EKLHAFTNÍ SLABIKÁŘ

Radůz a kanystr

Radůz má doma kanystr. Kanystr je čistě bílý a má dlouhé sosátko. Sosátko Radůze sere. Voda z něj šplíchá na všechny strany. Radůz si polil nohu. Sakruje. Hindukůša ho těší: “Vem si suché punčocháče.”

Eklhaft

Ve stravovně sedí stálý host. Má hnědý kabát, bílou košili, šedé štráfkované tesilky, krepsilonové ponožky a světle hnědé polobotky na plochou tkaničku. Je to pan Ovárek. Rýpe se lžičkou v uchu. Krká. Hlasitě funí a něco si mrmlá. Mlaská. Potrava mu čvachtá v ústech, oválená sousta občas vypadnou na ubrus. Po jídle si dá zákusek. Žvýká ho uslintanými rty. Pan Ovárek sedí u stolu sám. Ostatním hostům se ekluje. Vidí ho tu neradi.

Sračka

Franta má sračku. Zapíjel řízky mlékem, navrch si dal zmrzlinu. Teď ho bolí břicho. Stále běhá na záchod. Už si vzal živočišné uhlí.

Šlamastyka (Zájezd)

Kočičákovi jedou do Lutychu. Zaplatili si zájezd s Čedokem. Cesta autobusem je úmorná. V autobusu je dusno a smrad. Pan Kočičák otvírá okénko. “Zavřete to okno, fouká na mě!” křičí plnoštíhlá žena. Cestující jí přitakávají. Pan Kočičák musí volky nevolky okno opět zavřít. Plnoštíhlá žena si v dusnu lebedí. “Pane řidiči, zastavte nám, Zděnkovi je špatně!” volá zoufale paní Kočičáková. Řidič zastavit nehodlá. V autobusu je vedro k zalknutí. Zděnek si poblil oděv. Matka ho utírá nasliněným kapesníkem. Malá Květuška Kočičáková brečí. Počůrala sedadlo. Cestující hartusí, řidič chce rodinu vysadit. “Tisíc láter,” naříká pan Kočičák. “To je mi pěkná šlamastyka. Už abychom byli v Lutychu!”

Fatálka

Pana Charamzu odvezli do nemocnice. Byl bledý, zmítal se a zvracel. Dostal horečku a žaludeční křeče. Zkrátka mu nebylo hej. Paní Charamzová lomí rukama. Co si nyní počne?

Nebezpečná sanice

Je zima. Děti chodí odpoledne sáňkovat. Rodiče je vždy varují: “Nechoďte na stráň nad silnicí!” Albert však varování nedbá. Nasedne na saně a sviští dolů. To to jede! Ouha, neubrzdil to. Vlétl do vozovky, přímo pod kola automobilu. Automobil jej doslova rozplácl. Nedaleko stojí pan Pytlíček a vece: “Sáňkovat nad silnicí je wošajstlich!”

V nemocnici

Chrudoš je nemocný. Leží v nemocnici. Má na sobě bledě modré pyžama s oranžovými proužky a teplé ponožky. Když vstane z postele, obleče si hnědý župan froté. Chrudoš polyká léky a měří si teplotu. Spolu s Chrudošem leží na pokoji pan Živný. Přichází lékař. “Pane doktore, tady mne tuze píchá!” stěžuje si pan Živný. “No, no!” řekne lékař a vbodne mu injekci. Potom praví: “Chrudoši, příští pátek půjdeš domů. Už jsi zdráv!”

V autě

Po silnici jede velké auto. Je hnědé a nyblýskané. Řídí ho pan Hovězák. Točí volantem doleva a doprava, tu a tam sešlápne pedál. Cesta mu ubíhá. Pozor křižovatka! Pan Hovězák zbystří a zastavuje. Dává přednost. Pak se zase rozjede. Jede rychle, avšak bezpečně. Pan Hovězák se těší domů. Doma si dá romadůr.

U řeky

Lída se Stázkou jdou k Vltavě. Velmi se na řeku těší. Sednou si na lavičku a s nadšením pozorují sněhobílé labutě a hbité racky. Uprostřed řeky pluje parník. Děvčata vyskakují a mávají. “Ahóój!” Náhle se však zarazí. Na břehu stojí Evžen Hnidák. Močí do vody. Pak sbírá kamení a hází je po labutích. Evžen Hnidák je vandal. Děvčata to oznámí na policii.

Tlumok

Stáňa má tlumok. Tlumok je veliký, ještě větší než batoh. Nejraději by s ním někam vyrazil. Ale je zima. Počká, až vylezou hadi a štíři. Pak tlumok naplní. Dá do něj všechno, co mu chutná - výbornou švestku, karamelu, kus veky. Půjde na potlach. Do Údolí Chutných Švestek pojede vlakem, pak se vydá cestou necestou rovnou do Chutnáčova. “Hurá za brachy na potlach!”

Jedlík Jára

Jára je veliký jedlík. Ve školní jídelně mu chutná. Dnes bude čevab. Jára už se na něj moc těší. Dá si nášup. “Čevab a čaj. Mňam, mňam,” pomlaskává. To bude chutnačka!

Sběr žaludů

Vloni jsem šla s maminkou na žaludy. Lidé nám říkali, že u “Tří jezírek” je mnoho žaludů. Ale když jsme tam přišly, byly jsme velice zklamány. Dubů bylo hodně, ale žaludy nebyly ani na zemi, ani na stromech. Šly jsme s prázdnými taškami domů. Ale nemrzelo nás to, byl teplý den a návrat přes Orlík byl krásný. Potom jsme chodily hned za dům k rybníčku a po troškách jsme nasbíraly 3 kg.

Vycházka

Komžákovi se procházejí. Šli do zookoutku. V klecích jsou opice. Gizla výská: “Opice má silný chrup!” Dušan se šourá. Matka ho okřikne: “Dušane neškrundej!” Čenda vidí buvola. “Je vyzáblý! Čouhá mu žebro!” Už je večer. Děti mají hlad. Jdou domů. Matka navrhuje: “Děti vemte si jabko!” Dětem jabko chutná.

Ambrožova nemoc

Ambrož je nemocný. Má teplotu. Smrká a chrchlá. Je obzelenalý. Maminka ho kárá: “Měls mít čepici! Mrzlo.” Ambrož mlčí. Na krku má prachovku. Je to pryznic. Ambrož není ve škole. Úkoly mu nosí Eda. Chlapec se činí. Je pilný.

Bolest

“Au, to bolí!” křičí Klotylda. Rozbila si koleno. Raf jen štěká. “Rafe přestaň štěkat! Ty nevíš, co je to bolest.” Raf přestal štěkat. Asi si vzpoměl, že ho taky něco bolelo.

Nechutenství

Paní učitelka poslala Dušana domů. Byl obzelenalý. Eda jde s ním. Podpírá zesláblého kamaráda. Dušan poulí oči a funí. Už nemůže, zvrací. V činžáku potkají chlapci pana Dobrohrušku. Pomůže jim do výtahu. Doma maminka lamentuje a uloží Dušana do postele. Dušan trpí nechutenstvím.

Na hřišti

Na hřišti je povyk. Hrají si tam děti. Milena skáče gumu. Albín s Joskou čutají, mají čutací merunu. Otylka jezdí na skluzavce. Děvčata z 1.A hrají na slepou bábu. Svítí sluníčko, dětem je veselo. Stranou stojí Ilja a Přemysl Nedvěd. Týrají malého chlapce. Malý chlapec ječí. Má rozbitý nos. Ilja ho tluče větví. Přemysl Nedvěd se chlapci posmívá a sype na něj písek. Jen aby mu něco nezlomili!

Žhavič

Víťa Vlach je pilný chlapec. Každý den vstává v šest hodin. Připravuje si učení do brašny. Úkoly má už dávno hotové. Do školy chodí vždy včas. Dává dobrý pozor na výklad. Ani nedutá. Spolužáci jej sice popichují, Víťa si jich však nevšímá. O přestávce žáci zlobí a pokřikují, Víťa se věnuje svačině. Poobědvá ve školní jídelně a jde domů. Doma si čte nebo uklízí. Občas jde odpoledne k babičce, někdy pozoruje kanára. Kanár je žlutý a mlsný, Víťa si jej velmi oblíbil. Nejraději se však Víťa žhaví. Je veliký žhavič. Sedne si ke stolu a rozevře cvičebnice. Z Víti vyroste řádný občan. Rodiče jsou na Víťu hrdí.

U rybníka

V rybníku se topí školák. Na břehu se shlukují lidé a křičí. Paní Rychlá lomí rukama, paní Hloubavá vykřikuje: “Neměl blbnout v loďce!” Paní Hnědá pokyvuje: “Patří mu to, bez záchraného kola se do loďky neleze.” Školák polyká andělíčky. Na břehu je stále větší zmatek. Lidé jsou bezohlední. Školák se asi utopí.

Divný Jáchym

Jáchym je od narození divný. Když byl malý, nehrál si s ostatními dětmi. Postával opodál a usmíval se. Rád dětem hru kazil. Rozšlapal jim bábovičky a pak utekl. “To není jen tak,” povídá paní Nechutná. “Za tím něco je!” Maminka má s Jáchymem jen kříž. Čas od času má Jáchym zaječí úmysly. Je totiž podivín.

U zvěrolékaře

Dušan měl kamaráda, malého křečka Vítka. Vítek měl velké zuby. Smrděl a kadil, kde mohl. Jednou se Vítek rozstonal. Měl velké vypoulené oči, funěl a ležel na boku. Dušan se vypravil ke zvěrolékaři pro radu. Zvěrolékař pan Klusák je nerudný. Bezohledně drží Vítka za krk a civí na něj. Dušan bere křečka domů a brečí. “Napíšu o blbém zvěrolékaři do školního časopisu,” myslí si. Vítek umřel.

Plodek

Pan Plodek vstává časně. Vklouzne do holinek a šourá se na zápraží. Vítá nový den. Pan Plodek smrdí. Nemyje se, má špinavé nohy. Ve světnici je zatuchlý vzduch. Pan Plodek tu neuklízí. V domě je zatepleno, ale neútulno. Pan Plodek si však libuje.

Koloniál u Knoblocha

Manželé Knoblochovi vedou malý krámek. Je to koloniál. Stojí na rohu ulice. Je eklhaftní. Knoblochovi prodávají mnoho druhů zboží. Pan Knobloch musí často do skladu. V krámě stojí několik stolů. Paní Knoblochová je občas otře velkým hadrem, v zimě přiloží do kamen. Zboží obletují mouchy. Sedají na máslo i maso. Od stropu visí tučná mucholapka. Sousedé chodí do krámku rádi. Vždy dobře a levně nakoupí a dozvědí se tu plno zajímavých novinek.

Na čekané

Pan Chobotek je vášnivý nimrod. Večer chodívá na čekanou. Dnes se vydal skolit jelena. Lída tleská: “To bude dvanácterák!” Pan Chobotek sedí na čihadle. Pozorně se dívá okolo. Ukusuje lovecký salám. Vtom se něco mihne v podrostu. “Kořist,” myslí si pan Chobotek. Vršek nevysokého smrčku se zakývá a objeví se obrys. Pan Chobotek tuší v křoví jelena. Bez váhání zalící a vypálí ránu. Ó jé! Z mlází se ozve chropot. Tělo se zběsile zmítá. Pan Mlsomil všechno viděl. Přiběhl na náves a volá: “Pan Chobotek postřelil houbaře!”

Troje boty

Luboš má velké nohy. Má troje boty. V létě nosí sandály. Sandály vesele pleskají. Luboš je nosí naboso. V zimě nosí sněhuly. Může v nich i do lesa. Nejraději má však Luboš béžové polobotky. Hodí se do každého počasí. Jsou v nich ortopedické vložky. Luboš má své boty rád.

Mlýnek na maso (napsal Hans)

Máme doma mlýnek na maso. Jeho ostré nože jsou poháněny elektromotorem. Je velký. Měli jsme doma také pejska. Byl starý. Alík už neviděl a do spousty věcí narážel. Říkali jsme mu: “Alíku, pozor, nenarážej do skříně!” Bohužel, také neslyšel. Byl prostě k ničemu. Jednou jsme se rozhodli, že ho vložíme do mlýnku na maso. Nastavili jsme mlýnek červeným kolečkem na drcení kostí, zastrčili zástrčku a mlýnek zeleným tlačítkem uvedli do chodu. Motorek se rozběhl a z mlýnku se ozval nelidský vřískot. Jak by také ne, vždyť tam byl pejsek! Zapoměli jsme však dát pod mlýnek nějakou misku, a proto byla najednou celá podlaha kuchyně pokryta teplou pejskovou krví a nějakými cucky. Ale pejsek stále hafal, protože jsme ho do mlýnku strčili po zadních nožičkách. Když mu koukala z mlýnku jen hlavička, u domovních dvěří kdosi zazvonil. Byl to soused a stěžoval si, že praskot kostí a psí jekot ho ruší u televize. Jakmile zjistil, že to byl Alík, omluvil se a vzal si jedno kalné Alíkovo oko na památku. Motorek stále běžel, ale Alík už byl na podlaze. Po příchodu maminky z práce jsme museli uklízet. Od té doby mlýnek na maso nepoužíváme, protože není ještě dokonale očištěn od psích chlupů. A hlavně už nás to moc nebaví.

V lese (napsala Zůza)

Rodinka šla do lesa. Všichni mají tepláky a holinky. Jen Ríša holinky nemá. Zničil je. Matka mu alespoň přes kostkované bačkory natáhla galoše. U cesty našli žabku. Skáče. Matka Ríšu poučuje: “Je to skokan.” Všem se procházka v lese líbila.

V kanceláři (napsal Karel)

Doktor Svačinka má svoji kancelář. Vše v kanceláři je šedé – počítač, skříně i květiny. Každý den ráno přichází doktor Svačinka do kanceláře a usedá k pracovnímu stolu. Stůl je pokryt vrstvou popsaných papírů. Doktor Svačinka je postupně bere do ruky a hledá ten pravý. Někdy prohlíží i papíry naházené ve všech koutech kanceláře. Když najde správný papír, odfoukne z něj vrstvu prachu a začne radostě číst. Odpoledne si doktor svačinka dlouho omývá ruce. Je rád čistý.

Mytí v tůňce (napsal Karel)

Na letním táboře se skauti často zašpiní. Musí proto občas chodit k potůčku, aby se umyli. U potůčku se chlapci svléknou a vrhnou se do malé tůňky. V tůňce je mnoho bláta. Hoši vesele pokřikují a cákají na sebe černou vodu. Otylý Fridolín si lebedí v kalu. Potom se chlapci mydlí a oplachují. Když se umyjí, nepříjemně zapáchají. Nevadí, zítra se budou mýt znova, libují si.

Nemotorný uličník (napsal Jakub, z cyklu Traumata dětství)

Vlak přijíždí do stanice. V otevřených dveřích stojí chlapec. Najednou vyskakuje za jízdy a běží podél vlaku. Přehlédl však vyčnívající kámen a už se válí po peróně. Hned k němu přibíhá rozzlobený průvodčí v modré uniformě a křičí. Chlapec má rozbité kalhoty a v dlaních zadřený štěrk. Je v šoku. Prozrazuje průvodčímu své pravé jméno. Nepláče, protože čte knihy o Indiánech. Bojí se však, co bude doma a ve škole. Pod vlak sice nespadl, ale možná dostane dvojku z chování.