Srdce proletělo střepem

Poslední léta jsem musel jen přihlížet, jako v agonii tomu, jak jsem postupně drásán a pomalu obracen v temnou hloubku vlastního hrobu. Nedokázal jsem se smířit s valstním osudem, který se čím dál víc obracel proti mně. Ač jsem věděl, že s tím nic nenadělám, tak jsem se mu snažil vzepřít. Marnost nad marnost, všechno je stále marnost. Život osobnosti se v budoucnu ukáže být důležitý právě v tom, nakolik dotyčná osoba byla schopna se sama sebedestruktrizovat nebo přiznat k tomu, že se nechala zotročit. To je jedna z věcí, kterou mé já ve svém revolučním koutku, který se dá nalézt v ukryté komnatě mé duše, dá nalézt a snadno reprodukovat srozumitelnou řečí.
Rodiče mě poslední léta vychovávali dobře a jsem jim za to vděčný.Učili mě lásce k domovu, půdě, na kterou mohu každé ráno s láskou vstoupit a obdivovat jeí krásu, stejně jako nebe nad svou hlavou, stále modré, polojasné nevyzpytatelné - naoko stejné jako můj život - bouře či slunečno?
Kromě toho, že jsem byl vždy uzavřený okolnímu světu a na veřejnosti jsem pustil jen málo svých tajností, včetně vlastních tužeb, plánů nebo skrytých hříchů, které zůstanou již jen v tajné listině, upsané mezi mnou a Bohem, mým všemohoucím otcem, je zcela jasnou prognózou toho, že nemohu učinit nic z toh, co bych si přál, ani nalézt kousek svého osobního štěstí, protože, jak praví druhé největší přikázání miluji svého bližního jako sám sebe,a své nejposlednější věci bych mu daroval více než abych si přivlastnil nejnovější typ vykonného počítače či auta nebo nabyl jiné věci, jejíž vlastnictví by mě obšťastňovalo. To vše jsou jen pomíjivé věci a ve vší nadhernosti a vznešenosti světa nemohu nalézt ničeho, co by mě učinilo šťastným natolik, abych v této úrovni zůstal po dlouhý čas, nejlépe do skončení svého prachbídného života.
Já se mám snažit dosáhnout věcí nepomíjivých, těch, které mohou přinést mnoho dobrého, ale ne jen mně samému, ale také bližním. A to je základ boje mně se sebou samým. Stále chci získat něco pro bližní, ale zároveň nechci být úplně zničen zevnitř, snažit se umrtvit své vlastní city, což mě moji přátelé doporučují, aby úplně nezmagořil a neskončil někde v blázinci. Vždycky jsem jim na to s úsměvem na rtech kýval, avšak ač by to kdokoliv viděl, ve skrytosti jsem se s tím nedokázal ztotožnit, protože kvůli jedné osobě - mé milované dívce - jsem toho nebyl schopen docílit. Zkrátka a rozumně řečeno, bez ní jsem  nic, v životě nenalézám klíč, vše pak je pouze bolestné údolí, ztrácím se ve své vlastní paměti.
Koukám na svůj dosavadní život, vše se mělo tak ádně, podobně jako kytice, která prodělala svůj osobní vývoj od vzedmutí poupěte v hlíně sž po konečné utrhnutí  za účelem daru, vzpomínky naq hrobě nebo zbytkové naděje v podobě bílé krásné orchideje, ležící před vstupem do domu, čekající jako znamení na svou doroučovanou adresátku. Pátrně ani ona neví, k čemu je tato symbolika, ale v kráse této krásné květiny rázem pookřeje, jako každá dívka, jejíž duše, nelze řádně pospsat či nalézt jejího mysteria, takže myšlenyk mého srdce stále znějí do prázdna. Sice účinek není takový, jakého by si srdce přálo, ale docílení je takové, že známky svého působení je v nás navždy zanecháno, tak jako stopa uprostřed polní cesty, někdy po dešti ve ztvrdlém blátě zarytá.