VAGONY-3

Pavel chvíli hleděl na jedoucí trojici vagonů, která nezadržitelně směřovala k nádraží, co bylo nedaleko. Znovu si uvědomil, že jedině na onom nádraží můžou být vagony odkloněny na kolej, aby nepokračovaly v jízdě po jednokolejné trati.

„Krucinál!“ vyhrkl a kulhavě došel k ležící motorce.

„Sakra! To je situace!“ řekl si, když nasedl a rozjel se po silnici. Za okamžik se dostal na úroveň nákladních vagonů a jen bezmocně na ně hleděl. Zároveň se díval před sebe i za sebe, ale na silnici byl sám.
„To bych toho kop!“ pronesl a zvýšil rychlost motorky. Netrvalo to dlouho a předhonil vagony.

„Tady na tý rovince snad nepojedou tak rychle,“ pomyslel si, přičemž opakovaně otáčel hlavu. Neuběhly ani dvě minuty a silnice se stáčela doprava a vedla přes trať. Na ní v tom místě byl přejezd, který však neměl žádnou signalizaci ani závory. Pavel jej přejel a vzápětí spatřil z opačné strany k přejezdu přijíždět autobus.

„No vida. Tak teď pojede autobus plnej lidí!“ řekl. Současně pohlédl na trať, na niž v dálce uviděl ony vagony. Postavil motorku napříč silnicí a sledoval střídavě přijíždějící autobus i přibližující se vagony. Ke svému zděšení po chvíli postřehl, jak na opačné straně za přejezdem jede po polní cestě automobil, který vzápětí najel na silnici a míří k přejezdu. Jeho řidič vůbec neměl o nebezpečí, co mu hrozí ani ponětí. A tak Pavel okamžitě otočil motorku a za okamžik přejel koleje. To už byly vagony několik desítek metrů před přejezdem a automobil přibližně ve stejné vzdálenosti od kolejí.

„Zastavte!“ křičel zuřivě mávající Pavel, který jel přímo proti vozidlu, jehož řidič na něho dlouze troubil. Poté se ozvalo skřípění brzd a s dveřního okénka se vyklonil rozčílený muž.

„Co blbneš, ty vole!“ rozkřiknul se na Pavla.

„Vjel byste přímo pod vagony!“ vykřiknul na něho Pavel a řidič nechápavě protáhnul obličej. Pak se oba zadívali na přejezd, k němuž z druhé strany přijížděl autobus. Jeho řidič naštěstí zpomalil a zavčas uviděl trojici vagonů, které záhy projely.

„Ty vagony se samovolně rozjely a řítěj se k nádraží! Já mám vybitej mobil, volejte rychle polici! Výpravčí na tom nádraží asi vo těch vagonech neví!“ vyhrkl Pavel na stále užasle se tvářícího muže. Poté se Pavel rozjel k přejezdu a přitom si všimnul, že muž v automobilu má u ucha mobil.

 Silnice vedla k nádraží, které bylo vzdálené sotva tři kilometry, což Pavel věděl. Též si uvědomoval, že trať je mírně z kopce, což bude mít vliv na rychlost vagonů. Ty opět zanedlouho dojel a předjel. Zároveň uviděl nádražní budovu, k níž vzápětí přijel. Přejel trávník a chtěl se rozjet k nástupišti, na němž stálo několik lidí, kteří čekali na vlak. Na nádraží panoval klid, z čehož usoudil, že výpravčí o vagonech ještě neví. Ohlédl se za sebe a spatřil vagony, jak se rychle přibližují k nádraží. Rychle mu došlo, že než stačí varovat výpravčího, tak ony projedou nádražím. Současně zaslechl houkání lokomotivy, což znamenalo, že za chvíli přijede osobní vlak. Rozhodl se bleskově. Seskočil z motorky a rozeběhl se k místu, kde se koleje rozchází. I přes bolest v noze doběhl k vyhybce, kterou obouručně uchopil. Jeho jedinou snahou bylo jí přehodit, aby vagony vjely na poslední kolej, na niž nevjede vlak. Rozklepaný a vyděšený manipuloval s vyhybkou, přičemž hleděl na přibližující se vagony. To už z druhé strany do nádraží vjel osobní vlak a současně na nástupiště vyběhl výpravčí.

„Kurv…., tak se přehoď!“ vykřikl s potem ve tváři. Kolejnice se vzápětí posunuly a on od vyhybky kulhavě odběhl několik metrů. Pak zůstal stát a sledoval rozklepaně, jak první vagon míjí vyhybku ve velké rychlosti. Vzápětí vykolejil a po něm i oba dva vagony.

„Do prde…!“ vysoukal ze sebe Pavel a sedl si na zem, zatímco od nástupiště běžel vyděšený výpravčí následován lidmi.

KONEC