Mýtus je promluva (analýza piva)

Úvod:

Tato práce by měla být pokusem o nastínění teorie Rollanda Barthese o jazyku jako mýtu. A na základě této teorie, bychom rádi analyzovali jeden jazykový mýtus z českého prostředí a to „pivo“. Práce bude tedy rozdělena do dvou částí, na prvotní uvedení do teorie a posléze bude následovat samotná analýza „piva“. Nelze tvrdit, že bychom s jistotou mohli analýzu považovat za striktně pravdivou, již kvůli tomu, že pivo v českém prostředí má nezaměnitelný kulturní význam, a není tedy v našich silách jej absolutně pojmout. Tudíž bychom tuto práci mohli chápat jako jakousi výzvu a budeme doufat, že si s touto výzvou náležitě poradíme.

Mýtus je promluva

Ale co je mýtus? Roland Barthes ve své knize „Mytologie“ jej v podstatě chápe jako zloděje jazyka.

„Mýtus podléhá pravomoci diskurzu. Nedefinuje se předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje: existují formální meze mýtu, nikoli však meze substanciální.“ Dle Barthesových slov „Mýtem může být vše“ Jelikož každý předmět na světě může být vzat ze své němé existence, do existence orální a tím tedy dojde k přisvojení ohledně společnosti, kultury.

V tento moment se s předmět začíná cosi dít. Předmět se totiž může stát předmětem řeči politické. „Barthes o takové řeči říká: Když dřevorubec pojmenovává strom, který kácí, ať je forma jeho řeči jakákoli, nemluví ve skutečnosti o stromu, ale o svém aktu, o tvorbě. jíž se strom (příroda) stává součástí – to je politická řeč. Zpřítomňuje přírodu jen do té míry, v jaké ji bude člověk transformovat. Strom v takové řeči není obrazem, ale smyslem činu. Když však člověk dřevorubcem není, už se řeč nestává nástrojem jeho vztahu ke stromu, ale strom se stává nástrojem jeho řeči. Strom už není smyslem aktu, ale obrazem k dispozici jakémukoli záměru. Tehdy se na reálnou řeč dřevorubce našroubovává metařeč, ve které se již nezachází s věcmi, ale se jmény. Tento druhý jazyk, metajazyk, je prostorem, kde se mýtus instaluje.“ Mýtus obecně, je tedy vysvětlován jako depolitizovaná řeč.

Na tomto principu vzniká tedy jazykový mýtus. Jeho smysl tkví v tom přeměňovat smysl na formu. Otázka ovšem je proč vůbec mýtus vzniká. Souvisí to především s již zmiňovanou depolitizovanou řečí. Ta je totiž podle Barthese produktem vyhraněného politického životního stylu a bytostně politické síly: buržoazie. „Buržoazie je pro něj silou, jež upíná ze své podstaty pozoruhodně ohromnou energii na své neodhalení, nepojmenování, nezhistorizování. K tomu je novodobá mytologická řeč jako dělaná.“ Otázka existence buržoazie totiž vždy vyvolávala pochybnost. Vždy se objevovala spousta spekulací, jestli vůbec někdo takový existuje, jestli se nejedná o konspirační teorii apod. Na toto můžeme najít odpověď, že novodobý mýtus, okolo nás se již rozbujel takovým způsobem, že v podstatě tuto sílu (jež může být jenom také mýtem a skrývat ještě něco většího a možná už i nepředstavitelnějšího) již nevnímáme.

Existuje ovšem pořád ještě řeč, která je nemýtická. Tím je řeč člověka-tvůrce. Je to ta řeč, která je součástí toho, že člověk ještě pořád něco tvoří. Člověk, který mluví aby transformoval realitu, nikoli proto, aby ji uzavíral do obrazu. Tato řeč je řečí revolucionáře. Revoluci můžeme chápat jako katarzi likvidující starý, ale tvořící nový svět. Revoluce je tedy tvůrčí.¹ A řeč, která slouží revoluci, tedy tvoří spolu s ní svět, nemůže být mytologická. „Revoluční řeč je na začátku i na konci řečí politickou, kdežto mýtus je na začátku řečí politickou a na konci řečí „přirozenou“. Buržoazie neustále maskuje to, že je buržoazií, a tím produkuje automaticky mýtus. Revoluce se vystavuje na odiv jako revoluce, a tím automaticky mýtus ničí, míní Barthes. Revoluce je pro něj pojmenování skutečné levice“

V tento moment se dostáváme k rozdělení mýtu. Dle Barthese je mýtus od své přirozenosti součástí buržoazie tedy pravice. Ovšemže existuje i mýtus levicový, „ale vyskytuje se tam v takové míře, v jaké levice přestává být revolucí.“ V tento moment se důkladněji podíváme na toto rozdělení.

Mýtus levicový

Levicový mýtus je už ze své podstaty mýtem chudým. Pramení to totiž již z podstaty samotné levice. „Když levice zůstane aspoň trochu levicí (…) měla by být definována vztahem k utlačovanému. Jazyk utlačovaného je vždy chudý a monotonní. Metařeč je luxusem, na nějž utlačovaný prostě nemá.“ Proto je mýtus levice vždy spíše napodobující a příliš vystavující svojí mýtickou povahu.

Mýtus pravicový

Mýtus je totiž ze své podstaty, jak bylo řečeno výše, svojí domovinou na pravici. Tam je neustále vymýšlený a doplňovaný, tvořený a expanzivní. „Toto vše je ještě podmíněno bohatstvím buržoazie. Barthes pojmenoval sedm rétorických figur, kterými se kapitalismus pokouší sám sebe předefinovat na Přírodu a Samozřejmost.“

1. Vakcína

Jedná se o nahodilé přiznání menších chyb pro zamaskování těch největších. „Tato rétorická figura zakládá například mýtus novinářů jako hlídacích psů demokracie.“

2. Nepřítomnost dějin

Mýtus zbavuje předmět, o který se jedná, dějinnosti. Tímto aktem si ho plně přivlastňuje. Tak se stává, že Španělsko je v průvodci pro turisty, představováno jako určené turistům odnepaměti.

3. Identifikace

„Maloburžoa je člověk neschopný si představit jinakost.“ V případě objevení se jinakosti maloburžoa buď jinakost ignoruje nebo ji transformuje na sebe samého. Toto má ve „svém jádru separaci, oddělení se od jinakosti.“ Tak je homosexualita představována jako něco za co člověk nemůže, neboť je k tomu ustrojen od přírody. V konečném důsledku to znamená, pakliže oni jsou od přírody homosexuálové, já jsem od přírody heterosexuál.

4. Tautologie

Verbální postup, „spočívající v definování téhož s pomocí téhož („divadlo je divadlo“).“ Z tohoto ohledu je tautologie nepřehodnotitelná, jelikož je zcela zjevně iracionální. Je to v podstatě zabiják jazyka. Jelikož nejprve zabíjí racionalitu, jelikož ta vzdoruje mýtu a posléze zabíjí i řeč, protože ta je zrazující.

5. Ani-ani-smus

Tato figura k sobě postaví dva protiklady a ty pak následně odmítne, nejlépe ve jménu zdravého rozumu. Ve výsledku to zní následovně: „Jsou (euro)skeptici a jsou (euro)fanatici – já jsem (euro)realista.“ Tato figura v sobě zahrnuje mýtus „větší kvality“ spojení protikladů. Tedy ideu harmonie, která ovšem, svojí sterilitou je velice nebezpečná.

6. Kvantifikace kvality

Tato rétorická figura prostupuje všechny ostatní, je tomu tak, neboť vyvěrá z bytostné podstaty buržoazie: „vnímat realitu jako trh.“ V tuto chvíli nastupuje zajímavá dvojznačnost: estetická kategorie. Například divadlo se prohlásí za oblast intuice, citu, iracionálního vnímání a odmítne se jakákoli jeho analýza, jakožto scientismus, akademismus apod. Zároveň buržoazní estetika spočívá na kvantifikaci účinku „za přirozený či kvalitní herecký projev se pak považuje vysoký počet dobře viditelných efektů (dojal, rozesmál, vyprodal).“

7. Konstatování

Mýtus má tendence stát se příslovím. „Právě sem vkládá buržoazní ideologie své hlavní zájmy: univerzalismus, nechť k vysvětlování, nezměnitelnou hierarchii světa.“ Ovšem nemůžeme každé přísloví považovat za mýtus. Když zemědělec řekne „je hezky“, uchovává si to podstatnou reálnou vazbu na užitečnost počasí. Zemědělec konstatuje, že „je hezky“ proto, že v jeho ústech se počasí mění na součást jeho práce. „Lidové úsloví daleko spíše předvídá než tvrdí, zůstává promluvou lidství, které se utváří, a nikoli prostě jest. Buržoazní aforismus naopak náleží k metajazyku, je to sekundární řeč, vztahující se na již připravené předměty. Jeho klasickou formou je maxima. Konstatování tu již nemíří ke světu, který je nutno utvářet; musí pokrýt svět, jenž je již utvořen, pohřbít stopy této produkce pod věčnou evidenci (…)“

Analýza mýtu „piva“

Když se zamyslíme nad postavením, jaké pivo v české společnosti má, vyjde nám téměř jednoznačný obrázek. Pivo v českém prostředí má nezaměnitelný status, „národního pokladu“, „kulturní památky“, nápoje, který je nejvhodnější k uhašení žízně. Pivo je neoddiskutovatelně spojeno s českou kulturou, zároveň je i tím „neškodným“ nápojem, který uklidňuje, nastoluje pohodu, vedou se při něm „nezávazné řeči“, ale i vrcholně důležité, jako jsou politické události aj. Naše pivo je nejlepší na světě a kdo by se opovážil říci něco jiného, toho se zlou zavrhneme. Pivo v konečném důsledku je prvkem více nacionalizovaným než socializovaným.

Když se zamyslíme na povahovou piva, nutně nám musí dojít, že v protikladu třeba k vínu, které je symbolem dravosti, ohně atd. je pivo spíše uklidňující a hasící (žízeň). Z tohoto hlediska, bychom mohli pivo přiřadit nejspíš k symbolu zemskému, částečně můžeme uvažovat i o symbolu vody, ale té se pivo vymyká jednou důležitou věcí a to, že je až přečasto zdůrazňována jeho sytící povaha („tekutý chleb“). Jedná se tedy o zemský symbol, tedy ženský a silně materialistický!

Pivo tedy funguje na úrovni uklidňující substance, jakéhosi rozpouštědla². Pivo kulturně spjato s obrázkem Švejka nebo s citátem „to chce klid“ s ladovskými obrázky znázorňující idylu aj.

Zajímavé je ovšem podívat se na genderové vnímání piva. Respektive, vnímání bude na obou úrovních genderu podobné. Téměř každá žena potvrdí, že pivo je kulturní památkou, která se hodí skoro ke všem událostem³. Ovšem pití, samotného piva, je pořád ještě více dominantou mužů⁴, což je další přenos tradice. Pivo se především ponejprve pilo v hospodách, které byli původně téměř výlučně mužskou záležitostí, žena podle dobového chápaní se starala o domácnost, či ji prostředí hospody připadalo nedůstojné.

Neoddělitelné od piva je samozřejmě prostředí hospody, která je důležitým sociologickým prvkem v české společnosti. Na počátku Národního obrození fungovala jako jediný prostředek k rozšíření kulturních myšlenek národních buditelů. Postupně její důležitost opadávala, až se zhruba v době první republiky ustálila na bodu fenoménu posilování sociálních interakci. V době totality pak hospoda sloužila jako zapomenutí na realitu⁵, čímž paradoxně spíše napomáhala tehdejšímu režimu k udržení své vlády. V současné době se hospodě navrátil status podobný z období první republiky, s tím, že její postavení ve společnosti klesá.

Ovšem pivo a hospoda v sobě zahrnují jeden podstatný fakt, na který bychom se nyní blíže podívali. Z hlediska klasifikace mýtu na levicový a pravicový totiž můžeme narazit na jeden drobný problém. Pivo totiž nelze úplně přesně zařadit na tu či druhou stranu. Specifikem piva je totiž fakt, že je pro každého. Tedy nedělá třídní rozdíly. Ostatně byl to Hrabal kdo rád připomínal, že v české hospodě vedle sebe sedí dělník, univerzitní profesor a inženýr⁶. „Jiří Kraus na svých přednáškách (…) často podotýká, že čeština je konstituční jazyk, v němž o použitých řečových prostředcích rozhoduje situace, prostředí, nikoli původ mluvčího. Pro Čechy zcela samozřejmé: Jinak mluvím v hospodě, jinak na úřadě, jinak ve škole, jinak v televizi. Londýňan z East Endu však mluví ve všech těchto prostředcích stejně. Nese si svůj třídní původ navždy.“ Češi jsou svým jazykem a svojí historií vybaveni k beztřídnosti.⁷

Pivo můžeme tedy chápat jako jakýsi spojovatel mezi třídami.

Otázkou ovšem zůstává, jestli ho z jeho pozice mýtu, už nechápeme jako beztřídní. Může se jednat o mýtus pravice, který je ovšem již tak protkán metařečí, že není v našich silách jej oddělit od struktury beztřídnosti. Když se pokusíme na „pivo“ přilepit některé z rétorických figur vyjde nám, že pivo bylo lze využito téměř ve všech⁸. Pivo taktéž postrádá chudoby mýtu levicového. Z tohoto pohledu, by mohlo samotné pití piva sloužit i jako prvek k udržení moci (viz. pití piva za totality). Jako uklidňující a odtržení od reality umožňující nápoj. Pokud přijmeme tuto možnost, pak se pivo, náš národní nápoj, kulturní památka, stal mocným prostředkem k zastření vládnoucí síly a její podpory.

Závěr:

Došli jsme k závěru, že pivo samotné je obtížně oddělit od tzv. beztřídnosti, která je díky jazyku a historickému zázemí Čechům vlastní. Tudíž je velice těžké určit o jaký druh mýtu se jedná. Zároveň jsme ovšem poukázali, že by tak mohlo být díky faktu, že pivo je již natolik naroubováno na metařeč pravice, že je v podstatě od ní neoddělitelné. Otázka kterou si můžeme položit na úplný závěr zní. Můžeme levici a pravici od sebe oddělit? Nejedná se vždy o totéž, o sílu udržující si moc, která je ještě více maskována těmito pojmy?

Literatura:

Barthes, R.: Mytologie, Praha, DOKOŘÁN, 2004

Stern, J.: Média, psychoanalýza a jiné perverze, Praha, Malvern 2006

Stern, J.: Totem, incest a odkouzlení buržoazie, Praha, Malvern 2007