Zelená planeta

Zelená planeta

    Jo, už jsou blízko. Planeta nebyla modrá, jako ta naše, ale zelená. Co skrývá ta barva? Srdce jí začínalo bušit rychleji. Snažila se, aby na ní nebylo nic znát. Stěží zachovávala kamennou tvář. Jen dýchala víc zhluboka a víc se soustředila na páčky a tlačítka a kontrolky…Bože, musí toho být tolik, myslela si v duchu a dál se snažila vypadat profesionálně. Ještě pár obletů nad tímto…

    ,,Copak, jsi nějaká nervózní?“

    ,,Co? Cože, no to se ti zdá…se soustředím…dej mi pokoj!“

    ,,No promiň, já jen že se mnou to šije a už se nemůžu dočkat, až přistaneme. Hořím nadšením! Víš!“

    ,,Hmm… To si celej ty. Tak zapoj mozek a pomoz mi!“ snažila se přehrát svou nervozitu na něj. Ale taky si oddychla, že s jeho nadšením, snad přehlídne tu její opravdovou nervozitu.

    ,,Jo, jasně, co mám dělat…?“

    ,,Co asi… !“

    ,,Du na to….promiň…“

    Jen letmo na něj pohlédla. Zase ty jeho srandičky. Ach jo. On už jinej nebude. Možná ale, že věděla co od něj čekat, tak se jí s ním létalo nejlíp. A natož na tyhle nečekané průzkumné výpravy. Nová planeta …fajn…koho tam pošlem? …no jistě…

    Ale na druhou stranu ji to bavilo. Měli úspěchy. Stačilo, když přivezli pár nových poznatků a vzorků pokud se rozhodli použít i průzkumné sondy. Či dokonce, ale to naprosto vyjímečně přistát a dokonce se dotknout země oné planety jako takové. Naštěstí se spokojili většinou s výsledky ovzduší a tak dále… Prostě měli za úkol najít planety, obyvatelné více méně lidem. Lidem z planety země, jež začínala být vyčerpána víc a víc a jejíž srdce bilo stále tíž. Z několika nejtajnějších týmů, samozřejmě tajných financovaných ze skrytých veřejnosti zdrojů, byli jedni z nejúspěšnějších. Byli na tom v dnešním ponurém světě dobře. Mohli si dovolit co mnozí ne. Ale museli za každý úspěch platit další misí. Dalším výletem do neznáma. Už tak nějak neměli na výběr.

    ,,Už to mám pod kontrolou. I místo přistání. Půjdeme na procházku! Co ty na to?“ snažila se o úsměv a pohodila vlasy, co jí lehce splývaly do čela, jen aby nenápadně zahlédla jeho výraz.

    ,,Děláš jako by to bylo poprvé. Jasně že jo. S tebou kamkoli.“ poslal ji vzdušný polibek.

    No konečně. Vždycky potřebovala tu jeho soudržnost. Jistotu že je sní. Už to byl celý on. Fajn. Tak jo. Je důležitý spoléhat jeden na druhého. A někdy moc.

    ,,Tak jo. Jdeme na přistání. Podmínky téměř jako na zemi. Až na…“ následoval nezáživný výčet hodnot podle počítače…který on i ona kolikrát přeskakovali a zkracovali.

    ,,Jo, jde to dobře. Pokračuj, má lásko…“

    ,,Zavři… ale to…bože to ne…to je…CO TO PROBOHA JE?!?!“

    ,,TO NENÍ MOŽNÝ ….“

    ,,Áááá…“ na chvíli instinktivně přivřela oči, na zlomek sekundy a pak hmátla po krytu se zbraněmi. Chce to kód. Jo, jen pár čísel a… a potom …

    Jediné co si pamatovali byla jakoby obrovská ,ruka‘ tvořená z větví a listí a další zeleně po nich jakoby chňapla… přistávali na něco jako louka a kolem měli být stromy a podobně, ale měli mít dost desítek metrů na přistání. I na nouzové. Ale na něco takového nebyli připraveni. Točilo se to s nimi jako ve víru…nebralo to konce…

    ,,Ááááá…. bože to ne!“ zpocená se napřímila na posteli… Prudce vydechovala…Přiložila si prsty ke spánkům a mnouc si je se snažila uklidnit. Několikrát mrkala. Snažila se zaostřit kolem sebe. Jo, to poznávám. Ty stěny, obrázek, ubohá květina (poslední co skomírá, bodejť, i když má dostupné výživy, a vůbec ne laciné tak když je dlouho pryč…) a ten stolek a…

    Úleva. Neskutečná úleva, že není v tom cizím světě. Kolik je vlastně hodin? Automaticky se natáhla na budík.

    ,,Je sedm ráno. Co si přejete k snídani?“

Usmála se nad tou nabídkou. Co by si tak dnes dala? Hmm…

    ,,Je sedm ráno a připomínám, že vás čeká nová mise. Instrukce naleznete na…“

Teď ji trochu smích přešel. Zapnula počítač a čekala.

    ,,Odlet v osm nula nula… objev nové planety… podmínky… pravděpodobnost… podobné zemi… nutno zjistit bližší informace…možnost vyvinuté flory…fauna zatím neznámá…  … … …dostavte se včas a s potřebnou výbavou…. ………………………………“

    Tak, a co teď…