Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOtevři oči
23. 09. 2009
1
3
1115
Autor
AlexandraDeRent
Otevři oči - v novějším kabátě
Venku je tma, jsem tak blízko lodního okénka, že na něm jde vidět můj dech. Pluji od neznáma, daleko od všeho, co jsem tolik milovala a tolik nenáviděla. Utíkám pryč před světem, který bude stejně pořád ležet hluboko ve mně. Není to jako kniha, ani jako písnička. Se zlomeným srdcem, které jsem si zlomila jenom já sama, pluji dál. Loď tancuje po vlnách, sleduji noční, zataženou oblohu ze své kajuty a přemýšlím: může se člověk připravit o všechny svoje sny, aniž by věděl, že to dělá? Iluze se mi rozsypali po zemi jako zrnka máku a bude těžké je všechny posbírat zpět do misky a ještě těžší z nich pak vytvořit plnohodnotný život. Plácala jsem se a plácám se stále někde mimo reálný svět. Myslela jsem si, že všechno, co se děje je samozřejmost, ale teď vidím, že to tak není. Kdo moc bere a málo dává, nemá nic i přestože má plné hrsti.
Zamilovala jsem se. Měl krásně modré oči a delší blonďaté vlasy. Vypadal jako Kurt Cobain. Když mi dal první pusu, podlomila se mi kolena jako ve filmu. Když mě držel, za ruku jezdil mi mráz po zádech. Když jsme se milovali, vznášela jsem se mimo prostor. Jimmy byl opravdu moc inteligentní a hodný člověk. Viděla jsem v něm ztělesnění všeho, po čem jsem toužila. Naslouchal mi, věnoval mi spoustu krásna, co v sobě měl. Já jsem láskou taky nešetřila. Po jeho boku mě všechno bavilo, poznala jsem s ním nové lidi, nová místa, nové věci a hlavně krásné, nové pocity. Pocity lásky a souznění. Byla jsem tak nadšená, že jsem se do všeho hrnula rovnou po hlavě a neznala jsem žádné překážky. Za nějaký čas jsme se domluvili, že spolu zkusíme bydlet. Moc jsem se těšila na svou první domácnost. Vysnila jsem si, jak se o všechno - hlavně o Jimmyho - budu starat, jak se naučím vařit, péct .. Jak se celé dny jen promilujeme, založíme si velkou rodinu a prožijeme společně krásný život plný lásky.
Nějak se zvedá vítr. Z poklidného vodního valčíku se stalo tango, kdyby to bylo možné, věřila bych, že se loď občas vyhoupne až nad hladinu. Začala se šířit tichá panika. Lidé najednou začali chodit sem a tam, slyším jejich kroky na dřevěných, vrzajících parketách velké lodi, která už má také ledacos za sebou. Myslím na to, že kdybychom ztroskotali byla to pro loď poslední plavba a následoval by její spokojený odpočinek na dně oceánu, nebo by se mohla stát ozdobou nějaké zapomenuté pláže.
No jo, to jsou ty moje sny. Tak jsme spolu začali žít. Netrvalo dlouho a náš krásný milostný vztah se změnil v přežívání dvou naprosto odlišných bytostí vedle sebe. Všechno se začalo srát. Tak jsem si vysnila novou představu o tom, jak se to zlepší a jak budeme zase šťastní. Můj sen se mi samozřejmě nesplnil. Začala jsem mít deprese, které jsem řešila alkoholem. Sama jsem se k Jimmymu chovala dost chladně, ale i přesto mi jeho nezájem připadal děsně frustrující. Nechtěla jsem o něj však přijít, bála jsem se, že bych už do konce života zůstala sama. Bez muže, který byl kdysi ztělesněním všeho, po čem jsem toužila a bez dětí, které jsme si společně plánovali..
Zvědavost mi nedává a vycházím z kajuty ven, zjistit, zda už se konečně můj bezvýznamný život schyluje ke konci v hlubinách moře. Moje tělo by se stalo potravou vodních živočichů v onom tichém království, kde vše plyne podle zákonů přírody. Byla by to hezká smrt. Lidé nervózně tikají očima, v rychlosti si sdělují vše, o čem si myslí, že jim ulehčí umírání. Vypukává panika. Stevardi rozdávají záchranné vesty s tragickýmy výrazy
v obličeji a já se jen blaženě usmívám. Jdu pomalým krokem a sleduji jak se některým jedincům z plavby smrti a tanga oceánu zvedá žaludek, zvrací, pláčou a já se směju.
v obličeji a já se jen blaženě usmívám. Jdu pomalým krokem a sleduji jak se některým jedincům z plavby smrti a tanga oceánu zvedá žaludek, zvrací, pláčou a já se směju.
Při životě mě drželi kamarádi a víno. Začala jsem chodit po diskotékách, vymetala bary, sem tam jsem se nechala sbalit a ojet nějakým stejným zoufalcem, jako jsem byla já. Převrátili se mi všechny životní hodnoty… místo lásky jsem měla sexuální chtíč, místo zdraví jsem měla alkohol a drogy, místo rodiny jsem měla umělou zábavu po klubech. To jsou hodnoty, co? Uvědomovala jsem si to moc dobře, ale ničila jsem se dál. Necítila jsem nic. I Jimmyho, který se začal snažit náš vztah zachránit, jsem ignorovala jako kus hadru. Myslela jsem si, že on je příčina toho, co se mi děje. Neměla jsem však odvahu od něj odejít. Pořád jsem ho v koutku duše milovala, ale úcta, upřímnost.. to všechno bylo pryč.
Vcházím do lodní haly, která je určená k večerní zábavě. Kapitán lodi tu stojí na jakési podestě a kolem něj jsou shluknutí lidé poslouchající jeho proslov o nastalé situaci: "Nepříznivé podmínky na moři způsobili DOČASNOU neovladatelnost lodě. Proto bych byl rád, kdybyste ..bla, bla…" Působí dojmem váženého a uvědomělého muže a snaží se nám dát asi pocit naděje. Pocity naděje, ty velmi dobře znám. Hala na mě působí téměř uklidňujícím dojmem. Mám chuť si sednout a zahrát si šachy, hrála jsem je snad naposledy jako malá ze svým dědou. Vždy, když jsme dohráli, schoval šachovnici za skříň v domnění, že o tom nevím. Já ho v tom pocitu nechávala. "dědo, kde máš ty šachy? Já bych si chtěla zahrát." Klidně jsem mohla šachy zpoza skříně vzít a jít s nimi rovnou za ním, ale nikdy jsem to neudělala ..byla to taková hra, možná víc než samotné šachy mě bavilo právě tohle, ta atmosféra ..
Život šel dál, mívala jsem občas výpadky paměti a pocity úzkosti se již nedali vydržet. Nebyla jsem schopná situaci vyřešit, u nikoho jsem nenacházela dostatečné porozumění a pozornost. Pohlcovala mě temnota, ale dusila jsem ji v sobě, nikoho by to stejně nezajímalo. Můj Jimmy vedle sebe pozoroval člověka měnícíseho v trosku. Nechápala jsem, proč semnou byl. Vždycky mi říkal, že kdybych ho milovala alespoň z poloviny jako on mě, chápala bych to. Jenže moje láska se ztrácela jako mraky na letní obloze. Zajímalo mě, proč mi nějak nepomůže, když mě tolik miluje? Asi jsem nedokázala rozeznat jeho snahu, byl pořád duševně úplně jinde než já. Najednou byl odtažitější a odtažitější a já si vzala do hlavy, že mi je nevěrný. A člověk si dokáže vsugerovat ledacos..
Najednou cítím prudký náraz, já i lidé kolem mě se sypeme na jednu hromadu, protože udržet se na nohách je nereálné. Hlavou se mi blýská tisíce pocitů a představ, moje nenaplněné sny a touha po smrti. Zavírám oči a snažím se úplně uklidnit. Někteří lidé křičí, válejí se po zemi, nebo se jim podařilo už vstát a pobíhají po palubě. "Co se stalo? Co se děje? Andělíčku strážníčku, Marie Matko Boží, Ježíši Kriste.." se ozývá všude kolem. "Jděte do prdele s Bohem !! Bůh je jen falešná představa, která nám stejně nepomůže! Musíme si pomoci sami!" Vykřikl jeden mladý muž. "Jak si můžeme pomoci sami?" ozývá se protiútokem jakýsi stařec. "Jak? Přestaňme s tou lítostí, modlením s tím sebeklamem! To tu chcete plakat a čekat až tady umřeme?? Zvedněte zadky a pojďte něco dělat." Ať se stane katastrofa na lodi nebo v duši, řešení je stejné. Jediný, kdo ti nejvíce může pomoci, jsi ty sám.
Přestala jsem úplně vycházet z bytu. Odešla jsem i z práce. Když Jimmy nebyl doma, seděla jsem v koupelně a plakala nad představou, jak se někde miluje s jinou ženou. Bylo mi hrozně. Sama jsem ho sice také podvedla a o to jsem se možná cítila hůř. Vypila jsem na žal litr rumu. Vzala jsem si do ruky nůž a šla jsem k umyvadlu, levou ruku jsem si otočila dlaní vzhůru a sledovala žíly. Cítila jsem, jak mi v nich koluje krev, krev, která chce ven. Řízla jsem se. Byla to vysvobozující bolest. "Alexandro prober se." Vnímala jsem, ale nechtěla jsem si připustit realitu, že nejsem mrtvá, nebo ano? Otevřela jsem oči a spatřila zdravotní sestru. Vedle ní stál Jimmy a měl na mě položenou dlaň. "Jste v nemocnici." Řekla sestra, když viděla můj zmatený výraz. Já se ale soustředila na Jimmyho, na to jak se na mě díval. Vybavila jsem si věc, kterou říkával, jako by mi jí říkal znova, ovšem tentokrát beze slov: " Lidi, kteří se podřežou jsou slaboši. Kdyby sis někdy podřezala žíly ty, a přežila to, rozešel bych se s tebou. Takhle se totiž problémy neřeší, Alexandro, takhle ne…" Musela jsem zavřít znova oči. Bylo mi zle.
Ten mladý muž musí vykonávat mimo loď jistě nějakou vedoucí funkci. Rozděluje tady práci, má organizační schopnosti. Díky němu na lodi trochu ustává zmatek. Lidé se soustředí na určitou činnost a odhání jim to zlé myšlenky. Já nedělám nic. Sedím na zemi, opřená o zeď a zavazím lidem, co se snaží zachránit situaci. Přichází za mnou onen mladík a ptá se mě: "slečno, jste v pořádku? Nestalo se vám něco?" podívala jsem na něj a jízlivě jsem mu odpověděla: "Přišla jsem o všechny své sny." Muž na mě upřeně zírá a říká: " A teď možná příjdete i o život. Co je pro vás důležitější?" Zvedám se a odcházím od něj. Otázka mi však stále zní v hlavě. Už tři roky netoužím po ničem jiném než po smrti, ale je to opravdu touha umřít, nebo jen touha po změně? "Nasedejte všichni do člunů!" Lidi se derou, co jim síly stačí, perou se a hádají o místa. Teď si můžu vybrat: ŽIVOT NEBO SMRT.
Z nemocnice mě převezli rovnou na psychiatrii, protože jsem údajně blázen. Normální lidi se neřežou, záměrně si neubližují a komunikují s okolím. Tak jsem se tedy stala bláznem, dostala jsem cejch na celý můj další život. Taková věc se roznese rychlím tempem a pokud od tud někdy vyváznu živá, budu muset chodit kanálama, myslela jsem si. Dělali mi různé testy, chodila jsem na sezení a jedla jsem milióny prášků denně. Šourala jsem po chodbách jako můra a s nikým jsem nepromluvila ani slovo. Neustále jsem se užírala různými představami. Kde je Jimmy? Miluje mě ještě vůbec? Nebo si někde užívá? Kde jsou mojí přátelé? Všichni lidi z večírků? Ruplo mi drsným způsobem, ale dobré bylo, že jsem si to uvědomovala.
Čas najednou letí neuvěřitelným způsobem. Teď mám možnost konečně zemřít a mám strach. Lidé nastupují na čluny, loď se pomalu začíná vylidňovat. Jde tedy nenávratně ke dnu. A to šlo původně o DOČASNOU neovladatelnost lodě. .jak si lidé dokáží vymýšlet jen aby na chvíli zachránili situaci. Mladý pan organizátor je stále ještě na lodi, pomáhá ostatním lidem. Možná, kdybych v sobě měla alespoň polovinu odvahy jako má on, možná bych nebyla tady, možná bych byla vdaná, měla děti a místo řešení životního dilema na potápějící se lodi, bych pekla doma koláč.
"Slečno Alexandro, jestli na nás nezačnete mluvit, budeme vám muset nasadit silnější léčbu." Silnější léčba znamenala o dva kelímky prášku denně víc. Být celé dny zfetovaná antidepresivama se mi už začínalo hnusit, nemohla jsem svobodně přemýšlet o ničem..a obličeje bláznivých lidí, včetně toho mého v zrcadle mě už také nepřipadali legrační, tak jsem začala spolupracovat. Pomalu mi vysazovali prášky a začal za mnou chodit Jimmy. Sedávali jsme v parku, chtěl mi pomoci, ale neměl už na to sílu. Věděl, že už je mezi námi konec, já to věděla také, ale neměli jsme odvahu si to povědět. Seděli jsme, mlčeli a každý z nás cítil bolest toho druhého. Až jsem se ho jednou zeptala: "Co s námi bude dál, Jimmy? Co s námi bude, až mě odtud pustí?" Podíval se na mě těma svýma krásně modrýma očima, do kterých jsem bývala tolik zamilovaná a odpověděl mi: "Našel jsem si nový byt, Alexandro, až se vrátíš domů, nebudu tam."
Konečně jsem si začala uvědomovat skutečnou realitu. Chci žít. Právě proto, jsem tady, na této lodi, abych začala nový život! Na palubě už není téměř noha, krve by se ve mně nedořezal. Většina lidí je pryč. Jsem tu jen já, podobně zmatení lidé, lodní personál a mladý muž s neuvěřitelně organizačními schopnostmi. Jde přímo za mnou, v očích mu jde číst síla a odvaha. "Tak už jste se slečno rozhodla jestli jsou pro vás důležitější sny nebo život?" Klepe se mu trochu hlas. Možná se už na něj také doléhá strach, že tu zemře. Podává mi ruku a říká: " V životě člověka je mnoho snů, ale život máte jen jeden."
Čekala jsem to, ale netušila jsem, že realita po návratu do prázdného bytu bude tak těžká. Všude jsem viděla stíny minulosti a nikde tu nebyl nikdo, kdo by mě podržel. Rodinu jsem už dávno neměla a Jimmy byl pryč. Ach, můj Jimmy, jak jsem ti musela ublížit. A z mých přátel se stali oběti konzumní společnosti. Měla jsem co jsem chtěla, tedy spíš, co jsem si zasloužila. Chtěla jsem si najít práci, abych měla alespoň nějakou aktivitu, ale žádná z nabídek se mi nezdála dost dobrá. Občas jsem se bála, že zase sklouznu na dno, když jsem potkala nějaké své známé a oni mě zlákali na pár skleniček vína, ale snažila jsem se být silná..šlo to však velmi těžce.
Sedím na člunu a klesáme. Oceán se mi zdá být klidnější. Lidé jsou stále vzrušení, snaží se na sebe tlačit a vzájemně se zahřívat. Najednou cítím jen tvrdý dopad na hladinu a víc už nevím. Probouzím se zabalená do deky v náručí toho mladého zachránce. Zmocňuje se mě pocit bezpečí, ale i neuvěřitelného chaosu zároveň. "Kde jsme? Co se stalo?" ptám se ho a on mi klidně odpovídá: "Dostali jsme se na záchrannou loď a brzy budeme na pevnině. Máte teď příležitost zkusit znova snít nebo přímo své sny začít realizovat."
Pak jsem uviděla ten inzerát. V Americe hledají někoho na pozici, která by přesně odpovídala tomu, co chci opravdu dělat. Poslala jsem tam životopis a za několik dní mi došlo vyrozumění, že jsem přijata. A protože nevěřím letecké dopravě, vybrala jsem si tu lodní. Vstupenka do nového života, říkala jsem si…