. Můžeš vstát?“

 „Určitě to půjde,“ pravil člověk a posadil se. Ještě se mu trochu točila hlava, ovšem hlavní nevolnosti a vysílení ho za dobu elfího ošetřování dávno přešly.

 „Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se elf a pomohl mu vstát.

 „Pokud mě má nejistá paměť neklame, lidé mi říkají Lovec. Ale nemohu si vzpomenout proč.“

 „Odvedu tě k nejbližšímu konci lesa, vyléčili jsme tě z nejhorších zranění a jak určitě uznáš, mezi nás napatříš.“

Elf vyprovodil Lovce z chýše, kterou obýval několik minulých dní. V okolí mezi stromy stálo mnoho podobných obydlí postavených jen ze dřeva, listí anebo stonků trávy slepených mazlavou hlínou bez kousíčku kamene nebo železa. V nich i kolem žili další elfové své spokojené životy. Každý obyvatel zdejšího kraje se staral o své děti, své záliby nebo si s ostatními vyměňoval zážitky a zkušenosti z cest. Nikdo si člověka nijak zvlášť neprohlížel, jak by tomu dozajista bylo, kdyby elf vstoupil do ulic lidského města.

 Lovec byl nucen po pár krocích pohlédnout na zem, aby zjistil, co pod každým jeho krokem tak známě zašustí. Byly to opadané listy jako na sklonku roku. Přes ty, které zůstaly na větvích, prostupovaly hřejivé avšak nízké sluneční paprsky.

 „Podzim?“ řekl překvapeně. „Prospal jsem tady snad celou půlku roku?“

 „Rozhodně ne! V našich vesnicích panuje hřejivý podzim neustále. Stejně jako jednorožci svou přítomností lesům přinášejí jaro, tak my našim podzim. Lidem je jedno, jestli jim na hlavy dopadají spalující paprsky, ubíjející dešťové kapky nebo mrazivé vločky. Vlastně jsou za to vděční, že si můžou svými vynálezy dokazovat, jak nad přírodou dokážou vyhrát. My s přírodou nesoutěžíme, vnímáme ji jako součást našich těl, duší i tužeb, a tím ji můžeme trochu změnit.“

 „Nenudí vás probouzet se po celý rok do stejného dne?“

 „Žádný den není stejný. Může začít zataženou oblohou i jasným východem slunce. Nehledě na to, že každý den máme na starosti jiné záležitosti a problémy než neustále řešit počasí. Navíc do lesů, které nám nepatří, si podzim s sebou vzít nedokážeme.“

 „Budu rád, až se vrátím, odkud pocházím, tam stromy kvetou, zatímco tady usínají.“

 Uleshaae ho nechtěl dál vyvádět složitě z omylů. Raději mlčel a vedl Lovce dál vesnicí. Člověk si mezitím mohl prohlédnout okolí, které se zdálo být velmi podobné lidským vesnicím, ale mnoho důležitých míst chybělo. Nenašel žádné opevnění ani zbrojíře, neslyšel cinkot zlaťáků v měšci u pasů ani si nevšiml sebemenší tržnice. Když se zeptal, elf mu odpověděl, že nic z toho nikdy nepotřebovali.

 Poté se před nimi otevřelo malé prostranství sloužící nejspíš jako náměstí se studánkou uprostřed a malými lavičkami po obvodu zavěšených na lípách.

 „Počkej tady na mě. Vezmu si své věci a zásoby. Můžeš se napít ze studánky a sednout si na jednu z lavic. Nebudu dlouho pryč.“

 Kdyby Lovce tak úporně netrápila žízeň, ani by na obyčejnou vodu nepohlédl. Když ji okusil, musel uznat, že vůbec není špatná, a někdy by ji mohl vyměnit za litry vína, po kterých ho stejně bolí hlava, jako by jí proletěl střep.

 Sedl si na jednu z laviček a začal pozorovat okolí. Avšak ať se rozhlížel sebevíce, nenašel jediné hlučnější místo než to, odkud se ozýval poklidný hovor elfů a trochu hlasitější hlásky jejich dětí. Žádné hádky ani opilý zpěv, žádné hlasité smlouvání ani vyhrožování. Brzy se ponořil do této harmonie a nechal vypustit všechny myšlenky. Netrvalo to však dlouho. Přistoupila k němu malá roztomilá holčička s diamantovýma očima, s maličkým nosíkem, zlatavými vlásky až po pás a plnými rtíky, skrz které začala chrlit slova v obecné elfštině. Když zjistila, že ji muž nevnímá, mírně ho zatahala za rukáv a pravila:

 „Nemáš hlad? Maminka mi dala jablko, ale mám plné bříško tetiččiných obilných placek s medem.“ Vytáhla z kapsičky obrovský kus ovoce, které málem ani všech pět prstíků neudrželo, a natáhla ručku k Lovci.

 „Ne, děkuji. Nech si ho, jistě na něj budeš mít ještě chuť.“ Zarazil se. Normálně by po tak nádherném jablku bez přemyšlení šáhl. To by se stalo, kdyby nechal mluvit svůj rozum. Jenže hlas srdce, tak hluboko v lese, o němž mnozí tvrdí, že v něm žijí spravedliví duchové, kteří zlé potrestají a dobré pohostí, byl silnější. Možná na tom něco pravdy bylo, ačkoli si vždy duchy lesa představoval jinak. Nelitoval, i když jablko nenávratně zmizelo v dívenčině kapse.

 „Podle tvých šatů soudím, že jsi z daleka.“

 „Já…“ zapřemýšlel Lovec. „…vlastně ani nevím, odkud jsem. Poslední dny si vůbec nepamatuji.“

 „Když tě můj bratranec Uleshaae se svými bratry přinesli, vypadal jsi mrtvý, ale oni tvrdili, že jsi silný, a i přes obrovské vyčerpání máš naději. Týden jsi u nás spal, pouze občas tě náš ranhojič probudil, aby ses napil.“

 „Takže ty taky nevíš, co jsem dělal?“

 „Ne. Uleshaae o tom nikomu neřekl.“

 Lovec se upřeně zahleděl mezi větve a hledal odpověď, proč mu něco uvnitř napovídá, aby mu vše bylo divné. Avšak nevěděl, kde s úvahami začít.

 Vrátil pohled tam, kde před chvílí stálo děvčátko, ale to místo už bylo prázdné. Odešla tak tiše, že to ani nepostřehl. Spěšně se rozhlédl a snažil se ji najít. Běžela k hloučku elfích dětí. Jeden z chlapců držel v rukou krátký luk. Věděl, že dospělí elfové střílí zásadně s dlouhými luky, které mívají až dva sáhy. Tento mohl být poloviční, ale přesto vypadal výborně zpracovaný.

 Nejbližší terč stál od hloučku elfů na šedesát sáhů daleko. Lovec se musel zasmát. Věděl, že kdokoli, kdo má s lukem patřičné zkušenosti se na takovou vzdálenost musí trefit, ale co ty malé slabé děti, které ani pořádně nenapnou tětivu?

 Luku se chopil nejspíš nejstarší elf, vložil šíp, napnul luk a pustil tětivu. Šíp letěl směrem, jímž by ho dokázali poslat jen hodiny cvičící královští střelci a zabodl se přímo do malé černé tečky uprostřed.

 Poté se luku chopil nejmenší a vše zopakoval s rozdílem, že se šíp zabodl pouhých 10 coulů od středu.

 Elfové propukli ve veselý smích, v němž se v Lovcových uších ozývalo i trochu výsměchu. První střelec rozcuchal s lichotivými slovy poraženému vlasy a všichni potom odběhli kamsi do hlubin lesa.

 Lovec pohlédl znovu na terč. Ty dva elfy dělilo snad šest let věku a deset coulů přesnosti. Mladšímu bylo něco mezi sedmi až devíti lety, a přesto viděl v dětských očích zklamání. Nedokázal si představit, co by se stalo s lidskými městy, kdyby všichni elfové z Nekonečného lesa útočili jen s lukem v ruce a toulcem šípů na zádech. Nejspíš by byli přesní ze vzdálenosti, jíž by lidské šípy ani nepřeplachtily, a pořád se ptal, proč to ještě neprovedli. Mohli by ovládnout všechny národy, které nemohou proti výbornému zraku a mistrným řezbářům použít lepší zbraň.

 „Můžeme jít,“ ozvalo se nečekaně za ním. „pokud nechceš ještě zůstat.“

 „Raději ne.“

 „Tak pojďme.“

 „Kolik osad je ještě v tomto lese?“ zeptal se Lovec, když nechali za zády tu, v níž byl léčen.

 „Už jen tři, vzdálené od sebe čtyři až pět dní.“

 „Myslíš čtyři až pět, když cestu vybírá elf.“

 „Nejspíš.“

 „Znáte se mezi sebou?“

 „Jistě, navštěvujeme se poměrně často. Všechny čtyři vesnice jsou jako jedna velká rodina propojená stoletými rodokmeny.“

 „Nedokážu si představit, že bych tak dlouho šel, jen abych viděl třeba svou mámu.“

 „My máme času dost. Jsme dlouhověcí, a tak velkou část života procházíme tento les a víceméně i všechny ostatní na světě. Přál bych ti poznat ten hřejivý pocit, jako cítívám já, když po několika letech putování potkám na opačném konci kontinentu elfa z naší vesnice. Po pár dnech se znovu naše cesty rozdělí a většinou se potkáme znovu až za pár let.

 „Tím ale většinou ve vesnici nebývá nikdo na obranu.“

 „Obranu? Proti čemu? Lidé naši vesnici nedokážou najít. Trpaslíci možná, ale nenašli by v ní nic cenného. Drakům nestojí za to ji hledat a jiné národy ani pořádně neví, kde v hledání začít.“

 „Elfové to vědí.“

 „Mluvíš, jako bys narážel na to, že elfové by mohli bojovat mezi sebou.“

 „A ne snad?“

 „V jiných krajích možná, tady ne. Každý elf je jinému aspoň bratranec přes nějaké koleno. Nevedeme války mezi svými druhy, byla by to bratrovražda. A proč vyhledávat boj třeba s písečnými elfy? Dostalo se nám sice dlouhého života, ale o to více si ho vážíme. Nejsme nesmrtelní a je zbytečné umírat kvůli malichernosti či hrabivosti.“

 Lovec byl nucen dlouho přemýšlet. Většinu času žil jen mezi svou rasou, bojující mezi sebou o každý sáh půdy. Jenže až ji získali, stejně nemohli být všude, aby ji plně využili. Elf provázející člověka lesem ho donutil podívat se na každodenní lidské záležitosti z jiného úhlu. Všechny lidské činy a zvyky minulosti znovu prožíval, aby v nich našel jiný smysl. Přemýšlel tak dlouho, až se Nekonečný les začal nořit do chladivého šera a jejich kroky se pro ten den zastavily.

 „Noc přečkáme tady,“ pravil Uleshaae a shodil ze zad svůj vak. „Zítra ráno dosáhneme kraje lesa. Mohli jsme tam být již dnes, ale musel jsem tě vést klikatými cestami, abys nenašel naši vesnici.“

 „Nemyslím, že by to byl pro mne problém…,“ řekl potichu Lovec, jakoby se bál, že hlasitou mluvou zhasí ohýnek, jehož světlo si při opatrném vydechování vzduchu ze svých plamenů razilo cestu postupující tmou. „…vždyť jsme neušli více než deset mil.“

 „Ta vzdálenost byla mnohonásobně větší,“ zvedl elf hlavu od ohniště.

 „Přešli jsme téměř třetinu Nekonečného lesa. Nečekal jsem, že člověk může jít tak dlouho bez zastávky. Nejspíš jsi zvyklý putovat.“

 „Vyšli jsme před polednem,“ přemýšlel Lovec. „Ušli jsme asi padesát mil?“

 „Těžko pro člověka uvěřit.“

 „Vlastně máš pravdu, nikdo z lidí to dosud neušel, aspoň z těch, co znám.“

 „Když neznáš cíl cesty, nevíš, zda je dobrý či špatný a nevnímáš ani, jak dlouho k němu jdeš. Kdybys znal smysl tvého života, taky by se ti cesta k němu nesmírně vlekla. Proto je tajemství část údělu každého tvora. Ale,“ Uleshaae se nadechl a opatrně foukl do tenkých větví, aby malý plamínek přeskočil i na ty silnější. Lovec si s mírným zakroucením hlavy v duchu řekl, proč mu to všechno ten elf povídá. „asi se ptáš, proč ti to říkám. Možná se sem ještě někdy vrátíš a chci, abys věděl, že přestože tady strávíš celou věčnost, mnoho let, bude ti to připadat jako chvíle.“

 Slunce zapadlo a posledním paprskům, které se ještě dokázaly udržet na obloze, ubývaly síly a stahovaly se před temnotou k západu. Až nyní na Lovce přišla únava, ale jiná, než kterou důvěrně znal. Jiná než ta, která přicházela po mnoha korbelích piva či po večeru s koupenou ženou. Nebránil se a usnul.

 „Je čas jít, člověče,“ sklonil se nad Lovce ráno elf.

 „Zdál se mi sen...“

 „Ano, já vím.“

 „…stál jsem na hradbách starého ztemnělého hradu, odkud mě sem vyhnal hmotný strach, který se skrýval všude, kam jsem se odebral. Vždy, když jsem se otočil zády, ihned po mně chmataly ohavné pařáty, ale nikdy nechytily. Každý temný kout byl nasáklý nejen tím strachem, ale i beznadějí. Hlídal moje kroky jeden po druhém, ale nikdy mě nechytil. Až v tu chvíli, kdy jsem utekl, se přede mnou zhmotnil celý, nikoliv po kousíčkách, ale celý strach ze všech koutů v místnostech na hradě. Utekl jsem a myslel si, že mimo budovu budu v bezpečí, ale on za mnou běžel i na nádvoří, temný a hustý jako bahno v bažině, co tě chytí a nikdy nepustí, po schodech strážní věže a tam, kde jsem už dál nemohl, se zastavil a čekal, co udělám. Zda se otočím a budu bojovat, nebo skočím kamsi dolů, do temné hlubiny pod zdmi. Probudil jsi mě právě ve chvíli, kdy moje podvědomí posílalo myšlenku do vědomí, jak se rozhodnout.“

 Potom se konečně otočil na sedícího Uleshaaea a chvíli ho pozoroval, čekal na vysvětlení, protože tušil, že se ho může dočkat jedině od něj. Ale brzy ho zaujala jiná věc; byli necelých padesát sáhů od konce lesa, za ním se rozprostírala jen dlouhá travnatá pláň.

 „Vidím ti na očích, že jsi zmaten.“

 „To jsi vystihl přesně.“

 „Vysvětlím ti to. Ve světě lidí je tvé pravé jméno Akmand Merel, ale veškerý svět, až na velmi staré a moudré tvory, tě nezná jinak než jako Lovce. Jsi nájemný vrah takových kvalit, že poslední léta lovíš jen pro lidi z nejvyšší šlechty. Nezajímá tě, co tvá oběť udělala, kdo opravdu je a nezajímá tě ani vlastní svědomí. Touto kombinací jsi možná nejlepší vrah na světě. Za svou práci vezmeš peníze, se svým zaměstnavatelem jsi v minimálním kontaktu a dalo by se říct, že nejvíc mluvíš se svými oběťmi, abys je blíže poznal.

Ale začaly pro tebe problémy, šlechta v tobě vidí příliš velkého nepřítele. Kdykoli je můžeš z přání jiných zabít, jejich vypočítavost znáš nejlíp, a shodli se, že než aby se nechali zavraždit, zabijí tebe. Najali mnoho lidí, kteří tě sledovali všude, kam ses pohnul, a hlavně o tobě sbírali informace. Nyní o tobě ví možná více než ty sám. Tehdy se tě nesměli pokusit zabít, stejně by neuspěli, pouze bys začal být ostražitější.

V ten večer, kdy jsi utekl do našeho lesa, proti tobě jako na povel vytáhli. Vylézali ze všech koutů, které sis ani nedokázal představit. Spojovali se v jeden nezastavitelný celek s jediným úkolem: zajistit, aby ses už nikdy nevrátil ke svému řemeslu. Vzal sis koně a utekl z města, ale oni se vydali za tebou. Jel jsi dlouho, ale nedokázal jsi je setřást, jako by byli vždy krok napřed. Když jsi strhal koně, musel jsi pěšky a pochopil jsi, že chtějí, abys okusil pocit štvané zvěře. Na pokraji sil ses ukryl do Nekonečného lesa a padl únavou čekaje na smrt. Ta však nepřicházela a tys usnul.“

 „Ještě jsi mi neřekl, proč jsi mě nepustil už včera?“

 „Abys viděl ten sen, bez něj bys mi nevěřil. Chci, aby ses rozhodnul, zda se vrátíš, odkud jsi přišel, a budeš bojovat se strachem, nebo skočíš a začneš žít nový neznámý život tím, že se staneš přímou součástí lesa.“

 „Ale proč? Proč jste to všechno pro mne udělali? Možná by byl beze mne svět lepší, kdybyste mě tam nechali.“

 „Naše rozhodnutí bylo podmíněno tím, že víme, čím bys byl, kdyby ses v mládí rozhodl jinak. Jsme jen součástí další kapitoly v tvém osobním příběhu. Jenže nikdo nepochopí, co se stane na další straně, dokud si nepřečte slova před ní.“

 Lovec nepřemýšlel dlouho. S vyprávěním elfa se mu vrátily všechny vzpomínky na bohatý život, a tak neviděl důvod, proč by ho měl měnit za nejisté začátky v lese plném nástrah. „Odejdu,“ řekl rozhodně.

 „Druhou šanci nedostaneš. Tvá duše cítí, co tě venku čeká.“

 „Jsem vám nadosmrti zavázán, ale tady není moje místo. Mám dost peněz, odejdu tam, kde mě neznají a pokusím se žít jiným životem.“ Potom se otočil a rychlými kroky odcházel. Když minul poslední strom, zapomněl vše, co mu Uleshaae řekl a dobrovolně si šel pro smrt, neboť když Nekonečný les nezíská to, co mu náleží, ví, že se toho dočká jen když se daný tvor znovu narodí. Nemůže čekat věčně, tak ho sám nasměruje, aby co nejdříve umřel.

 „Vy lidé,“ zašeptal Uleshaae. „Až si začnete vážit života více než bohatství, moci a ukojení vášně, pak teprve začnete žít. Bůh s tebou, člověče… můj pane.“