K.O.U.L.E.:Adrenalin

   Užívali si dovolenou ve Slovenském ráji. Vystřídali její rodiče s mladší sestrou a spřátelenou rodinou na tehdy podnikové chatě. Byla by škoda toho nevyužít, když jí to konečně dovolili. Plnoletá byla dávno a jejího přítele taky patřičně ,proklepli‘.  I auto měl. Sice starou oktávku, se kterou začali už po cestě problémy, ale většinou si poradil. Stálo je to sice pár peněz, zajížděk a shánění dílů, co neměl sebou, ale do cíle dorazili v smluvený den. Matka jí starostlivě nechala nějaké jídlo. Nebránili se, trochu jim to vyrovnalo rozpočet. Otec pak mapu turistických stezek a samozřejmě spoustu rad.

    Naplánovali si pár zajímavých tras. Střídavě lehčí a delší. Za týden měli nachozené desítky kilometrů po cestách i pěšinkách, potokem po kamenech, po žebřících přes nedostupná skaliska i stupačkách upevněných v pevných kamenech nad vodou. Čím to vypadalo nebezpečněji, a museli se přidržovat řetězů, tím víc ji to bavilo. Přítel nad ní vrtěl hlavou, že se chová jako malá. Že prý ji musí stále hlídat. Pohádali se, když neodolala a přeskočila průrvu na samostatné skalisko, mimo trasu. Stopy po lidech tam byli, tak proč ne.

    ,,Dyť sem ti říkala několikrát, že sem vyrůstala s klukama. A lezla po stromech a přes ploty, a vůbec…“

    ,,To jsem zvědav, jak se dostaneš zpátky.“

    ,,Bez vobav…“

Sice v ní malinko zatrnulo, ale zároveň jí nebezpečí dělalo dobře. A ještě ji popíchl s tou svou spisovnou češtinou a pečlivou artikulací. Často ji opravoval, ale když přišlo na psaní bylo to spíš naopak. 

    Lehce přeskočila s úsměvem zpět.

    Večer, když pak rozebírali nejzajímavější místa po týdnu stráveném v částečně ochočené divočině a došlo i na udobřování, netušili, že ten možná NEJADRENALINOVĚJŠÍ ZÁŽITEK je teprve čeká.  Měli sebou stan a kempové vybavení. Původně se chtěli vydat další dny úplně jinam. Někam k vodě. Nakonec se ale rozhodli, prozkoumat i vzdálenější místa, kam z této oblasti nemohli za jeden den, od rána do tmy, dojít. (Spíš pochopil, že válet se u vody pro ni opravdu není a ustoupil.)

    Vyhlídli si slušně vypadající autokemp u jezera. Dali si den oddych, aby mohli pečlivě naplánovat zbývající neprozkoumaná místa. Za těch pár dní by to měli zvládnout.

    ,,Hmm, zbývá nám už jen tahle trasa. Ale je to dost kilometrů. Já nevím…“

    ,,Co nevíš? Máme ještě dva dny, ne? A dneska to byla pohoda.“

    ,,Ale to bychom museli vyrazit dost brzy!“

    ,,No jasně, v klidu. Přece to nevzdáme a už se těším, až našim řeknu, že sme prochodili co šlo. A víš, jak bude otec závidět! A mě nemusíš přemlouvat pod každým žebříkem jako on tu jejich kámošku…“

    ,,No dobře tedy. Stačí. Ať je po tvém.“

    Sice vyrazili poměrně včas, ale přeci jen na nich už únava byla znát. A ten potok se asi nějak rozvodnil. I když to nebyl dlouhý úsek, nedokázali ho přejít suchou nohou.

    Pomalounko se začalo smrákat. Měla špatný zrak a přicházejícím šeru těžko hledala turistické značky. Ještě že on viděl jak ostříž, aspoň to tvrdil. Ale nemůžou už být daleko od cíle. Ještě přes tenhle kopec a…

    Trochu zpomalila a začínala se ze zvyku spoléhat víc na svůj sluch, když oči neměla nejlepší. Uvědomila si, že je kolem docela ticho. Žádní turisti, vzdálený hluk co vydávají děti, i šum lesa utichal. Ani ptáci. A najednou KŘUP. Chvilku nic a zase KŘUP. A znova.A zas!

    ,,Počkej! Stůj. Slyšíš, vrať se!!“ volala pološeptem na svého přítele, který si to rázoval dál. Konečně se zastavil. Povzdychl.

    ,,Co je zas?“

    ,,Slyší to?“

    ,,Co mám slyšet? Pojď, už se šeří a…“

    ,,Sakra stůj a neřvi tak! Poslouchej!“ už byla skoro u něj. Zarazil se, hleděl na ni proč se vzteká. Pak otočil hlavu zpět směrem do kopce, právě kam směřovala stezka. Díval se za její rukou, která ukazovala, odkud ono křup…křup… přichází.

    ,,To nevypadá na člověka, ale zní to jakoby praskaly větvičky na zemi. Pššt. Už to slyšíš?“

    Nemusel jí odpovídat. Chvilinku sice civěl před sebe. Ale pak! Skrčil se a začal rukou ukazovat zpátky. Neváhala. Zahlídla spíš stín, ale v duchu už děkovala svému sluchu. Ale zatím neměli vyhráno.

    ,,Medvěd…zahlídl jsem…“ teď už šeptal.

    ,,Já vím…pššt…“

    Kopec před nimi naštěstí stoupal terasovitě. Už s prvními kroky zmizeli zvířeti z dohledu. Pokračovali, dokud zvuk trochu nezeslábl. Rozhlíželi se po stromech okolo.

    ,,Vybíráš, na který by se dalo vylézt?“

    ,,Sakra, zrovna takový halózky…žádnej pořádnej…“ vzpomněla si na dědu a na jeho průpovídky. Jestlipak by si teď věděl rady? Jo, ale děda přece, když chtěl zjistit, odkud fouká. Olízla si prst a otáčela ho před sebou. Možná si všiml, co má v úmyslu. Nebo ho napadlo totéž. To rozhodně řešit nebude.

    ,,Jo! Fouká od něho k nám.“

    ,,Takže nás necítí.“ Shodli se.

    Zastavili se na širší cestě, která protínala jejich pěšinu.

    ,,Hele, šipčičník.“ ukazovala na strom ověšený cedulkami s turistickými značkami. Rozložila mapu a mžourala do ní. Třeba můžou jít jinudy…

    ,,Vždyť jsme tudy…“

    Nemusela se ani ohlédnout a věděla jak se tváří. V něčem se prostě nikdy navzájem nepochopí.

    ,,Krucinál. Jinama to nejde. Fakt. Kdyby bylo o nějakou hoďku míň, tak možná. Ale včil…hele…“

    ,,Hmm…“ nakoukl jí přes rameno, ale jen tak. Věděl, že v téhle mapě ležela dost večerů. Těžko tam on objeví něco nového. Přesto do ní chvíli koukal.

    ,,Co budem dělat? Světlo nemáme?“ tázavě se na něho podívala a očekávala výčitky, že se k této cestě dal přemluvit. Byla připravena ho včas zastavit. Na to teď opravdu nebylo kdy. Obloha začínala temnět. Sice líp slyší, ale za chvíli nebude skoro vidět. Měsíc se někde schovává. Posvítit jim nehodlá. Ale napřed samozřejmě musí vyřešit toho medvěda. Byla trochu překvapena sama sebou, že je v klidu. Tedy relativně. A samozřejmě neměla tušení, jak je na tom její přítel. 

    ,,Víš co? Zkusíme ho vystrašit.“

    Jen kývla. Lepší nápad neměla. Někde shora z lesa se ozývalo vzdálené ,křupání‘.

    On se rozběhl se a začal tleskat a něco volat. Ona napínala uši. Ano. Asi to funguje.

Křupání se zrychlilo a mizelo někde doprava…

    Nic. Ticho. Napínali uši oba. Stáli skoro nehybně snad čtvrt hodiny. Snad půl.

    ,,Tak to zkusíme?“ prořízla ticho něčí otázka.

Pomalu se vydali nahoru. Našlapujíc co nejtišeji. Rozhlížela se s ním, ale spíš jen instinktivně. Viděla na pár kroků. Nebylo to daleko na vrchol, ale trvalo to nekonečně dlouho. Sucho v ústech. Tlukot srdce.

    ,,Tak, a teď kousek doprava (sakra proč zrovna doprava-pomyslela si v duchu) a asi kilometr či dva a budem na louce a otevře se nám výhled na kemp.“ špitala a představovala si mapu.

Šla za ním už jen podle odlesků kamenů. Klopýtla a zas.

    ,,Pojď prosím tě…“chytil ji za ruku.

    Přidávali do kroku. Zdálo se, že mezi stromy už něco prosvítá. Snad ohýnky od stanů a přenosné lampy. Z naprosté tmy se začínal rýsovat konec lesa. Konečně.

    A najednou KŘUP!  A...

    Vpravo z lesa to typické, známé křup. A pak dvě tišší...Na zlomek sekundy ztuhli. Krve by se v nich nedořezal, jak se říká…Ticho. Přidali do kroku, co to šlo. Už byla vidět louka a ozýval se člověčí šum.

Začali i dýchat nahlas až s prvními stany. Padli do toho svého mlčky.

    Podivnou směsici strachu, adrenalinového vzrušení a úlevy rozmělnila až doznívající blízká hudba. Někdo drnkal na kytaru a začali se přidávat další a další hlasy:

    ,,Medvědi, nevědí, že túristi nemaj zbraně…“

Podívali se na sebe a museli se začít smát…

                                                                      ............................................

    Když o tom přemýšlí po letech, říká si, bůhví jak by to dopadlo, kdyby tenkrát nevěnovala pozornost tomu křupajícímu zvuku. Asi by se setkali s medvědem tváří v tvář. Ale jak by to dopadlo? Kdo ví…