Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGenius loci jezera Poděbrady
Autor
orbital
Ve své práci jsem se rozhodl zabývat duchem místa jezera Poděbrady, jež se rozkládá za Olomoucí, v trojúhelníkovitém sevření Řepčína, Horky nad Moravicí a Chomoutova (vizte mapku). Jak se dočteme na jedné z mnoha informačních tabulí okolo jezera, přírodní areál jezera Poděbrady vznikl v nedávné minulosti na území bývalé štěrkovny zaplněné podzemní vodou.
Z krajiny narušené těžbou, nejspíše s pomocí vyšších sil, vzniklo jezero, jež se poté stalo součástí CHKO Litovelské Pomoraví. Dříve než jsem se rozhodl navštívit jezero, nenapadlo mne ani ve snu, že se tam nenachází „odjakživa“. Ani na místě samotném neodkazuje nic na dobu, kdy tam stála štěrkovna. Nyní jezero slouží jako přírodní koupaliště, stalo se atraktivním cílem mnoha turistů i cyklistů, rybářů, pejskařů, atd. a areál jezera hojně využívají sportovci k různým aktivitám.
Ostrov uprostřed jezera
Štěrkovna zmizela pod hladinou vody, břehy i ostrov uprostřed jezera zarostly rákosem, křovinami a stromy. Ostrov se mi jeví na celých Poděbradech nejkouzelnější. Tím si mne získaly a přirostly mi k srdci. Po obvodu měří asi jeden kilometr (jezero měří po obvodu zhruba dva tisíce osm set metrů), takže chvíli trvá, než jej celý obejdete, s krátkým zastavením a kocháním se, se procházka ještě o něco prodlouží. Ostrov má pro mne symbolický význam, je spojen starým betonovým mostem s „pevninou“ a když po něm překračuji, jako bych se odpoutával od všeho co je ve městě, mohl být chvíli odříznutý od „civilizace“ a užívat si, že jsem v přírodě. Je to skutečně symbolické, neboť z dálky se občas ozve troubení vlaku či střelba z nedaleké střelnice, ale i tak působí magie ostrůvku velmi silně. Je téměř celý zarostlý. Mnoho stromů kolem břehu je zlomených, neboť je nahlodali bobři a pak se vyvrátily. Nachází se tam i mnoho starých uschlých kmenů, jež jen tak ční z vody, což vypadá velmi působivě. Téměř vše tam působí přirozeně a máte pocit jako byste byli vtahování do přírodního dění, stáváte se jeho součástí. Jediné co může působit nepřirozeně jsou polorozpadlé záchodky na ostrůvku, které jsou však naštěstí ukryty mezi stromy, a chátrající budova na břehu kousek od parkoviště, ovšem obojí tak nějak dokresluje atmosféru. A omšelý betonový most mi k místu neodmyslitelně patří.
Jak jsem na Poděbrady přišel?
Bylo to zhruba před tři čtvrtě rokem, vládl tehdy chladný prosinec, avšak slunce pěkně hřálo a tak jsem se rozhodl vyjít si do přírody. Člověk potřebuje občas vyvětrat hlavu a odpočinout si od školy nebo jiných povinností. Hledal jsem v mapě na internetu vhodné místo. Poděbrady mne ihned zaujaly, neboť jsou blízko Olomouce, vede k nim naučná stezka nebo je možné tam dojet i autobusem. Zvolil jsem si tehdy autobus, jímž jsem dojel až do Chomoutova a od tama jsem šel k Poděbradům pěšky, po naučné stezce.
Minul jsem stavědlo na Mlýnském potoce a chvíli se u potoka zastavil. Fascinovalo mne, že voda v korytě je téměř na úrovni země… Pomalu jsem se blížil přes rozlehlou louku k jezeru. Nevěděl jsem co čekat, avšak Poděbrady mi učarovaly od prvního okamžiku, kdy jsem je spatřil. Jejich Genius Loci si mě získal. Takhle v zimě u jezera téměř nikdo nebyl a vládl tam naprostý klid. Nemohl jsem uvěřit, že jsem sám na tak nádherném místě. Myslel jsem si, že to tak je vždy, ale samozřejmě, že s přibývajícími stupni na teploměru přibývali také lidé, jak jsem později zjistil. Neuvědomil jsem si, že není mnoho nadšenců, kteří by chodili v prosinci na procházku k vodě. Od doby, kdy jsem navštívil jezero poprvé, mne stále magneticky přitahuje a s radostí se k němu vracím. Pokaždé objevuji jeho skryté kouzlo.
Zpočátku na mne Poděbrady působily mnohem silněji v zimě a na jaře, kdy tam byl boží pokoj a nebylo tam skoro ani živáčka, než v letních měsících. Již od května je na Poděbradech poměrně rušno. Když jsem si šel odpočinout k jezeru někdy v červnu, nebyl to zrovna nejlepší zážitek. Bylo tam mnoho lidí, celou dobu jsem kýchal kvůli alergie, nehorázně mě pokousali komáři a odnesl jsem si klíště. Byl jsem z toho rozčarovaný. „Kde je ten klid, který jsem tam vždy našel?“ nostalgicky jsem si povzdechl. Avšak, když jsem navštívil Poděbrady ke konci srpna, bylo to velmi příjemné. Na břehu jsem si zacvičil jógu, zameditovat si a poté jsem si zaplaval. Voda byla výborná, čistá, až na to, že mě občas lechtaly zespod řasy. Zjistil jsem, že i za teplých dní mají Poděbrady co nabídnout a na lidi jsem si zvykl (ta představa prázdných Poděbrad mi totiž ležela v hlavě docela dlouho).
Zamyšlení
Z místa, kde příroda byla na ústupu, kde brázdily pouze bagry a těžká auta, se najednou vyklube jezero, jež oplývá životem. Jak nečekaná to transformace, z nevzhledné housenky, jež všechno pojídá, se stal krásný motýl, jenž ohromuje svou krásou. Je to opravdu úžasné. Když si uvědomuji, že nebýt štěrkovny, jezero by nikdy nevzniklo, mám z toho zvláštní pocit. Je to jeden z případů, kdy jsem vděčný za to, že člověk těžil tak dlouho, až narazil na vodu, která vše zaplavila. Nebo kdo ví, jak to vše bylo. Velmi nevyzpytatelné mohou být cesty vývoje... Jaká to energie si žádala vystoupat na povrch a potěšit zraky tak nádhernou podívanou?
Musela to být ohromná síla, jež dokázala vytvořit Poděbrady! Člověk dokáže těžit, stavět, přetvářet, ale zatím se mu nepodařilo vytvořit od základu něco přírodního. Zatím nikdo nevytvořil stromy, květiny, zvířata, vodu, nebe… Stromy, květiny nebo zvířata umíme pouze množit, ale ne tvořit. Tvoření přírody není v naší kompetenci, vzniká mimo naši vůli. Stejně tak jako roste dítě v matčině děloze – zcela samovolně – matka přeci neskládá dítě buňku po buňce vědomě, netvoří jeho život, život vzniká sám ze své vnitřní podstaty (jaká síla to je, nechám na vaší představivosti). Matka dítěti pouze poskytuje zázemí aby mohlo vyrůst. Tvoření dítěte tudíž není v matčině kompetenci, ale jeho ničení nesprávnou stravou, alkoholem, drogami či nenávistí má plně pod kontrolou, ale stejně tak může život dítěte podporovat vhodnou stravou, péčí a láskou. Člověk a příroda je jedno a totéž! Ani přírodu nemůžeme vytvořit, ale podílíme se na jejím zanikání nebo růstu. Dostali jsme „hračku“ a je na nás, jak se k ní budeme chovat. Tato „hračka“ – příroda – však nejde reklamovat, ani koupit nová, je jen jedna, tudíž bychom k ní měli být ohleduplní a starat se o ní co nejlépe. Když zanikne, zanikneme i my. Možná by vzniklo vše znova, kdo ví… Umíme sázet, množit, podporovat atd., ale jaké procento se zabývá sázením nebo regenerací, a jaké procento se zabývá stavením a těžením? Více ničíme, než-li obnovujeme. Tímto se dostáváme se do nerovnováhy. Nové domy postavíme kdykoli, ale nové stromy... nějakou dobu trvá než zasazené semínko vyroste. Proto si myslím, že velmi dobře, že vniklo takové místo jako Poděbrady.
Jakého ducha místa by měla štěrkovna a jakého ducha místa má jezero Poděbrady? Jde zcela jistě o dvě naprosto nesrovnatelné veličiny. Duch štěrkovny by měl industriální ráz a byl by téměř bez života, lidé by se nechodili kochat bagry a náklaďáky a ani by tam nešli odpočívat. Kdežto duch Poděbrad je úžasně přitažlivý. Poskytuje celoroční vyžití a poskytuje pohlazení na duších všem, jež tam zavítají. Jak nevyčíslitelné je toto přírodní bohatství. Proto bych se přidal ke slovům, jež zaznívají na jedné informační tabuli úplně na konci.
„Tento přírodní prvek, rekreační zázemí pro Olomoučany, znuděné každodenní šedí ulic, si naši úctu jistě zaslouží.“
Na závěr, „zoo“ Poděbrady
Na odlehčení na závěr bych přidal pár zajímavých zážitků z Poděbrad, na něž rád vzpomínám. Je jich samozřejmě mnoho, ale vybral jsem zrovna ty, v nichž vystupují nějaká zvířata.
Poprvé co jsem navštívil Poděbrady, se mi stala taková příhoda. Procházel jsem se, rozhlížel se a kochal tou nádherou kolem, když z ničeho nic jsem dostal nápad, sednout si do koruny stromu. Byl to spadlý strom, na kterém si již dříve pochutnali bobři. Chvíli jsem seděl, pozoroval slunce a přemýšlel. Měl jsem zavřené oči, když v tom jsem uslyšel škrábání. Otevřel jsem je ze zvědavosti a k mému překvapení, díval jsem se do očí veverky, jež seděla na vzdálenost ruky ode mne na vedlejší větvi. Chvíli na mne koukala a poté přeběhla po větvích nade mnou a byla pryč. Velmi to na mě zapůsobilo. Chvíli mi připadalo, že tam pro ni ani nejsem. Takové věci se tam dějí, když se na chvíli zastavíte zklidníte.
Jednou se nám podařilo pozorovat labutě pěkně zblízka. Asi tak, jak to vidíte na fotce. Může se to stát, když jim zaberete jejich oblíbené místečko. Pak jsou schopny vás i sníst (samozřejmě, že přeháním), každopádně vypadají hrozivě, když na vás syčí a zblízka jsou mnohem větší, než si dokážete představit. Utíkali jsme hodně rychle. Také jsme měli tu čest vidět bobra, bohužel fotka se příliš nepovedla. Takové jsou mé příhody se zvířaty z Poděbrad.
Mimo jiné narazíte na kachny, potápky, mnoho druhů žab, ryb a dalších živočichů. Nejen fauna, ale i flóra Poděbrad je velmi bohatá a má co nabídnout.
Pokud máte chuť být na chvíli blíže přírodě, jistě si tam zajděte. Poděbrady si zamilujete.