Žvacholcův axiom

   Na světě jest drahně, pro život obyčejného člověka, ne zcela nezbytných institucí. Když bychom si dali práci s jejich vypočítáváním, tu bychom pohříchu zjistili, že všechny. V jedné z nich byl zaměstnán Milivoj Žvacholec. Postavou připomínal kosodřevinu napadenou kůrovcem. Jeho nezdravě šedá pleť byla natolik posetá uhry, že připomínala mixážní pult nahrávacího studia. Chodil-li, činil tak nepřirozeně shrben; dílem z ustavičného sezení u počítače, dílem pak z toho důvodu, že to management rád viděl.
Povahy byl mírné, ducha svěžího. Škobrtnuv o nesnáz, jen zřídka propadal hysterii a vesměs odolával i pokušení ječet a rvát si vlasy, ačkoliv pohled na jeho hlavu by mohl svědčit o opaku. Důkazem jeho racionálního přístupu k řešení obtíží zde stůjž Žvacholcův axiom:

Každý problém má tendenci vyřešit se sám.
Avšak ani důvtipný Milivoj nepočítal se lstivou zákeřností lidského faktoru.

   Lidský faktor zjevil se jednoho dusného červencového odpoledne, a to v autobuse. Zprvu se Milivoj domníval, že do vozu vlétla nafukovací reklama firmy Michelin. Jak se olbřímí persóna sunula mezi sedadly, musel řidič otevřít i zadní dveře, aby vyrovnal kompresi. Autobus se divoce rozkymácel a několik cestujících, zachvácených mořskou nemocí, využilo situace ke kvapnému úprku. Ze zavazadlového prostoru vypadla síťovka s nákupem a počala kol kolosu obíhat jako satelit. Na Žvacholce dopadl stín. Snad poprvé v životě se dokonale napřímil, vypnul prsa a předstíral, že je obsazeno. Hora sádla jej patrně pokládala za zapomenutý deštník a s žuchnutím přisedla.
Osoba byla neurčitého věku a pravděpodobně ženského pohlaví. Typická jezinka, jíž rodiče od útlého mládí stále dokola říkali - jez, jez, jez, a už jí to zůstalo. Nepochybně  zastávala profesi bosorky. Jednak se honosila nápadnou bradavicí na horní bradě, jednak cestovala odvážně na boso. No zkuste sehnat podprsenku o velikosti dvou šapitó!

   Autobus se dal do pohybu. Na slečnině rosolovité postavě se rozpoutalo vlnobití. Vypadalo to, jako když huspenina usedavě pláče. Milivoj se zahleděl do ubíhající krajiny a rozjímaje o evoluci dospěl k závěru, že matička příroda je stará děvka.
Hodnou chvíli byl pronásledován neodbytným pocitem, že se mu v rozkroku tetelí chcípající chobotnice, až byl nucen přesvědčit se pohledem. Odulá, upocená ruka mu spočívala na stehně a svojí vahou vtlačovala nohu hluboko do sedadla. Mravenčení se stalo nesnesitelným. Končetina počala chladnout a promodrávat. To už Milivoj neunesl:

„Odpusťte, že neopětuji vaše sympatie, dámo. Očividně jste nabyla dojmu, že u vědomí svého žalostně omšelého zjevu, nemohu si dovolit rozmařile plýtvat příležitostmi k seznámení, leč přes veškerou snahu, nedokážu přimět své oko aby na vás spočinulo se zalíbením. Krom toho si nemohu dovolit takto košatou družku, už kvůli spotřebě a emisím.“

Korpulentní slečna sebou trhla a začala mrkat nalepenými řasami tak rychle, až se zvedl průvan.

„Jsem si jist,“ vemlouval se Milivoj, „že dlouhý zástup urostlých a zámožných seladonů v bezesných nocích prahne po příležitosti...“

„Co to blábolíš, vychrtlino! Kdo je u tebe dáma?“  obořila se na něj jezinka.
„Sem jenom klimbla a svezla se mně ruka, nééé?“

„Není třeba omluv, slečno. Vkus máte opravdu dobrý. Toliko si činíte marné naděje.“

Na ta slova olbřímí jezinka zrudla jako koňská sekaná:

„Cóóó? Vidíte ho, paskřivca? Jak si dovoluje? Dlachmí mně pačmáchu v klíně, má lascívní camry a kdo ví, co se mu honí v golozni, prasákovi! Mám mu jednu fláknót?„

Převaha cestujících usilovně předstírala spánek.

„Slečno,“ stal se Milivoj nedůtklivým, „když jste usedala, byl jsem nucen přitulit se k oknu, abych neskončil tam, kde vaše tanga. Pak mi ohnete holení kost! Hemžíte se mi rukou v rozkroku! Propotíte mi levou polovinu košile! A já jsem prasák? Zdá se, že vám elefantiáza leze na mozek, máte-li jaký! Nechápu, jakým nedopatřením jste opomněla před pětašedesáti miliony let vyhynout! A vůbec, rozejděte se! Chci vystoupit!“

   Záhy po tomto incidentu stal se Milivoj Žvacholec terčem všeobecného opovržení, neboť zprávy tohoto typu šíří se rychlostí lesního požáru. Upadnuv nespravedlivě do lidských hub, neboť takový jest světa běh, pojal nezkrotnou bázeň z prostředků hromadné dopravy a pro účely cest do zaměstnání zakoupil si moped. Kuposledku pak rozšířil svůj axiom o nezbytný dodatek:
Každý problém má tendenci vyřešit se sám, dokážeme-li jej dostatečně dlouho ignorovat.