Nikdy není pozdě

Moře strojů volně plynoucích vpřed.

Neustálý životní pohyb vpřed a zároveň zpět.

Trochu ten pohyb ustal, zdá se mi.

Jen ticho vládne našim myšlenkám.

Potkat přátelé z dob raných,minulých.

Zúčtovat pár ran a polibků.Znovu se mi vaří krev.

Ten plovoucí labyrint myslí.Nedokážeme rozumě myslet.

„Co je polopravda a co pololež???“, zařval z plných plic kapitán malé bárky.

Jsme všichni děti s děravýma hlavama a zacpanýma ušima.

Ne , nikdo se nebojí dotknout krásy.

Nenápadně půjdem po druhé straně,jako malý protest proti.

Smát se šeříkům a hledět do zahrady starého opuštěného domu.

Přiběhla kočka a prosebně zamňoukala.

Dýchlo na mě stáří???Snad.

Přitisknem svá těla na zeď kostela a budeme šeptat ta slova,

miláčku.

Před starým mostem hlouček lidí uskutečňující svůj sen-vždy tvář plná úsměvu.

Nechte lidi snít!!!!

Bylo nutné urazit toho muže????

Můj přítel nebo nepřítel.

Postávám u popelnice a je mi líto……