#1 SMSka

Kapitola první - SMSka Christina pohlédla do zrcadla a nemohla uvěřit vlastním očím - žádné oči neměla. Jen takové zarudlé škvírky, pod nimi obří pytle, pak zarudlý nos a vší tu krásu lemoval afro rozcuch, který byl prostě nerozčesatelný. Tak sáhla po korekční tyčince (poslední zbytek černě vyškrabala z víčka), řasenku musela naředit odličovací vodou (aby alespoň trochu barvila), beznadějně prázdná tubička po lesku skončila v koši. A dost, pomyslela si. Najdeš si práci. Tohle si říkala každé ráno, když na sebe takhle civěla. Jenže pokaždé, když se jí rozjasnil obraz i mysl, uvědomila si, že je dost líná na to, aby vůbec otevřela nějaké inzertní noviny, natož pak nedej bože každé ráno vstávala do zaměstnání; tak (jako vždy) naklonila hlavu mírně na stranu a odložil shánění práce na zítřek. Skromně posnídala, zbytek nasypala kočce do misky a zapila paralen. Hlava jí třeštila. Už nikdy nebudu pít (přísahala každé ráno). Christina je klasická žena žijící v nejpřecpanějším městě Francie. Jediné, čím by se tak vymykala, je nadprůměrná inteligence této ženy, zároveň s ní však kráčí ruku v ruce její ukrutná lenost, přičemž vysoké IQ přichází vniveč a z Christiny je v konečném důsledku naprosto klasická žena. O politiku se nezajímá, protože nevěří politikům. Historii vlastní (natož kterékoliv cizí) země neovládá, protože jí nevěří taky (dějiny přeci píší vítězové...). Zprávy si nepouští z obdobného důvodu. A co se chlapů týče, nevěří jim o nic více. Nejméně ze všech však věří kočkám, tak má jednu doma. O kočkách je totiž známo, že se jim věřit nedá, tak se s tím člověk může smířit a připravit se na to. Ale u všeho ostatního výše zmíněného se o tom veřejně nemluví, takže člověk nabývá falešného pocitu důvěry a dříve či později na to dojede. Tedy ne, že by Christina nad tím takto uvažovala, den proflákala bez jakýchkoliv mozkových činností přesahujících instinktivní chování, v noci se jí zpravidla nic nezdálo, protože denně naspala maximálně šest hodin a to jen tehdy, když na sebe chtěla být hodná. Ale byly chvíle, takové ty kratičké těsně před usnutím, kdy Christina poslouchala své myšlenky. Bylo to vlastně takové volání o pomoc jejího mozku. Aby dočista nezakrněl, každý večer mu vypadly pojistky a při nahazování proudily Christině do hlavy záplavy nápadů, obrazů a idejí. Něco jako když vězeň každý den posiluje svaly na rukou přitahováním k mřížím. A Christina si večer co večer říkala, že si musí k posteli položit zápisník a tužku, protože z této haldy inspirace by šlo sepsat hned několik románů, ale nikdy to ještě neudělala. Takže myšlenky mizely a zase se objevovaly, ale co s perlami, když je hážete prasatům... Nejsmutnější na tom byl fakt, že si Christina nepřipouštěla žádné své negativní vlastnosti. Toho dne jí došla SMSka, kterou si musela ještě několikrát přečíst, aby se vytočila natolik, že vzteky prokopla papundeklovou zeď oddělující její obývákokuchyň se záchodokoupelnou a nepěkně si přitom odřela kotník. Christinině matce došla s dcerou trpělivost. Tři roky (od té doby, co se Christ vykašlala na vejšku) jí nutí se finančně osamostatnit. Ovšem nestačilo ani mírné slovo, ani přednáška, ani pohrůžky. A tak matka přešla k činům. Dala jí ultimátum. Ještě měsíc ji bude podporovat a Christina ten čas zasvětí sháněním zaměstnání. Přesně po třiceti dnech matčino konto vyschne a vícekrát se už neobnoví, ať si prý její dcerunka skončí klidně na ulici. Christině se tato představa přirozeně nezamlouvala. Ale co teď?