Tristia Aquinci II

na lavičce mezi rozpadlou starořímskou dlažbou sedává důchodce a krákorá na svět, že "tohle za časů císaře Hadriána nebejvalo"

stojím na místě, kde se zastavil čas
zatímco ten můj se pohupuje nezadržitelně vpřed
lásko prokletá je až příliš trefné poslouchat
hledání koutů, kde by život dával smysl

a v uličce nad tisíciletými kameny se prohání zakouřené autobusy
ve vzduchu je cítit vůně oleje
a nad hlavou zní wish you were here

zatraceně proč nebýt tak trochu patetický v tomhle čase!

kdo že to tu má vlastně být, toť nejpitomější otázka
svoje srdce jsem dávno propustil ze svých služeb
oči jsou mi dávno čímsi překonaným
láska z touhy není láska z lásky
a vzpomínky jsou něco mezi snem a vytouženým přáním
bolí to, víte? ale... proč vám to mám povídat, povětšinou znáte
jen tohle si skládá k sobě víc než jen jednoduché ozvy

chci se toulat po nocích, nikde nemám k tomu větší právo než teď
odnášet ty nekonečný popsaný listy do smetí a natruc je netřídit s papírem, protože jsou příliš krvavý než aby to mělo cenu
zoufale pátrat kam až zanesly střevíčky nohy bláznivejch holek, co pan Hrabě kdysi tak příjemně psával
zatímco tejral svoji sestřenku, která si mámě stěžovala, jakej je to debil...

tady jsem a nic víc není pravda
touhy sny a naděje mají jen pranepatrný obrysy
jsem co sem a víc není k řešení
protože trhnutí drátu mě dělí od nebetyčnýho sebesamobytí
tady jsem a nevím jestli dělat nebo čekat
protože sebesamobytí mi nepřijde jako cíl

tisícileté ještěrky se upalují schovat... žije jich tu možná víc než kdysi lidí
brány do minulosti zůstávají otevřené
hec sunt tristia Aquinci
prsty dávno mám kropenaté inkoustem
a doufám, jenom doufám, protože víc mi nejde

a protože víno je tu opravdu laciný
odpočítávám čas do třetího slunečního cyklu
snad je to málo, ale zdá se to být moc
hledám a čekám co bude dál
přes zídku nádraží vyhlížím vagóny co by mě vrátily zpět
jsem jenom člověk
a tím to celý hasne
nejsem ten Anděl, v jehož tu prý bydlím
jsem jenom člověk
a to je možná to celé krásné
se svojí člověčinou bloumám po ulici
a čekám, víc vážně nemůžu vám říct

hec sunt tristia Aquinci

---