Operace se podarila

Narkosa před samotnou operací mě poněkud znepokojovala.

„Je to přece, jak jste inserovali, operace jen velice jednoducha a bezbolestná.. A co když to mé srdce nevydrží ?“.. nesměle jsem ještě zaprotestovala, když se ke mně skláněl doktor s injekční stříkačkou.

„Je to jen z estetických důvodu, odpověděl lékař, a nejlepší bunˇky pro klonování jsou uvnitř vašeho žaludku. Myslím, že byste se sama nerada dívala.. A srdce ?, žádný strach. S našemi dnešními zásobami…“

Konec jeho věty jsem už neslyšela.

Místnost se mi pomalu začala ztrácet v mlze.

Snažila jsem si protřít oči, ale nedokázala jsem zvednout k nim ruce…Zajímavé, zvláštní..

Místnost pomalu začala nabývat realné tvary.

„Počkejte, zaprotestovala jsem opět. Proč jsem uvázaná? A proč zase injekce?“

„První dávka byla zřejmě poněkud slabá, nemějte obavy..“

Místnost se začala opět vracet do nereálné podoby.

Jen skřípot vozíku, na kterém sestra odvážela polozakryté tělo, mě opět na chvíli vrátila do skutečnosti. Dveře místnosti se plně otevřely a postava na vozíčku se poněkud napřímila. S úžasem jsem se na moment zahleděla do své vlastní tváře.

A jen o další moment později, v posledním záblesku vědomí jsem si přecetla nápis na dveřích do mé místnosti.. už opět zamlžené narkosou.