NETYPICKY V MINULOSTI-6

„Brzděte!“ vykřikl pan Pokustón, který upřeně hleděl na obrazovku počítače. A já jsem okamžitě sešlápl pedál od brzd. Záhy se bílé světlo kolem automobilu rozplynulo a nám se naskytl pohled na krajinu, která však už nebyla pravěká.

„Kde to jsme? Ta krajina už vypadá normálně. A v dálce vidím nějaké město a něco, co je podobné Pražskému hradu,“ řekl jsem.

„To je Praha! Zajeďte rychle do támhle toho lesa!“ vyhrkl pan Pokustón.

„Půjdeme na houby?“ zněl můj dotaz.

„Nic takového!“

„Ale mohli by růst. Už jsem dlouho neměl smaženici z hub a snad by mi nehrozilo zase pumpování žaludku.“

„Na houby není čas! Dnes je 14. 7. 1420!“

„Tak to už mají děti prázdniny.“
„Proboha! To je den bitvy na Vítkově!“
„Aha. Tak to potkáme husity a Žižku!“
„Ale jsou tady taky křižáci!“

„Z pavouků mám celkem fobii!“

„To nejsou pavouci!“

„Tak to je dobře.“
„Už zastavte! Jsme v lese!“ vyhrkl pan Pokustón.

„Všiml jsem si! Brzdím!“

„Šmankote, vy jste z toho lesa vyjel!“

„A jo. Jééé, někdo nám sedí na kapotě!“ vyhrkl jsem.

„Ježišimarja! Vy jste nabral křižáka!“ vyjekl pan Pokustón, přičemž jsme oba hleděli na muže v brnění, který měl vyděšený obličej připlácnutý na předním skle.

„Ten asi ještě auto neviděl, že,“ mínil jsem.

„To tedy určitě ne!“

„Haló! Jste v pořádku? Tady není nikde přechod, tak nemůžete běhat, jak se vám líbí!“ řekl jsem rytířovi. Ten sjel za křiku z kapoty a poté s jekotem utíkal pryč.

„Co jste mu to řekl? Rychle zajeďte zpátky do lesa!“ vykřikl pan Pokustón a já jsem tak učinil.

 V hustém porostu jsme automobil ukryli a pak jsme se převlékli do obleků husitů.

„Je dobré být oblečen jako vítězové. To ušetří problémy,“ mínil pan Pokustón.

„To máte pravdu. Hodně lidí se na poslední chvíli přidá k těm, co vítězí. To mne připomíná, jak jste těsně před změnou režimu na schůzích vládnoucí strany řečnil proti odpůrcům režimu. A když přišla revoluce, tak jste….“

„Tak to by stačilo! Soustřeďme se na historickou událost, které budeme svědky!“ vyhrkl pan Pokustón.

„Tudíž vzhůru k historické události!“ pronesl jsem a vykročil jsem s cepem lesním porostem.

„Hlavně se do ničeho nepleťte!“ upozornil mě pan Pokustón.

„Nebojte. Já se budu jen koukat, jak kolem jde historie,“ zněla má odpověď.

„To je dobře. Ještě byste něco vyvedl a pak by se o vás psalo v dějepise.“

„To zní ale lákavě.“
„Tak na to zapomeňte!“

Po chvíli jsme vyšli z lesa a naskytl se nám pohled na pláň, po které jelo velké množství koní s rytíři v sedlech.

„To jsou ti boží bojovníci!“ vyhrkl jsem.

„To jsou křižáci!“ řekl vyděšeně pan Pokustón.

„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ vykřikl jsem a výhružně jsem začal mávat cepem, jehož horní část zasáhla nejdříve přilbu na hlavě pana Pokustóna a pak i mojí.

KONEC ŠESTÉ ČÁSTI