Řekly mi to stromy I

Láska je jako strom. Když jej sázíme, máme radost z něčeho nového, svěžího a životem tepajícího. Pak ale mnoho listí opadá a větve začnou usychat. Mnozí se vzdají a nechají strom trouchnivět. Jiní zastřihnou větve, pohnojí, pokropí a uvěří v jeho záchranu. Strom se vzchopí, ale spadané listí už mu nikdo do koruny nezasadí.

Oba typy lidí, když posledního dne natáhnou ruce na tác světa, uvidí v jeho odlesku strom plný síly. Nesmrtelnosti. Ale ani jeden jej nebude moci pohladit. Ten, jež nechal svůj strom uvadnout, se bude bát, že jeho dotek strom poraní, druhý, zahradník, bude mít tak mozolovité ruce, že když se stromu dotkne, neucítí jej.

Oba se podívají na své ruce a promnou si v nich uschlou kůru, plnou bolesti i nezkrotné touhy žít. V ten okamžik pochopí, že láska je nikdy neopustila.