Jedna KOULE, tisíc koulí (a granátů)

Jak vzniklo kyselo

Jednou dávno, když eště Kérkonoše byly placatý a jedinej Němec tam byl Trautenberk, byl Krakonoš vobyčejnej, línej, ale šíleně zlomyselnej hajnej. Trautenberk (von byl stejně houno Němec, měl jen takový méno) už měl šecku zvěř vystřílenou a zbytek se přestěhoval na krakonošovo, protože zvěř neni blbá - bylo jí to jasný : dědek už byl línej i vytáhnout do lesa s flintou. Ta lenost Krakonoše ale přešla, když mu sojka vykecala, že dotyčnej (tedy jako Trautenberk) mu chodí střílet na jeho, krakonošovo. Sojka, ta kráva jedna, neměla nic lepčího na práci, než špízovat Trautenberka a jakmile ten vytáhl s flintou do lesa, lítla to Krakonošoj vyslepičit. To už bylo samo vo sobě diuný : sojka a slepičí... No - bylo to tak.

Starej - línej nelínej - vzal flintu, kyj a mazal jak za mlada, aby byl na fleku dříu než Trauťák. Dupal jak kůň, funěl jak medvěd a pro zvířata, který ani todle nepřivedlo z míry, začal nakonec mlátit do stromů tím kyjem a bylo vymlácíno. Zvěř byla šecka v hajzlu... Trautes přišel a jediný, na co mohl střelit, byl zaječí vocásek (to je taková tráva, co ten vocásek strašně šikouně imituje).
Vrátiu se domu sám, pes mu zdrhnul v lese, že si tedy jako uvaří brambory ke kousku flákoty, co si skoval vodvčíra. De tedy do špajzu, ale flákota nikde. Zaklel, až Krakonošoj spad hrnek z police. Tomu taky hnedky došlo, vo co de, jako že Trautymu pes sežral flákotu a místo, aby se rozčiloval nad rozbitym hrnkem, řval smíchy jako po šestý Staromyslivecký.

Trauťas, až je mi ho líto, sráče, šel do sklepa, že si tedy uvaří jen brambory a k nim že si dá smetanu. Čokl se válí na dvoře u boudy a mordu má vod barvy (pro ty co nejsou myslivci : vod krve, víme?). Ještě kvůli tý flákotě nasranej jak nočník hodil po čokloj šutr. Netrefil, pes ani neuhejbal, jen zavrtěl chvostem a myslel si svý. Příde tedy Trautus do sklepa, nabere brambor do hrnce, votočí se pro smetanu na polici a ejhle! smetana zdrclá, kyselá jak neupřimnej úsměv. Zatvářil se kysele, jako ta smetana. Potom čuc a hale : voni mu za to ale vedle brambor vyrostly žampiony. Řek si : v nouzi pes i trávu kouše, sebral brambory, žampiony a kyselou smetanu, nahoře v senci to pak uvařil všecko dohromady. Než se to uvařilo, zašeu na zahradu. Hodil po psoj eště jeden šutr, samo že zase netrefil. Pes se chechtat neumí, tak si jen přeložil tlapy jednu přes druhou, na Trauta vyplázl jazyk a volíznul si fousy. Trauťák další šutr nenašel, házel po psovi tak často, že mu na dvorku nezbyl ani jeden. Máv rukou a zapad za vrátky na zahradu.

Za barákem nadrhnul trochu kmínku, natrhal trochu kopru, vrátil se s nim do sence, nasekal ho dohromady s mladou kopřivou, hodil to šecko do toho vaření a tak vzniklo kyselo. S kopřivou, jo ? s kopřivou...
To jen my, zfajnovělý, si dáváme do kysela sekanou zelenou petržeu a místo žampionů bílý hříbky...