Písmácké POKA-YOKE

                Skutečnost, že přítomnost člověka v moderních výrobních procesech je čím dál tím menší, je všeobecně známou skutečností. Málokdo však ví, že tam, kde člověk ještě takříkajíc vytváří hodnoty, je čím dál tím méně žádoucí i jeho kreativita. Ideální je, pokud takový pracující vůbec nepřemýšlí a pouze koná. A to neplatí jen o dělnících, ale i technicích, manažerech a veškeré té havěti, které se říká servisní personál. Na všechno existují nebo by měly existovat příručky, návody a manuály, které v ideálním případě pamatují na všechny situace, které mohou v praxi nastat a striktně je řeší.

            Absolutním hitem v procesu eliminace chyb je metoda POKA-YOKE. Tenhle japonský vynález stoprocentně eliminuje veškeré lidské omyly.

            Představte si, že třeba strkáte dva drátky do dvou dírek, žlutý do levé, modrý do pravé. Pokud máte nainstalován systém poka-yoke, upozorní vás čidlo na každý případ, kdy buďto drátky prohodíte nebo jeden či oba nezasunete.  Troubením, červeným světlem nebo třeba předtočenou výstrahou: „ Zvoral´s to, blbe!“, a to klidně ve volitelném jazyce. Naopak, pokud operaci provedete dobře, odmění vás přístroj rozsvícením zeleného světla nebo pochvalnou fanfárou.

            Dlouho jsem se domníval, že něco podobného se týká pouze sofistikovaných výrobních systémů, ale není tomu tak. Výše popsaný  fenomén funguje i v činnosti, které se z mně neznámých důvodů stále ještě říká umělecká tvorba. A právě Amatérský literární server Písmák je pozoruhodným  příkladem skvěle fungujícího poka-yoke.

Pravda, manuál na téma jak psát, jsem nikde na serveru nenalezl. Existence čehokoliv na zvykové bázi je poněkud nestandardní, nicméně systém pracuje velmi obstojně.  Pravda, je zde několik sabotérů, kteří svými nechutnými provokacemi dobře zaběhnuté  stereotypy torpédují ze všech stran. Naštěstí představují pouze marginální partičku exotů, kteří jsou na serveru víceméně pro srandu králíkům, lépe řečeno systémově založené mase .

Klasickým příkladem fungování poka-yoke v literární tvorbě jsou soutěže. Témata jsou většinou natolik duchaplná, aby se o nich mohl rozepsat každý. Trošku to připomíná telefonické soutěže typu: Čím se platí v ČR? Korunou nebo šekelem? Zvolejte za stovku správnou odpověď a vyhrajte padesát tisíc!

A literáti píšou. Neomylně. Pokud je zadáno téma o návratech někam, je povinností zařadit domov, dům nebo rodné město, to jsou šrapnely  nejmocnějšího kalibru. Dobrá je taky rodina, první lásky, vůbec místa prvního čehokoliv pozitivního. Dobré je, zmínit se o kladných pocitech, do díla zacementovat hodně lásky ke komukoliv či čemukoliv. Vrcholem pak bývá lehce ponuré konstatování, že za mlada bylo líp a že nás tyhle návraty nabíjejí více, než Temelín energetickou soustavu.

Jestliže  autor do díla nacpe všechny výše uvedené atributy pokud možno v nějaké vyhraněné formě, rozblikají se zelená světla tipů a vše je v pořádku. V opačném případě jsou reakce spíše zdrženlivé, vždycky se ale najde dost fundamentalistů, kteří takové smrtelné hříchy po zásluze potrestají zdrcující kritikou.

            Je tedy jen otázkou času, kdy se i na Písmáku objeví příručka popisující, jak psát.  Proces unifikace a standardizace bude úspěšně završen a Písmák bude moci být certifikován podle některého z prestižních  standardů.