Osud...

V tiché poezii mlčícího hrobu,

směješ se na mě skrz mříže,

prosíš o kousek čokolády,

a pokorně děkuješ.

Snažím se ti vysvětlit,

že tohle není pravda,

civíš jak slabomyslnej

a bojíš se pohnout.

Modrá hlína se propadá

a ta hnědá všude kolem

je čím dál těžší,

stačí chvilka a už se vznáší k oblakům.

Co víc si přát

v absurditě světa,

úsměv sem,úsměv tam,

humor postavenej na lžích pobíhá okolo:

,,Haha,to se mi zas jednou něco povedlo."

Ty se tváříš šťastně,no,aspoň něco.

Dobře,budu lhát dál,samozřejmě,

že chápu,že nic jinýho náš život spasit nemůže,

lži,lži a lži,

to je náš osud...

A až se budu dusit,mám plivat perly???