37,3

Stařenka ležela na levém boku. Byla tak vyčerpaná, že zapomněla na zásadu své maminky. Ležet se má vždy na boku pravém, aby se ulehčilo srdíčku. Těžce oddychovala a přivřenýma očima se dívala do zatažených nemocničních žaluzií na okně. Oba hosty ve svém pokoji vzdorně ignorovala.

Byla to její dcera Bláža a zeť Mirek.

"Dcerunko, podívej se na mě," se slzami v očích na matku naléhala Bláža. To oslovení pocházelo od stařenčiných rodičů a používat  ho směli jen nejbližší. Vyjadřovalo nejvyšší citové pouto.

Stařena mlčela. Urazilo ji, že Blažena nepřišla předchozího dne na návštěvu. Blažena byla na gynekologickém vyšetření. Našli jí něco v děloze.

Po deseti minutách si matka uvědomila, že Blažena je jediný, kdo jí na světě zbývá a obrátila se. Bláža celá rozradostněná vykřikla, "Mirku, pomoz mi přece s maminkou!"

Narovnali ji do polosedu.

"Co ti mám přinést?"

"Rozhodně alespoň tři noční košile. Ty zdejší se nedají nosit.  Ledový čaj, ale musí být od Raucha. Džusy ještě nemůžu. Jsem tak zesláblá! Ani ti neříkám, co všechno mě bolí. A přines ten náš švýcarský teploměr. Ty nemocniční měří nějak divně."

"Co ti říkala doktorka?"

"Nic. Představ si to! Vůbec tu nebyla. Prý nejsem akutní případ! A to se musí stát zrovna mně. Celý život jsem obětovala druhým. Jako jediná dcera se starala o rodiče ..."

Mirek si vzpomněl, že Blážini prarodiče žili u nich a první dva roky po svatbě se Bláža starala jenom o ně. On zůstal na svobodárně. Proto se teď konečně zapojil do hovoru: "Co vám vlastně je, maminko?"

"Co mi je, co mi je? Nevidíš, jak na tom jsem špatně? Ale doktoři jsou neschopní. Nedokázali nic najít. Už jsem byla na sonu, na cétéčku ..."

"Tak vám dohromady není nic, že?"

Stařena odvrátila od bezcitného zetě obličej. 

Bláža ji jemně chytla za rameno: "Dcerunko, já tě změřím? Necháš se změřit od Plavčíka?" Plavčík byla zase Blážina přezdívka z dětství.

Celou dobu měření Bláža zoufale bloudila pohledem z hodinek na maminčin noční stolek, plný ovoce, džusů, čokoládových tyčinek. O poličku níže ležel rozečtený Moodyho Život po životě. 

"37,3", oznámil Mirek posměšně, když mu Bláža podala teploměr.

"U nás je to už hodně," roztřeseným, ale důrazným  hlasem pronesla Bláža, "jdu za doktorem!"

"Neblázni, Blážo. To přece nic není."

"Uhni! Maminčino zdraví je pro mě vším!"

"Pro jistotu už ale objednej hrobku," s širokým úsměvem poznamenal Mirek.

"Vypadni, ty egoisto," strčila do něj a oba vyšli na nemocniční chodbu.

"Už toho mám, Blážo, dost! Kde jsi byla na dovolené? S Dcerunkou. S kým jsi jela do Paříže?  S Dcerunkou. S kým jsi jela na zájezd do Státní opery, zase s ní. Jak to bylo po svatbě? Hned druhý den přijeli vaši známí a ty jsi se musela nastěhovat k Dcerunce, protože jsi jí musela pomáhat obsluhovat hosty. Říkala ještě, že máme dost času. Já už ale čas nemám. Sbohem!"

"Jdi si. Nikdo tě nedrží," otočila se k němu Bláža zády a vyrazila k sesterně.

Venku bzučel letní hmyz. V dusném vzduchu se těžké letní listí na řadě kaštanů před nemocnicí ani nepohnulo. Mirek se ulehčeně několikrát nadechl a vydechl. Konečně to dokázal. Byl rád, že nevidí, jak si Bláža stěžuje mamince a ta jí odpovídá: "Stejně tě nebyl hoden. Máme se navzájem. Znám tě jako svůj malíček a nikdo jiný tě nemůže mít rád tolik jako já!"

"Budeš pro mě vždycky nejvyšší autorita," rozplynula se Bláža v naprostém sebeobětování.

Mirek už vyšel ven z brány, když se ozval jeho mobil. Pískací melodie z filmu Most přes řeku Kwai.