Jenže kde ho vzít?

Narodila se 1.1.1910. Tolik jedniček v tom datu, tolik silných „mužských“ energií dostala do vínku a v té době! Kdyby někdy slyšela o mimozemšťanech, musela by si tak připadat… jako cizinka na Zemi. Nikdy si neuměla říct o pomoc, o pozornost, o lásku. Ta její hrdost, ta, která jí velela raději všechno udělat sama a nikomu nic neříct, i kdyby se měla udřít. Ta byla na vině. Chtěla být nezávislá a zároveň toužila po velké lásce a po krásném domově.

Milovala svého Františka se světle modrýma očima. Kdo mohl čekat, že se z něho stane kořala, který doma všechno vztekle rozbije a i ruku na ni vztáhne? Lubošek a Zdenička museli kolikrát rozespalí vyskočit z nízkého okna ven a utíkat do lesa, když přišel domů a s ním hromobití. Ani peníze jí nedával, děcka chodila bosá až do prvních mrazíků, na oblečení nebylo kde vzít, tak přešívala a přešívala, obracela z lícu na rub a zase zpátky. I hlad znali. František peníze měl, na montážích si vydělal, jenže je propíjel a jídlo si měla opatřit sama. Býval z domova dlouho pryč, a tak pracovala na malém políčku, pěstovala zeleninu, brambory, fazole, chovala králíky a krávu. Uměla šít, chodili za ní lidé z vesnice, občas i jim něco ušila nebo přešila. Za pár korun, za trochu mouky, za vajíčka.

Jiříček se narodil na začátku války. František si bral potravinové lístky, příděl pro celou rodinu, protože on byl pryč z domova, na montáži, ona si přece mohla všechno vypěstovat, říkal. Tak pracovala a pracovala, sama na ubohý dřevěný domek, na zahradu, na tři děti… Neuhlídala je. Dvouletý Jiříček si sedl do škopku s vařící vodou, když si ho nachystala na praní. Umíral dva dny, starší Zdenička ho držela za ručičku a hladila po hlavičce. Žádná jiná pomoc nebyla. Srdce ji bolelo, ten pohled pálil v očích jako štiplavé slzy. František přijel jen na pohřeb a řekl jí – co brečíš, uděláme si další..

Dva roky nato se narodil Stáňa, a když začal chodit do školy, rozhodla se k radikálnímu kroku. Luboš a Zdenka už byli velcí, Luboš na vojně a nejstarší Zdenka pracovala jako učitelka ve školce. A tak opustila Františka s modrýma očima a těžkými pěstmi. Našla si práci v železárnách, bydlela na ubytovně, ale Stáňa s ní být nesměl. Musela ho dát do dětského domova. Každé odpoledne s ním trávila venku, dokud to šlo. Ale byla svou vlastní paní, konečně měla své peníze a svůj klid.

Po pár měsících se přestěhovala k ovdovělé matce do rodného domku v horách a našla si místo u dráhy. Spouštěla a zvedala závory a snila o krásném životě. O takovém, o jakém četla ve své milované Červené knihovně, kde ženy byly hýčkané a opatrované, kde muži byli silní, ale svou sílu nikdy nepoužívali proti nim.

Jen ona byla vždycky na všechno sama. A tak si vzala půjčku a začala opravovat domek, kde žila se svou matkou a Stáňou. Celé dny zdila, betonovala, spravovala střechu a dřela a dřela. Jednou přece musí přijít to štěstí, její štěstí!

Bylo 23.8.1965. Auto jelo rychle, ale ona už ty hodné lidi, kteří ji zvedli v bezvědomí na chodníku a vezli do nemocnice, neslyšela. Dívala se na své tělo, na srdce roztrhané na kusy a pak se vznesla do výšky. Konečně svobodná, konečně bez bolesti.

Moje druhá babička.