Prší

Takovej pokus.. první dílko po pár letech stagnace..za komentáře budu vděčná..

Běžela. Promočené šaty se jí lepily k tělu. Stíhala jí beznaděj. Kam se jenom schovat? Zběsile se rozhlížela kolem s vírou, že někde najde alespoň kousíček suchého místečka. Začalo jí píchat v boku, nemohla dál.
„Proooooč?...Vždyť jsem se přece chovala podle pravidel, tak proč mě takhle trestáš??! Mám trpět?“
Ticho.. Jen kapky, které dopadaly na listy stromů.
Perly smutku se mísily s dešťovými kapkami. Nikdo by nepoznal, že brečí, jen výraz v obličeji tomu napovídal.
Srdce jí svírala ledová ruka nenávisti, nebo možná spíše strachu z toho, co bude dál..
„Porušila jsi naší přísahu a ty to víš!“, zaznělo odkudsi..prudce se otočila..“Je tu někdo?“..
Kdo to byl? Sleduje jí snad někdo? Nebo je to jen její svědomí?..
Utíkala dál a dál. Déšť se stával prudším. Už nebylo vidět skoro ani na krok.
Náhle jí noha sjela po kořeni stromu a ona s hlasitým žuchnutím přistála na zemi. Zabořila hlavu do dlaní a s pocitem bodavé bolesti v kotníku již nebránila svým emocím.
„Slíbila’s, že to nikdy neuděláš! Nebudeš taková! A i přesto..“
„Prosíííím… jdi pryč! Nech mě být!“
Brodila se dál. Listnatý les přešel v husté jehličnany a její obličej se náhle stal jen pouhým stínem plný drobných ranek.
Ticho, tma, samota, smutek, vztek, nenávist a také neochvějná touha vše dotáhnout..zbavit se trápení.
Znovu ten pocit jakoby jí někdo sledoval. Možná, že právě teď ožívají zlá duchové minulosti.
Snaží se jí dohnat a utopit v lítosti. Vzpomínala..
„NE! Nedonutíš mě k tomu!“
To přece nemůžu udělat. Nesmím se nechat tak snadno zmást!!
Otočila se a chtěla utíkat zpátky. Jakási neviditelná síla ji však držela a ona nemohla udělat ani krok zpět. Jakoby měla před sebou zeď.
Další příval beznaděje projel jejím tělem a jí bylo náhle jasné, že to musí udělat.
Zamířila zpět k původnímu cíli, nyní již vyrovnaným krokem, a vnímala jen déšť. Ten zatracený všudypřítomný déšť..

---