Družička na kolečkách

Zkoušeli jste někdy utřít slzy promáčeným kapesníkem? Nehádejte, odpovím vám sama. Nejde to. Nevěříte? Ale já si to už zkusila mnohokrát. A vážně to nejde.

Zadívám se z okna svého malého, leč hezkého pokoje. Venku běhají děti, hrají si a výskají. Vedle nich sedí pár holek v mém věku. Kouří. Tohle nechápu. Proč si ničí zdraví? Co já bych dala za to, být jako ony. Být zdravá. A co ty husy udělají se svým zdravím? No ano, zničí si ho.

Ozve se vrznutí dveří. Rychle přijedu ke svému psacímu stolku a začnu si jako něco kreslit.

„ Kájo? Jsem doma.“

„ Ahoj!“ To je jen Pavla, bráchova přítelkyně. Žijí spolu už dost dlouho, ale zatím se nevzali. Škoda, ještě nikdy jsem totiž nebyla na svatbě. Třeba bych byla družička. Měla bych na sobě nějaké roztomilé šaty…

„ Huso pitomá!“ Plácnu se do hlavy a zase se zadívám do okna. „ Copak by někdo chtěl mě jako družičku? No jasně, všichni si přejí, aby jejich družička jela na vozejku!“  Vztekle bouchnu do opěrky na vozíku, až mě zabolí ruka.

„ Co se děje?“ Pavla nakoukla do pokoje a uviděla, jak mlátím do svého kolečkového křesla.

„ Nic.“  Podívám se na ní a leknu se. Je dost bledá.

„ Jsi strašně bledá...děje se něco?“

„ To nic, nevšímej si toho.“  Rychle se otočí a odejde do ložnice. No, asi se něco stalo v práci. Pomalu přejedu do obýváku a pustím si televizi. Jde tam zase nějaká detektivka. Ve společnosti pátracího týmu přečkám tu dobu, než přijde brácha a Pavla konečně začne dělat večeři. Detektivka už dávno skončila, večeře ještě není hotová a tak začnu dělat něco, co je mi naprosto proti srsti. Vezmu si prachovku a oprašuji poličku ve svém pokojíku. Pak přejdu na skřínku, a když jí otevřu, vypadne na mě stará fotka. Potřebuji kapesník! Vlastně raději dva. Jak již vím, slzy nejdou utírat promáčeným kapesníkem. Prstem přejedu tu zažloutlou fotku, kde jsme ještě rodina. Já, máma, táta a brácha. Byli jsme typická rodinka. Do toho osudného dne. Stačil jeden opilý řidič a už jsem jen já na vozíku a bráška. A taky Pavla. 

Otřu si slzy hřbetem ruky a fotku zase založím do fotoalba. Rodiče mi tak moc chybí! Jsou to už tři roky a já se z toho pořád nevzpamatovala. Pořád se mi to vrací. Bylo to někdy o prázdninách. Jeli jsme zrovna z nákupu. Většinou jezdíme nakupovat do Prahy do jednoho velkého obchodního centra. Když jsme se vraceli, na dálnici vjel do protisměru nějaký opilec. Taťka se mu snažil uhnout, ale bohužel auto strhnul moc pozdě. Pamatuju si na křik mámy, a pak jen ohromnou ránu. Probudila jsem se na kapačkách v nemocnici. Vedle v pokoji byl brácha. Máma i táta bohužel…ani to nedokážu vyslovit. Protože v té době bylo bráchovi okolo dvaceti, zůstala jsem bydlet s ním. A nastěhovala se k nám Pavla. Abych nezapomněla, ten opilec žije. Je to strašná nespravedlnost.

„ Cože?!“ Z přemýšlení o rodičích mě vyruší křik z ložnice. Opatrně vykouknu z pokoje a vidím, jak Pavla sedí na posteli, brečí a brácha přechází sem a tam. Očividně mě nevnímají a tak (i když se to nemá) poslouchám jejich hovor.

„ Nekřič na mě! Máš na tom taky vinu.“ Co se stalo? Zvědavě poslouchám dál.

„ Nemáme moc peněz, bydlí tu s námi Kája…jak to chceš zvládnout?“

„ Já nevím…prostě ti to oznamuju. Asi bys to vědět měl, když jsi otec.“

 Otec? Oni budou mít dítě? Zajedu zpět do pokoje a ohromeně civím před sebe. To snad není možné. Máme malý byt a peněz taky není nazbyt, tak jak to dítě chtějí uživit? Tedy…uživily by ho, kdybych tu nebyla já. Jsou mladí a je jasné, že zatoužili po dítěti. Ale to nemohli ještě chvíli počkat? Jasně, já vím, měla bych jim to štěstí přát. Ale ten prcek mě odsune na druhou kolej! Brácha už mě nebude vozit do školy a Pavla si se mnou večer nebude povídat. Já nechci být tetou!

„ Večeře!“ Vzpamatuji se a vyjedu ze svého pokoje. Bez jediného slůvka zajedu ke stolu a začnu pořádat připravenou večeři.

„ Kájo, víš…chceme ti něco říct.“ A je to tady. Brácha se ujal slova.

„ Hmm.“

„ S Pavlou čekáme miminko.“

„ A co já s tím?“ Moje prudká reakce mě samotnou překvapila. Asi čekali, že budu blahem bez sebe.

„ Budeš mít synovce nebo neteř… zkrátka bude z tebe teta.“ Pavla se na mě povzbudivě usměje a já jí to oplatím úšklebkem.

„ Předpokládám, že to mimino dáte do mého pokoje a mě vyhodíte, co?“

„ Ale Kájo, jak si to můžeš myslet. Je pravda, že s ním bude trocha práce a asi se budeme muset víc uskromnit, aby zbyly peníze na výbavu, ale to neznamená, že tě chceme vystěhovat z pokoje.“

„ Příští rok ti bude šestnáct, můžeš jít na brigádu a nějaké peníze pro svou potřebu si vydělat.“ Zase Pavlína. To je ale úžasné řešení! Nikde mě jako brigádnici nebudou chtít! Jsem na vozíku, copak na to zapomněla? Rychle vyjedu z obýváku a zajedu k sobě do pokoje. Zamknu se, aby ke mně Pavla nemohla. Má totiž ve zvyku vše urovnávat. Co když mě dají do nějakého ústavu pro postižené lidi? Koneckonců…asi tam patřím. Ale to ještě neznamená, že mě tam mají dát! Já chci žít tady, s nimi. Když nad tím uvažuji, kdybych se zabila při té nehodě s rodiči, mohli mít celý byt pro sebe. Nikdo by jim neotravoval život. Nikoho by nemuseli vozit do školy. Měly by víc peněz a vůbec…na co tady ještě čekám? Jsem osobou, která jim visí na krku a oni se o ní musí starat. Ulehčím jim to! Podívám se na hodinky a zjistím, že už je dávno noc. Večeřeli jsme dost pozdě a moje přemítání o životě mi taky dalo dost zabrat. Pak potichu přejedu ke skříni a vyndám sportovní kabelu. Naházím do ní pár věcí, občanku a dokonce i pas, všechny své úspory a po menším uvážení i mobil. Pak už si jen obleču bundu a potichu vyjedu z bytu ven. Zamknu za sebou, nastoupím do výtahu a venku vyjedu ven. Jsem volná. Ale i tak nastává malý problém…nevím, kam jít. Nechce se mi jezdit po ulicích plných pedofilů, úchylů a narkomanů. Ale před barákem také zůstat nemůžu…nakonec už jsem se jednou rozhodla, že jim ulehčím život, tak proč to teď měnit, že ano? Pořád ale nevím, kam pojedu. Nakonec vyrazím směrem k nádražnímu bufetu.

Vaří tam nonstop a já nedojedla večeři, takže mám poměrně slušný hlad. Po menším úskalí konečně přijíždím ke stolku s talířem plným horkého guláše na klíně. Sice je hodně kořeněný, ale i tak mi moc chutná. Schválně se v bufetu zdržuji, abych nemusela vyjet zpět na ulici. Ale když už zbytky guláše přischly na talíř a prodavačka nevrle postává kolem, je mi jasné, že musím jinam. Otázkou ale pořád zůstává, kam.

„ Slečinko, nenašlo by se trošku peněz i pro Karlíčka? Toť mé ctěné jméno.“ Jen co jsem vyjela z bufetu, pověsil se na mě oslizlý, nevábně vonící bezdomovec, vyžadující po mně peníze. Je mi jasné, že takhle v noci široko daleko nikdo není a taky vím, že bych se mu neubránila. Proto raději v kapse vylovím padesátikorunu a s odporem mu ji položím do špinavé dlaně. To ho asi uspokojí a tak se odporoučí do bufetu ty peníze pořádně roztočit. Ten můj útěk jsem nějak nedomyslela. Je mi zima, chce se mi spát a nemám kam jít. Usnout jen tak tady na ulici je dost nebezpečné. Koutkem oka zahlédnu autobus. Rychle dojedu k zastávce a najedu dovnitř. Ani nevím, co je to za číslo. Když autobus dojede na točnu, vyjedu ven. Začalo jemně mžít. Nemám ráda déšť a tak zajedu do autobusové zastávky. V koutě se někdo krčí. Jen co zastavím, ten kdosi na mě promluví.

„ Co tu děláš?“

„ To, co ty. Schovávám se před deštěm.“

„ Hm. Já tady ale žiju, slečinko.“

„ Aha…vy jste…“

„ Jo, bezdomovec. Ale nejsem jako ty ostatní, ty opilci.“

„ Aha…“ Moc se mi to nezdá. Proč by se normální člověk schovával v autobusové zastávce?

„ Chodím do práce. Vydělávám málo, ale na jídlo to stačí. A co tu děláš ty?“

„ No…schovávám se před deštěm.“

„ Tak to těžko. Sem nikdo nejezdí.“

„ No tak fajn. Utekla jsem z domu.“ Nemám ve zvyku svěřovat se cizím lidem. Ale z tohohle muže něco vyzařuje. Nevím proč, ale věřím mu.

„ Pěkná blbost. Já mít domov,tak neutíkám, ať se tam děje cokoliv.“

„ Jo…kdo vlastně jste?“ Po chvilce se v koutě rozsvítí baterka a já spatřím upraveného muže. Je mu asi okolo čtyřiceti let.

„ Tohle jsem já.“ Usměje se. „ Jmenuju se Roman. Byl jsem ředitelem ohromné firmy, dokud nezkrachovala. Teď žiju tady. A ty?“

„ Jsem Kája. Víte, asi jsem udělala kravinu. Neměla jsem utíkat pryč. Žiju s bráchou a jeho přítelkyní. Teď čekají mimino a já husa myslela, že mě kvůli tomu budou zanedbávat a že pro ně budu vzduch.“

„ Ještě se můžeš vrátit.“

„ To nejde. Ptali by se mně, proč jsem to udělala a já bych jim nemohla říct proč. Mysleli by si, že jsem blbá. A navíc, vypadalo by to, že jsem slabá. Že se vracím a že nic nevydržím. Že nemám odvahu. Chápete, ne?“

„ To si nemyslím. Určitě budou rádi, že jsi zpátky.“

„ Hmm. Nebojíte se tu? Docela se mi chce spát, ale bojím se.“

„ Neboj, sem nikdo nechodí. Ale jestli chceš, budu hlídat.“

„ Děkuju.“ Pak si položím hlavu na složenou mikinu a usnu. Probouzím se ráno. Roman pořád sedí v rohu. Teď teprve vidím, že tam má spacák a malý vařič.

„ Dobré ráno.“ Pozdravím svého spolupřespávajícího.

„ Dobré.“

„ Dáte si něco k snídani? Mám tu peníze…“

„ Děkuju, ale mám svoje. Mimochodem, už jsem nakoupil.“ Usměje se a ukáže na pytlík s koblihami a houskami. „ Dej si.“ Natáhnu se pro koblihu a s chutí se do ní zakousnu.

„ Díky.“

„ Nemáš zač. Tak co, vrátíš se domů?“ Proč se mně musí ptát zase na tohle?

„ Já nevím…měla bych?“

„ Stoprocentně. Jestli se nemýlím, už teď se o tebe strašně bojí.“

„ Hmm. Tak já se tam asi vrátím. Tady…“ Vylovím z kapsy tisícovku a položím ji na lavičku. „ Berte to jako dárek ode mne. Za dobrou radu.“

„ Díky, fakt. Pomohla jsi mi. Kdybys ještě někdy potřebovala poradit, víš kde mě najdeš. Páni…to už je tolik hodin? Musím do práce. Tak…ahoj“ Usměje se a pak odejde. Stačím jen zavolat nashledanou. Poté jde všechno strašně rychle. Nastoupím do autobusu, dojedu k našemu baráku a výtahem vyjedu nahoru. Zastavím se před dveřmi. Nadechnu se a stisknu zvonek. Neuvěřitelně dlouho zvoním. Po chvilce se pomalu otevřou dveře a za nimi se zjeví Pavla.

„ Kájo!“ Pavla má napuchlé zarudlé oči, ale i tak se usměje. „ Pojeď dovnitř. Kde jsi proboha byla? Měli jsme o tebe strašný strach.“ Pak mě Pavla obejme okolo krku a dá mi pusu na čelo.

„ Báli jste se o mě hodně?“

„ Ani si nedovedeš představit jak. Báli jsme se, že se ti něco stane, že tě někdo přepadne nebo znásilní. Ale to je jedno. Hlavně že už jsi doma.“

„ Omlouvám se, že jsem utekla…“ Po chvilce vyleze z ložnice brácha. Vypadá to, že by mi rád vynadal, ale neudělá to. Místo toho mě obejme.

„ Vítej zpátky, Kájo.“

„ Kájo, vstávej. Musíš nám jít za družičku.“ Otevřu oči a podívám se na Pavlu. Nebyl to jen vtip, opravdu chce, abych byla na její svatbě. A soudě podle krásných šatů, co drží v rukou, mi to bude vážně slušet.