K.O.U.L.E. Rumba v červeném..

    Byla s rodiči na dovolené. Snad na poslední. Bylo jí fuk, že bůhví kde u moře a bůhví v kolikati hvězdičkovém hotelu. Nenáviděla to. Brzy jí bude osmnáct a pak… Pak si najde kluka, třeba obyčejného, úplně obyčejného a prožijí super obyčejný víkend a obyčejný prázdniny, nebo dovolenou pod stanem. A vůbec… ležela v bílém pokoji a přemítala, jak přežije zbývající dny. Snídaně, posezení u bazénu, oběd, pláž, úslužné hovory se známými známých, předvádění se před nimi…bože ty jsi vyrostla…a jak ti to sluší a jakou školu… … už toho měla plné zuby… A ty večery…

     Převalila se na záda, roztáhla opálené paže po voňavé velké posteli, civěla do zvláštně vykládaného stropu, přemítajíc čí to byl nápad takhle ho vyzdobit, vždyť kdo kouká do stropu… Byla přesvědčena, že snad jen ona…Ucítila závan večerního větru. Pohrával si s bílými záclonami i přes teď už matné žaluzie, jež oddělovaly menší pokoj s ostatními od terasy s úžasným výhledem na moře. Jindy, za jiných okolností by byla nadšená. Kdyby tu byla s někým jiným. Třeba se svým posledním přítelem. I když… nechtěla vzpomínat na to, co následovalo, když mu oznámila, že musí s rodiči na tři týdny pryč…  Z jeho výrazu jí bylo jasné, že je konec… Ale na druhou stranu, co s takovým… Na chvíli se zachumlala do měkkého polštáře, by se vsákly slzy…

    Po terase, otevřenými křídly dveří se pomalu začalo vkrádat oranžové světlo zapadajícího slunce. Vylákalo ji k zábradlí. Zář s odlesky od červené přes oranžovou po temně žlutou se koupala v hravých vlnkách nekonečného oceánu. Bylo jí z toho tak teskno. Připadala si strašně sama. Daleko, tak daleko a sama.

    Hudba. Ano, slyší hudbu. Ale je to dál, trošku dál než,  téměř každodenní večírek, co se odehrává dole v hotelu. Nahlížela přes zábradlí… Jo, není to daleko. Možná vedle. Jo, je to vedle v sousedním hotelu.

    Ta hudba, sakra. Zatančí si aspoň na pokoji. Proč ne. Nikdo ji nevidí…

    Další noc se zase omluvila. Byla se sama projít po pláži. Poslouchala šum moře. Nejhezčí chvíle. Doposud to nejhezčí, co tu zažila.

    A pak zase ta hudba. Znělo to…představovala si… španělské a kubánské tance…krev v ní začínala vřít. Musí zjistit odkud. To by bylo, aby nezjistila, odkud to přichází.

    ,,Buenas tardes“ slušně pozdravila a rozpačitě se rozhlížela kolem, ale když ji pustili s úsměvem, tak proč ne…

    ,,Hola seňorita…“ s úklonou ji a snad ne všichni hraným úsměvem ji zvali dál…

S úsměvy jim odpovídajíc se snažila zmizet v davu…no v davu zrovna ne, ale aspoň mezi jinými lidmi. Našla si příhodné místo, s kterého pozorovala okolí… Celkem se jí ulevilo. Nikdo ji neoslovoval, nikdo nehledal… Když to trvalo chvíli, nabyla dojmu, že je tu opravdu ,inkognito‘… Začínalo jí být fajn. Pozorovala okolí, poslouchala hudbu. Nevědomky se možná vlnila v jejím rytmu… Zaujal ji jeden postarší pár, který to ,rozproudil‘ v rytmu rumby po svém… Bavila se… Pozorovala i další….i páry s kterých nespustila oči. Bylo skvělý je takhle pozorovat. Ani si neuvědomila, vlníc se u barového pultu, že se někdo dívá i na ni.. Když se střetli očima, ztuhla na pár vteřin a pak nevěděla kam s nimi. Cítila se trapně. Pořád ji sledoval. Dopila, zaplatila….a pak na pokoji, z hloubi dýchajíc si přemítala, co se vlastně stalo… Nic, vůbec nic…. Jen mohla pracovat její fantazie…

    Byl vysoký, štíhlý, černovlasý a očima ji přímo probodával. Tmavýma očima sledoval její splývavé světlé vlasy a… Bože, jen to ne….ne, to si namlouvá… Sice se jí zdálo, že postává a pak jeden tanec a pak s jinou a s jinou….asi tam byl sám… Co blbneš, co je mu po tobě… a když tak využít a ahoj… jo…co jiného… A vůbec, vždyť tam byla jen náhodou a v těch plážových šatech…. Ale, vždyť máš sebou jinou výbavu…

    Jo, to je ono..! Vždyť má sebou ty červené šaty… To co jí běželo hlavou, by ani písmenkům nestíhalo…

    Rodiče si šli opět za svým….Stačila ubohá výmluva o bolení hlavy….

   Slunce zapadalo se svou typickou oranžovou září…Svěží večerní vánek hladil… ustrojena do vyzývavých rudě červených šatů s lodičkami v rukou se brouzdala pískem po pláži a přemítala kdy… a jestli…a jestli vůbec…

    Z dálky k ní doléhaly rytmické tóny. Zastavila se a chvíli jen vnímala. Mysl jí začínala kroužit po parketu. Jo. Musí tam. Není zbytí. Teď, nebo nikdy.

    Než vešla, snažila si otřít nohy od písku a nasoukat se do červených lodiček, jež ještě zářily novotou stejně jako její šaty… Zpočátku nejistými kroky pomalu vešla do nevelkého sálu. Oddychla si, že ji nepozorují mnohé oči. Objednala si pití a byla sama, nikdo si jí nevšímal, bylo to fajn…zázračně fajn…

    ,,Ruego?“

    ,,Co? Prosím?“

    Snědý mladík opakoval svůj požadavek, s úklonou ji lehce vzíc za ruku, opakoval svůj dotaz, jestli smí prosit…

    Suše polkla, pohlédla mu do očí a zalapala po dechu…

    ,,Preocuparse…“ polohlasem na ni mluvil, ale nerozuměla…

,, Quiero bailar con sólo…“  lehounce ji bral za ruku a tak nenásilně ji jakoby na plac přesunul…snažila se pochopit, co po ní chce…

A pak…když začala hrát hudba….a pak rumba…vzpomněla si na ty páry, co pozorovala…

Stačilo pár kroků…a oddala se svému tanečníku… Držel ji pevně v pase…neustále hleděl do očí…dělal si sní co chtěl…zmítali se v rytmu..a přitom si s ní točil…dotýkal letmo na tváři..

nespustíc ji z očí…mnul v pase…jakoby pomáhal do rytmu stiskem dlaně po stehně…snad nevědomky kopírovala jeho kroky..prožívala stisky…a pak…

   … jeho dech  jež cítila nejen na zádech…jeho prsty ve vlasech pomalu nořících se v její vlny blonďaté…a pak šimrající po šíji napjaté…lehce se dotýkající výstřihu…kde cítila jeho zrychlený dech…a jednu paži pevně  přitisknuvší její hýždě prudce na jeho klín…přivřela oči v té chvíli a oddala se záklonu…snad i vlasy se dotkla země a lapajíc po dechu, po té co zatočila se s ní zem kolem…spočinula z očí do očí…tělo na tělo… s krůpějemi stékajícími nejen po její tváři..i po jeho a….jen polykal a doufala, že… …pozoroval jak se jí zvedají ramena a úzkost v jejích očích ho snad přiměla…. …. ….ještě políbil jí ruku…a pak zmizel…  …byla jako ve snu….potácela se ještě chvíli sem a tam…

   Musím domů… tak nějak jí  utkvělo v paměti…

    Trvalo to, ale dala se dohromady…aspoň si to myslela….

zas tak moc nepila…

    Ploužila se pískem bosá po břehu. Občas jí vítr vmetl do tváře i ty červené závoje…

Bylo jí strašně fajn… vzpomínala na to slunce zapadající v červeni dne… Ještě byl vidět srpek kotouče….nebo snad svítalo…..možná, nebo snad spíš…..představám nelze poručit… Nemohla spát…jen ví, že ozařovala ji načervenalá zář….a pak cítila objetí… a začal s ní v pevném stisku tančit…a jen zakláněla hlavu s přivíráním víček…oddávajíc se tomu tanci…

…oddávajíc se tomu tanci

snad dala smyslům šanci

cítila jeho dech

na šíji

na zádech

cítila blízkost jeho rtů

lapala po dechu

vnímala blízkost dvou těl

cítila jejich úděl

vnímala

až moc

a věděla, že je jen na ní

co dovolí

do svítání…

…tak dovolila, co chtěla

…své si prožila…

a jen to co chtěla…

…ten úžasný tanec za svítání….kdy splynou za úsvitu duše blízké..co nabažit se jim bylo málo…ale nedají za nic…co jim za to stálo…

    …za odlesků svítání…kdy bylo vidět jejich tančící těla…a komíhající závoje sukní červených…omotávajících se kolem jeho těla….nejen na pláži….pomalu se přemístily…byli vidět jen stíny za okny…a kolem červenou zář….slunce co přeje i jiným….tančícím na pláži…

   …těm co proniknula hudba do srdce

co tančili by i kdyby to bylo naposled

naposled co zmítala by hudba jejich tělem

co sladší je než zemřít v náruči

toho, kdo tě v rytmu tance, ze srdce vytáčí…

    ................................................................