Hadrová panenka

Silnice byly pusté a prázdné. Byla zrovna sobota. Všichni byli někde na chatě, u vody, jen tak se pobavit.

Ovšem jedna tak docela prázdná nebyla. Na prašné cestě, uprostřed pole, kousek za ploty zahrad, ležela v prachu hadrová panenka. Obličejem dolů, vlásky rozprostřené v prachu, ruce i nožičky zašpiněné. Byla opuštěná. Dočista sama.

Kdo může znát její příběh? Kdo může vědět jak se tam ocitla?

V rohu místnosti klečelo malé děvčátko. Dlaně mělo přitisknuté na uších a kymácelo se zezadu dopředu. Každou chvíli jím otřásl silný vzlyk, až se zapotácelo a málem přepadlo dopředu.  Pokaždé, když trochu povolila stisk dlaní, uslyšela z kuchyně pláč a řev. Pláč její matky a řev jejího otce. Vždycky, když se hádali, ona plakala. Pak si z mrazáku vytáhla kousek masa a tiskla si ho na oko. Několikrát slyšela rozbití talíře, hrnečku, nebo něčeho jiného, co měl tatínek po ruce když se vztekal. Často měl po ruce i láhev vodky.

Povolila dlaně a jediné, co slyšela, bylo ticho. S úlevou si pomyslela, že je už konečně po všem. Spustila ruce z uší a šla pomalu do kuchyně. Maminka ležela na zemi, hlavou nahoru. Vlasy na jedné straně hlavy měla ulepené něčím mazlavým a červeným. Podivně to páchlo. Holčička si klekla k tělu matky a zatřásla s ní. Nehýbala se. V tu chvíli jí došlo, že si zřejmě hrají na jednu z těch her, kdy maminka předstírá spánek a holčička jí lechtá tak dlouho, dokaď smíchy nebrečí. Ale teď, teď nic neříkala.

„Maminko?“

Ticho.

Ona jen spí, utěšovala se v duchu. Za chvíli vyskočí a půjdou si spolu hrát.

„Maminko, vstávej.“

Ticho.

Holčička začínala pofňukávat, pochopila, že maminka se neprobudí

„Přijde princ, mami..“sklonila se a zašeptala jí to ke krvavému uchu. „Přijde princ a políbí tě, pak spolu budete žít šťastně až navěky. Budeš jako Sněhurka, mami.“

Čekala dlouho. Držela maminku za ruku a čekala, kdy z ulice uslyší klapot zlatých podkov.

Ale nikdo nepřicházel.

„On přijde,“šeptala si. „Přijde, maminko, ještě vydrž.“

Princ nepřicházel. Děvčátko se rozhodlo, jít mu naproti. Musí mu říct, že jí má probudit maminku, nemůže ji přece nechat čekat.

Vyklopýtalo z domu a dalo se prvním směrem, který viděla. Cesta jí vedla až do polí. Na jedné z nich uviděla koňskou koblihu a zaradovala se.

„Princ! Princi, počkej!“vykřiklo děvčátko a pustilo se do běhu. Běžela po zaprášené cestě a přišlo jí, jako kdyby ve slunečním svitu zahlédla koně. Na něm se majestátně držel princ a zamával jí svým překrásným kloboučkem. V tom se to stalo.

Brzdy..

Náraz..

Pád….

Bolest..

Děvčátko se odkutálelo dál, jako hadrová panenka. Obličejem dolů, ručičky ušpiněné, vlásky rozprostřené kolem hlavy.  

Jako hadrová panenka..