Za racky a vítr z oceánu

Za racky a vítr z oceánu

Probírám se starejma fotkama, poctivejma fotkama na lesklým papíře plnýma vzpomínek z těch týdnů a měsíců, co byly daleko od domova v cizím městě, v cizí zemi. Žili jsme tam spolu. Dost dlouho na to, aby se nedalo zapomenout. Jak dva vyhnanci, ale docela krásně. Krásný to bylo. Piju vodku. Sjezdili jsme velký města v tý zemi a u moře byli často, bydleli jsme hned u pobřeží v malým pokojíku s jednou postelí a ráno si občas před prací přivstali a šli za úsvitu krmit racky na pláž. Líbil se ti odliv, mě ses líbila ty. Někdy to bylo romantický a byla zima u toho moře, foukalo ti do vlasů od oceánu a oknem nám profukovalo do pokoje. Nevadilo to. Krásný to bylo. Probírám se starejma fotkama plnýma vzpomínek. Něco mi spadlo do očí, slzí, nejde to zastavit, asi jsem slaboch. Piju vodku. Říkají, že čas to spraví. Hledám fotku, tu, kterou nechci vidět, ale i tak ji hledám, jednu tvou fotku na pobřeží za odlivu, kde ti vítr rozfoukal vlasy a ty se zlobíš. Udělal jsem ji černobílou, taková fotka se prý povede jednou za život, vzadu je na ní tužkou datum a otisk rtů. Pořád cítím tu vůni. Piju vodku, končím. Pamatovat si jen to hezký a na to špatný zapomenout. Dík za všechno, dobrý i špatný. Krásný to bylo. Končím.