E.O. - HLAVA TŘETÍ

E.O. - HLAVA TŘETÍ

XXXI

Zde leží Taťánino psaní.

Jen plaše beru v dlaň ten list

a čtu v tajemném rozjímání

a vím, že zas jej budu číst.

Kdo vdech jí, ze kterého zřídla,

ta něžná slova lehkokřídlá,

tlach šílený a dojemný,

rozhovor srdce tajemný,

v němž s okouzlením blud jak štkal by?

To zde – jak dozřít do hlubin? –

je kusý překlad, slabý stín,

pobledlý snímek živé malby;

či plachou žačkou zvečera

zahraná hudba z Webera.

Taťánin dopis Oněginovi

„Já píši vám – co mohu více?

Co ještě mohu dodati?

Teď vím, že máte právo sice

mne pohrdáním trestati,

leč ještě věřím, nešťastnice,

že mne váš milosrdný soud

nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;

a věřte: nebyl byste znal

nikdy můj ostýchavý žal,

kdybych jen stín naděje měla,

že třeba jednou za týden

vás u nás na vsi uzřím jen,

abych vám slůvko mohla říci,

a v duchu vaši tvář a hlas,

něž znovu navštívíte nás,

dnem i nocí abych mohla stříci…

Však řekli, že jste samotář.

Že na vsi nudíte se, víme.

A my… z nás věru nejde zář,

třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?

Já v žalu opuštěné vsi té

bych neznala vás, jak vás znám,

ba ani žal, jejž pochopíte.

Mé zármutky, v tmách duše skryté,

by smířil čas, pak (kdož to ví?)

bych zadala se mužovi

a byla mu i věrnou ženou

i ctnostnou matkou usmířenou.

Jiného?…Ne již. V světě ráda

nikoho nemohu mít já.

Tak si to Prozřetelnost žádá…

Tak chtějí nebesa: Jsem tvá.

Můj celý život mi tě slíbil,

tys musel, musel přijíti.

Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl

až do hrobu mě chrániti…

Byls vidinou mých nočních snění,

už drahý mi, když nezřený,

tvůj zrak mě mučil plameny,

tvůj hlas zněl v touhy rozeznění

- a nebyl to jen sen – jak zvon!

Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,

a ztrnula jsem, tvář mi vzplála,

hlas nitra řekl mi: Toť on!

Ach ano… Já tě slýchávala,

tys tiše se mnou rozmlouval,

když chudákům jsem pomáhala,

i když jsem v prosbách klekávala

za zmatené své duše žal.

Zda tys to, přízraku můj milý,

se do světnice v oné chvíli

průzračnou nocí nesnesl,

nepostál tiše nad pelestí?

A slova naděje a štěstí

zdas v útěchu mi nehlesl?

Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?

Či úskočný můj pokušitel?

Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?

Snad je to klam, jenž svými stíny

 v mou nezkušenou duši leh!

A mně je souzen osud jiný…

Děj se co děj! Já osud svůj

dnes do rukou tvých svěřuji ti.

Modlím se k tobě: Při mně stůj,

mé slzy v dlaně tvé se řítí…

A uvaž: Já zde sama jsem,

a nikdo mi tu rady nedá.

A musím zahynouti, běda,

i se svým němým úžasem,

I čekám tě. Přijď, vytoužený.

Buď lásku najevo mi dej,

či těžké sny mi zpřetrhej,

ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní…

Já studem, strachy umírám…

Však vím, že vaše čest mě chrání

a směle svěřuji se vám….

XXXII

Taťána vzdychá z teskné duše.

List v prstech se jí zachvívá.

Růžová obálka jí suše

na zprahlých ústech utkvívá.

Hlavička už jí padá zase.

Košilka lehce spustila se

jí se sličného ramene.

Měsíční světlo zmámené

už pohasíná. Nad dolinou

už jasní mha. Teď sedláka

roh pastýřův ven vyláká.

Stříbrné vlnky strouhou plynou.

Je ráno. Všichni vstali již.

Však s Taťánou je dneska kříž.