JEDEN DEN VÁLKY

Oblohu ozařovalo vycházející slunce a ranní paprsky osvětlovaly rozervanou zem, zatímco duněla děla a ozývaly se exploze, při kterých do výšky létaly gejzíry zeminy.

 Kapitán John Pashley přes dalekohled průzorem mezi pytli pozoroval výbuchy dělostřeleckých granátů v prostoru, kde se nacházely německé zákopy.

„Pokolikáté pane majore, už tohle sledujete?“ zeptal se poručík Charles Crawford.

„Možná už po stý. A vždycky, když na ty zákopy zaútočíme, tak jsou plný bošů, co po nás střílí,“ odpověděl mu major.

„Zbývá čtvrt hodiny do útoku,“ mínil poručík, když se zadíval na hodinky.

„Už jen třináct minut. Jako tradičně se vám hodinky zpožďují.“

„Máte pravdu, pane. Seřídím si je,“ řekl Crawford a přiložil k malému kolečku na hodinkách palec s ukazováčkem.

  V zákopu se tísnil velký počet mužů v khaki uniformách s placatými helmy na hlavách. Jedním z nich byl vojín Eric Gooch, který byl na frontě teprve dva dny. Byl už celý nedočkavý, až vyrazí do útoku, tak jako většina těch, co s ním přišla do zákopů.

„Ty děla snad ty hunský zákopy roztřílej na kusy, že v nich nezbude živýho člověka,“ ozval se jeho kamarád ze školy vojín Chester Coningham.

„Někdo tam na nás určitě zbyde,“ řekl Gooch, přičemž pociťoval, jak mu buší srdce.

 Poručík Charles Crawford se díval na ciferník hodinek, načež zrakem přehlédl muže v zákopu.

„Nasadit bodáky!“ vyhrkl poté a zároveň si z pouzdra vytáhl pistoli.

 Desátník Cliford Davis si jako ostatní nasadil na začátek pušky bodák, přičemž pocítil, jak se mu začíná třást pravá ruka. Pevně pravou dlaní sevřel horní část zbraně a začal zhluboka dýchat. Současně přivřel oči a začal se šeptem modlit, což dělal pokaždé před útokem na německé zákopy. Ve Francii byl už několik měsíců a zatím se mu vyhýbala jakákoliv zranění. To považoval za zázrak, protože mnozí vojáci z jeho jednotky takové štěstí neměli.

„Všimnul sis, jak jsou ty nový plný nadšený?“ oslovil ho tázavě svobodník Wiliam Pickthorn.

„To jsme taky byli, když jsme šli poprvý do boje,“ řekl a zadíval se upřeně na oblohu, na které plulo několik bílých mráčků.

„Ještě chceš pořád k letectvu?“ zeptal se ho Pickthorn.

„Ano.“
„Z výšek mám strach. Já bych se zbláznil, kdybych měl v nějakým letadle letět.“
„Já určitě ne.“
 Dunění děl náhle umlklo a zavládlo nepřirozené ticho. V prostoru německých pozic se pozvolna rozplýval dým a za okamžik se z britských zákopů ozvalo pískání, což byl signál k útoku pěchoty.

 Kapitán John Pashley též dlouze zapískal a vojáci okamžitě ke stěně zákopu postavili dřevěné žebříky, po kterých začali lézt nahoru. Poručík Charles Crawford vylezl po jednom z nich a poté počal pobízet k rychlému vylezení ostatní. A záhy k nepřátelským liniím směřovaly stovky postav.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI