Inversion - A pokračujeme dál

Lépe se necítím ani následující den. Hlava mi pořádně třeští, skoro jako kdybych měla kocovinu. Blbost. Normálně toho vypiji dvakrát tolik a má to na mě menší vliv.

Mamka mě navíc tahá brutálně brzo z postele. Pokouším se hned po ránu nezvracet a docela se mi to daří. Místo včerejší bohaté snídaně si přesto raději dám jenom suchý rohlík a zalezu zase do postele. Jenže mi pípá mobil. Jsem celkem i zvědavá komu tolik chybím, že mě shání tak po ránu. Píše ale jenom Veronika. Ptá se, jak jsme se včera bavili, když s námi nemohla. Nejspíše chce, ale věděl, jestli ji Bondy nepodváděl. Stíhačka jedna. To se ví, že já ji nic vyprávět nebudu. Nechám to na jiné dobré duši. Třeba taková Monika by se toho ujala určitě ráda. Na Bondyho si už dlouho brousí zuby a vsadím se, že jí by nějaký ten jeho úlet tolik nevadil.

Mamka opět vplouvá do pokoje. Sarkasticky se zeptá, jestli je mi dobře a pak mě zaukoluje. Chce naštěstí jenom, abych jí pomohla s obědem. K babi se dnes nejede, takže mě čeká svým způsobem klidné odpoledne. Škrabu brambory a ignoruji mamčiny občasné dotazy. Ještě že máme v kuchyni televizi. Protože ta ji dostatečně zaměstnává a tak nevyžaduje příliš mojí účast.

Jakmile mám splněno, vplížím se zase do pokoje. Lačně šmátrám po mobilu a doufám, že mi někdo napsal. Teda respektive doufám, že mi napsal Martin. Nic. Ale já mu nenapíšu, nehodlám mu podlízat, ať se hezky ozve sám… Ještě půl hoďky doufám a překecávám se, že tentokrát se neozvu první. Pak to vzdávám. Zase. Napíšu něco neutrálního a doufám, že brzy odpoví. Mamka mě volá na oběd. Stejně sice obě víme, že toho moc nesním a dostavím se pouze ze slušnosti, ale u nedělního oběda prostě chybět nesmím. Celou dobu jsem stejně nervózní a v jednom kuse odbíhám do pokoje zkontrolovat, jestli se už ozval. SMS se dočkám až po hodině. Stejná neutrální odpověď jako ta moje. Žádné milé slovíčka, prostě jen strohé oznámení. Ale přesto mu odpovím, hned. Zase. Už ani nepočítám, kolikrát jsem se snažila chovat stejně rezervovaně jako on, ale nikdy se mi to nepovedlo. Každý jsme prostě nějaký. Omlouvám ho.

Po obědě nastává vytoužený polední klid. Mamka si jde na chvíli zdřímnout a taťka se přesídlí k televizi. Já jako obvykle zalezu do pokoje. Pustím počítač i s ním i svoje oblíbené icq. Dlouho jsem tu nebyla tak jsem zvědavá, jestli je tu něco nového. Chvíli to však trvá, než se mi někdo ozve.

Za chvíli zapadám do obvyklé drbárny. Postupně zjišťuji, co se kde přihodilo a na oplátku vykecám to málo, co vím. Kolem druhé mě opět volá mamka. Tentokrát chce, abych jí pomohla s nádobím. Trochu otráveně brblám. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale na druhou stranu, když jsem moc milá, tak mě naši využívají častěji. No naštěstí nádobka není moc a já se můžu vydat zase ke komplu. Hned vidím, jak se mi na obrazovce mihá ikonka s novou zprávou. Jó třeba píše Martin… Ne zase omyl. Je to jen Roman. Tak trochu můj divný kámoš. Známe se snad od školky. Kdysi bydlel v našem baráku, ale pak se jeho rodiče rozvedli a on se odstěhoval s mamkou k babičce.

Hned zjišťuji, co chce, ale jde jen o jedno z dalších pozvání někam. Ne, že by se mi s ním jít někam nechtělo, ale známe se už tak dlouho, že prostě nemám potřebu ho vidět. Je fakt, že spoustu lidí si myslí, že bychom byli ideální pár. Jenže já vím, jak moc by to skřípalo. Je prostě totálně jiný. Co se odstěhoval k babi, tak vzala jeho výchovu pevně do svých rukou. Zatímco já chodila na první diskotéky, on trávil dny v hasiči a prováděl jiné vesnické aktivity. Prostě je s ním tak trochu nuda. No prostě si zase něco vymyslím.

Z taktických důvodů krátce poté vypínám počítač. Jenže nemám co dělat a tak se pustím do pořádku. Lidi o mě tvrdí, že jsem až příliš puntičkářská. Ale je fakt, že tak úplně nemají pravdu. Prostě jen mám ráda svůj pořádek.

Tentokrát se rozhodnu, že uklidím ve skříni. Dostanu se ale spíš k probírání jednotlivých hadříků. Dokonce začnu uvažovat, co bych mohla s čím nosit a co by se mi nového ještě hodilo. Asi se pomalu dostávám do takové té správné nakupovací nálady. Prostě pokud bych zrovna v tomhle okamžiku vyrazila do obchodu, tak snad vykoupím celý nákupák.

Do toho mi zapípá mobil. Ačkoliv jsem celkem „zaneprázdněná“ nadšeně se pro něj vrhám. Píše Jarmila, ptá se, jestli bych nešla na chvíli ven. Jen na malou chvilku, ukecávám v zápětí mamku. Docela brblá, prý bych mohla něco dělat doma – třeba se učit. Naštěstí opět využiji své strategické ukecávací schopnosti a s tím, že ve škole nic nemáme, ji přesvědčím.

Krátce po šesté už Jarmila zvoní. Za zády ji samozřejmě stojí Petr. Nedá bez něj pomalu ani ránu. Trochu jim závidím. Jej kdo to vykukuje za nimi – Martin!!! Jupí!!! Vrhám se mu málem kolem krku. Nezdá se moc nadšený mým výjevem citů. Co prý to se mnou je. Nikdy jsem takhle nevyváděla…

No je to fakt, nikdy mi až tolik nevadilo, že Martin se mi tu a tam neozve. Žijeme přece v 21století a jsme mladí, tak proč se vázat… Hmm, stejně mi tak krapet chyběl. Dokonce trochu žárlím. To jak k nám začnou přibývat lidi a Martin každého – teda každou – přivítá… Na můj vkus až příliš. Přitom vím, že tohle je naprosto normální… Jsem asi v poslední době nějaká divná. Že by nějaká podzimní depka???

No každopádně se o nic víc nebavím ani v parku. Tady se naše partička pravidelně schází. Většina kouří a popíjí něco dobrého;-) Prostě se bavíme. Je fakt, že je krapet zima. Ale když má člověk něco dobrého na zahřátí, dá se to i přežít. Hmm. Já však moc nepiju. Zítra musím do školy a vzhledem k tomu, že na mě nejspíš leze nějaká chřipajzna, tak nechci být ve škole jak přejetá.

Krátce po deváté proto odcházím domu. Zbytek se diví, proč tak brzo. Je krapet těžké jim vysvětlit, že na rozdíl od většiny z učňovky, my máme těžší režim. Asi bych to normálně tolik neřešila, ale prostě se v poslední době moc necítím. Dokonce i mamce je divné, že jdu tak brzo. Ptá se mě, zda jsem se s Martinem náhodou nepohádala. Mám chuť se pohádat s ní. Co je jí koneckonců do toho. Myslím, že by byla štěstím bez sebe, kdybychom se rozešli, ale tu radost jí neudělám… Věci na zítřek do tašky jen tak naházím. A jdu spát.