Zvíře

Stanislav Strmiska
ZVÍŘE


I.

Dlouho sedí u okna a vyhlíží kohokoliv. Dny se pomalu táhnou a hodiny takřka stojí. Na každou další sekundu, kterou oznámí kyvadlo velkých kukačkových hodin, čeká nesmírně dlouho. Alespoň se mu to tak jeví. Nejhorší je, že lepší už to asi nebude; pan doktor říkal. Dříve to však bylo ještě horší, dříve nemohl vůbec z postele. Teď se alespoň po zemi doplazí k lavici pod oknem, a když se chvíli snaží, podaří se mu na ni vyšplhat a pak dál do okna až na parapet. Potom v okně tak nějak visí a pozoruje, co se venku děje.

Poprvé se mu ta věc podařila, když byl ještě za oknem podzim. Svět byl barevný, a přesto smutný. Listí poletovalo větrem a listy hnědé, žluté a červené vypadaly, jakoby se honily. Občas kolem domu někdo projel nebo prošel. Janek mával na všechny lidi, kteří kolem procházeli, nebo projížděli na kole nebo s povozem. Občas kolem projel za strašného rámusu automobil hospodského Ševely. Kolik ta jeho potvora nadělala kraválu, dýmu a smradu! Někteří lidé si vůbec nevšimli, že na ně mává, jiní zamávali na pozdrav a pokračovali zase dál, ale nejlepší byli takoví, kteří se zastavili a přišli blíž. To potom Janek otevřel okno a bavil se s nimi. Ptali se, jak se mu daří a jestli ho něco bolí a jak se má a co celé dny dělá a on říkal, že se daří celkem dobře, nic ho nebolí, má se docela dobře, akorát, že nemůže ven a to je zlé, protože pak ani nemá celé dny co dělat a tak si aspoň čte knihy, které doma mají, ale všechny tři už přečetl a tatínek mu prý další koupit nemůže, protože jsou drahé a teď na to nemají.

Jednou potom přišel pan farář a přinesl mu nějaké knihy, které by si mohl přečíst, jenže to byly samé knihy, ve kterých nic pořádného nebylo a skoro žádné obrázky. Když se pak pan farář zastavil znova a ptal se, jak se mu knížky líbí, řekl mu Janek, že moc ne, protože v nich nejsou obrázky, tak si je pan farář zase odnesl a od té doby už se nezastavil.

Každá návštěva byla vítána. Tatínek se sice zlobil, když mu Janek vyprávěl, že se někdo cizí zastavil a že se spolu bavili, víte, co je dnes zlodějů, ale jak by se jinak dověděl, co se ve vsi děje, když teď nemůže chodit? Každý člověk, který šel kolem a mohl byť jen na malinkou chviličku zčeřit stojatou a nehybnou hladinu jezera času, ve kterém Janek právě plaval, a ať se otočil na kteroukoliv stranu, nezahlédl břeh, byl vítaným zpestřením nudného života, který byl pro kluka zvyklého celé dny pobíhat po vsi a po okolí přímo ubíjejícím. Po nějaké době začal pravidelně jednou týdně do chalupy docházet pan učitel. Vždycky Jankovi zadal úkoly na další týden. Janek je ale míval většinou hotové hned další den. Vyptával se pana učitele na kluky ve škole, co tam dělají a jak se mají, kdo zlobí a tak, jen na jednoho se nikdy nezeptal a pan učitel o něm taky nikdy nemluvil, jakoby věděl, že to je tabu.

Tonek, syn sedláka neměl Janka nikdy v lásce a ti dva se spolu moc nebavili. Tonek měl spoustu kamarádů, oproti tomu Janek byl spíš samotář a rád se sám a dlouho toulal kolem vsi. Znal všechna zákoutí, věděl, kde má noru liška a kde rostou na jaře hluchavky, které v sobě mají sladkou šťávu. Vlastně si ti dva vcelku ani nevadili. Jejich cesty se nekřížili a tak si navzájem byli víceméně lhostejní. Až jednou, když ve škole probírali káně lesní, řekl Janek, že ví, kde hnízdí a že jestli chtějí, může tam celou třídu zavést. Tonek hned začal vykřikovat, že přeci všichni viděli káně a proč by tam chodili, a že na jeho ptáky a všechny ty potvory, za kterýma chodí, není nikdo zvědavý, až mu musel pan učitel vyčinit. Janek potom seděl celý zbytek vyučování jako pěna a neřekl jediné slovo. Bylo mu to líto, vždyť přeci nic neudělal, chtěl to jen všem ukázat, aby viděli jak je káně krásné zblízka. Tak proč se cítil tak zle? Zařekl se, že už nikdy nikomu neukáže nic z toho, co ví.

Často si na to Janek vzpomenul, když tak seděl doma u okna a nikdo nešel. Prý dali Tonka na nějakou školu do města, povídal sedlák v hospodě, ale obecní policajt Hrubý prý zase říkal, že ho nedali do školy, ale do polepšovny. Ať je to jak chce, stejně to ničemu nepomůže. Janek bude dál sedět za oknem a dívat se ven, jestli náhodou někdo nejde.


II.

Tehdy v máji se stala ve vsi tragédie. Bylo to jenom několik dní po tom, co starší kluci stavěli svým milým májky, což je takový hezký zvyk, kdy je kluci staví v noci na prvního května před dům své vyvolené. Májka je strom, ze kterého se ostrouhá kůra, nechají jen tři horní patra větví a ty se ozdobí mašlemi a pentlemi. Kluci se předhánějí v tom, kdo bude mít májku větší, rovnější a nazdobenější. Dokonce si je i navzájem kradou. To potom bývají bitky. Někteří si raději májky celou noc hlídají, aby jim je nikdo před domem jejich milé neukradl. A oni jako školáci pak chodili po vsi a dívali se, kde stojí nejvyšší a rozumovali o tom, že až budou velcí, tak taky postaví své milé takovou májku. Janek řekl, že on určitě postaví tu největší, protože ví, kde v okolí rostou ty nejrovnější a nejvyšší stromy, a opravdu to věděl. Tonek se mu smál, že on nikdy nikomu nebude žádnou májku stavět, protože kterápak by asi chtěla takového pošuka, který se toulá kolem vsi a po lesech.


III.

Starý cikán chodil přes ves několikrát za rok. Většinou nosil hospodyňkám březové metle a občas měl i nějaké šátky na prodej. Janek na něj zamával, až když už si myslel, že ho cikán nevidí. Dal si totiž předsevzetí, že bude mávat úplně na všechny a tak ho nechtěl porušit, i když z cikána měl trochu strach. Zamával na něj, aby předsevzetí splnil, až když přešel kolem jejich domu, ale cikán se otočil, na Janka se usmál a šel za ním k oknu. Venku už pomalu začínala zima. Cikán přišel až k oknu a zaťukal na sklo, aby Janek otevřel. A Janek nemohl utéct, ležel na parapetu a nemohl se hnout. A protože další z neporušitelných pravidel bylo to, že kdo přijde až k oknu, tomu Janek okno otevře, aby se mohli pobavit, polknul naprázdno a otevřel okno.
„Copak tu sedíš za oknem?“
„Nemůžu chodit.“
„Tak to jsi ty, ten chudák?“
„Ale já nejsem chudák.“
„Nemůžeš chodit, a tak jsi chudák a hotovo.“
„Tatínek říkal, že nejsem chudák.“
„Tak já říkám, že jsi chudák, nemůžeš chodit, tak jsi chudák, protože každý je chudák, když musí někde sedět zavřený a nemůže běhat po světě.“
„Běhat po okolí nemůžu.“
„No vidíš, tak to jsi potom chudák, ale pořád je to lepší, než kdybys nebyl vůbec.“
„Jak bych nebyl vůbec?“
„Byl bys mrtvý a teď jsi aspoň živý.“
„Živý, ale stejně nemůžu nikam chodit, mám ochrnuté nohy.“
„To je zlé, ale není to úplně pravda. Ty můžeš chodit, kam chceš.“
„A jak?“
„Ty tu sedíš celé dny zavřený, ale tvoje duše chce ven. Chce se proběhnout po lese. Taky jsem seděl kdysi tak zavřený a nemohl jsem nikam a jednou jsem na to přišel. Uviděl jsem ptáka a tak jsem si představil, že to jsem já, ten pták. Rozumíš?“
„Ne.“
„Vidíš tam toho krkavce?“
„Vidím.“
„Tak si představ, že jsi to ty. Zavři oči a představuj si, co zrovna děláš, jako ten krkavec. Uvidíš, že se můžeš proletět po okolí. Tvoje duše bude volná, i když tělo bude sedět tady doma. Pamatuj si, musíš jenom chtít. Tak zavři oči a představ si to. Jsi krkavec a teď jsi se rozhodl, že se proletíš kolem a podíváš se, co se děje ve vsi. Věř tomu. Já jsem volný jako pták a ty můžeš být taky a teď už to okno zavři, ať nenastydneš.“

Moc to nechápal, ale doplazil se zpátky do postele, protože mu byla už u okna zima, zavřel oči a zkusil si představit, že je ten krkavec, co hledá semínka na jejich zahrádce před domem. Celkem to šlo. Jen se nedokázal donutit, aby vzlétl. Ať dělal, co dělal a snažil se sebevíc, nedokázal se odlepit od země a opustit zahradu a podívat se do vsi. Zkoušel to tak několik dní. Zpočátku se mu zdálo, že limitem je plaňkový plot kolem. Lidé, kteří si už zvykli, že za oknem pravidelně vídávají mladý Jankův obličej, si všimli, že tam teď několik dní není. Mysleli si pak většinou, že je Janek nemocný ještě víc, ale nikdo neměl tu odvahu se Jankova otce optat.


IV.

Země byla pocukrována čerstvým sněhem a z komínů stavení ve vesnici stoupal dým. Najednou Janek mávl křídly jen tak, po chvíli znova a pak znova a znova a za chvíli se vznesl. Byl to krásný pocit, který sice trval jen chvíli, ale Janek z toho měl obrovskou radost. Cítil, že má vyhráno. Zkusil to ještě jednou a opět se mu podařilo kousek letět. Nikdo, kdo to nezažil, si nedokáže představit tu radost. Ležel pak celé dny v posteli a létal po vsi a po okolí. Nádherné představy. Po několika dnech už zkusil diktovat, kam má krkavec letět, ale on ho neposlouchal a létal si, kam chtěl. Janek se toulal a toulal, a dá se říct, že byl po dlouhé době snad i trochu šťastný.

Jednou v neděli odpoledne, když se tatínek vypravil stejně jako kterékoliv jiné nedělní odpoledne do hospody, doplazil se Janek zase k oknu a díval se ven. Sníh tál. Pomalu se objevovala zelená místa, brzy bude jaro, jestli tedy znova nenapadne trochu sněhu, tak jak se to nezřídka stává. Dlouho neviděl žádného ptáka, který by jej mohl vzít sebou po okolí. Potom však uviděl, jak se majestátně a sebejistě přes jejich zpola zasněženou zahrádku nese sousedův mohutný kocour. Je to krásné mourovaté zvíře, ze kterého mají menší psíci strach. Dříve si Janek představoval, že je to bengálský tygr. Zavřel oči a snažil se dostat tygrovi do hlavy. Nejdříve neviděl nic moc, jen nějaké rozmazané obrazce, ale jak se vše zaostřovalo, poznal, že se mu to povedlo. Proběhl kolem jejich domu přes vinohrady až na louku, kde se ve sněhové pokrývce objevovaly první zelené ostrovy, které ale tygra moc nezajímaly a utíkal dál k lesíku. Dlouho to vypadalo, že se jen tak prochází mezi stromy, krčil se a pozoroval okolí, zřejmě na něco číhal. A pak se přihodila další úžasná věc. Nejdříve Janek jen tak trošičku pocítil závan něčeho, co kdysi cítíval často a v první moment si nedokázal vybavit, co to vlastně je. Natáhnul trochu víc vůně nosem a rozpomněl se. Omamná vůně jehličí.

Konal potom spoustu výletů. Stačilo jenom uvidět z okna nějaké zvíře a hned se dokázal usadit v jeho mysli. Nakonec to bylo snadné, chtělo to jen cvik. Důležité bylo, aby nějaké zvíře viděl. Nejčastěji to byli vrabci a sýkorky, občas zahlédl vlaštovku, ale to nebyla taková zábava, protože vlaštovky dlouho někde vysedávaly a pak se pustily do pronásledování nějaké mouchy a taky stavěly hnízda, prostě nic moc. Nejvíce Janka bavil kocour. Byl neohroženým pánem okolí a jeho výpravy za potravou byly plné dobrodružství. Nikdy by nebyl řekl, kolik toho taková kočka za den procestuje. Problém byl zpočátku v tom, že kocour nechodil kolem příliš často a tak výlet kocourem byl spíše svátkem. Jednou však při cestě sýkorou uviděl kocoura, zatoužil po něm a nějakým způsobem se mu podařilo ze sýkory do kocoura přestoupit. Bylo to skvělé zjištění a po několika dnech trénování se přestupování ze zvířete do zvířete stalo rutinní záležitostí. Stačilo jen zahlédnout jiné zvíře a potom už jen chtít.

Sousedův kocour byl jeho nejmilejším zvířetem. Nosil ho po okolí, aniž by o něm věděl a Janek dokázal celé hodiny pozorovat svět očima kocoura. Zlom nastal jednoho krásného dne, kdy byla obloha vymetená, nebesky modrá a krásně kontrastovala s čerstvě zelenou travou na lukách a s ještě zelenějším čerstvě vzrostlým obilím. Slunce zatím nesměle hřálo, ale Janek ho přeci jen skrze kocoura cítil. Bylo něco málo před obědem, když kocour zpozoroval mladého zajíce a vyrazil za ním, za vidinou chutného sousta. Zrak se mu zastřel rudě a přestal vnímat okolí, utíkal přímo za tím zajícem. Tehdy poprvé kocour ucítil, že je zmatený a jeho mysl rozpolcená. Instinkty ho hnaly přímo za potravou, ale někde v mozku mu hlodalo něco, s čím si nedokázal poradit a proto po chvíli souboj, který měl už téměř vyhraný, vzdal. Netušil, že za to může Janek. Prostě mu bylo zajíce líto. Pro Janka to bylo další ohromné zjištění. Dokázal kocoura, a nejen kocoura, ovládat. Po nějaké době dokázal zvířata řídit tak, že šla, kam on chtěl. Výměnou za to byl však po každém takovém výletu velmi vyčerpaný, ležel pak v posteli a nebyl schopen se téměř ani pohnout. Často byl také po takovém výletě úplně mokrý. Cítil, že se to zvířatům moc nelíbí a musel s jejich vědomím hodně bojovat. Stálo ho to hodně energie. Do postele se pak doplazil jen tak tak a jednou jej dokonce tatínek našel zcela vyčerpaného uprostřed síně. Až poté se nechal přemluvit a přestěhoval Jankovu postel přímo pod okno. Občas se však zvířaty nechal nosit po okolí, aniž by jim zasahoval do toho, kam chtějí jít. .


V.

Často si také vzpomněl na maminku. Na její zlaté vlasy. Na vůni, která se s železnou pravidelností linula každou sobotu domem, když pekla ty nejúžasnější buchty na světě. Vzpomínal na to, jak mu večer vyprávěla různé příhody a taky na to, jak spolu chodili do kostela. Tatínek do kostela chodí jen občas.

Jednou se vracel večer z vinohradu, kde pomáhal tatínkovi vynášet ostříhané révoví a uviděl maminku, jak na něj už čekala před domem. Když k ní přišel blíž, vypadala jako ze svatého obrázku, zapadající slunce jí kolem hlavy vykouzlilo svatozář a Jankovi se celým tělem rozlil do té doby neznámý pocit, který byl zvláštní kombinací štěstí i smutku. Chtělo se mu smát, ale i plakat. Snad to bylo štěstí. A právě tento obrázek a pocit se mu vryl do paměti. Zůstane mu tam až do konce života.

Kluci zpívali, když kolem projížděli s povozem. Jeli už zase pro májky. Brzy bude první máj. A pomalu to taky bude rok, co zůstal připoutaný na lůžku a taky, co naposled viděl maminku. Nedokázal pochopit, proč to udělala zrovna ve chvíli, kdy ji tolik potřeboval. Ve vzpomínkách ji má ale pořád s rudou svatozáří.

Dlouho byl v nemocnici. Už tam se na maminku ptal, protože na návštěvy chodil jenom tatínek. A když pak přišel domů, maminka tam nebyla. Několik dnů měl pak sevřené hrdlo a neustále plakal. Všichni si mysleli, že pláče bolestí, ale nebyla to pravda. Chtěl mít maminku zpátky. Byly to nejhorší dny jeho života. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec si zvykl na to, že ráno ho maminka nepřijde vzbudit a večer mu nepřijde říct něco hezkého před spaním. Jen mu bylo občas smutno, když si na to vzpomněl. Vždycky, když se tatínka optal, co se s maminkou stalo, otočil se a odešel. Nikdy neřekl ani slovo. Chtěl si jenom potvrdit to, co si už dávno myslel. Není přeci už malý kluk a dobře viděl tu špatně umytou temnou krvavou skvrnu na zemi v předsíni, když jej tatínek nesl domů z nemocnice.

Byl by se uzoufal, nebýt sousedova kocoura a ostatní zvířeny v okolí. Teď, když mněl postel pod oknem to bylo všechno daleko jednodušší. Ven viděl i z postele a tak cestoval po okolí skoro pořád. Hodně času trávil tím, že se nechal zvířaty unášet jen tak a pozoroval, co dělají. I kocoura nechal lovit zajíce, jen jejich slepice vždy chránil. Časem si kocour úplně odvykl a nechal slepice na pokoji. Miloval teplo, bylo mu fajn, když se kocour někde rozvalil na kameni nebo někde v trávě na slunci a vyhříval se. To potom oba spali a nabírali čerstvé síly. Kocour se stal časem jeho chráněncem. Jednou se stalo, že se za ním pustil ten velký kostelníkův pes. Janek rychle přesedlal do psa a řídil jeho kroky jinam. Byl to tehdy velký boj. To psisko bylo velké a ovládat jej stálo Janka mnoho sil.

Taky mu bylo líto tatínka. Býval to kdysi veselý člověk. Teď jen seděl a skoro nemluvil. Všimnul si, jak moc zestárnul. Jeho dříve hnědé vlasy byly teď prošedivělé. Nepomohlo ani, když tatínka ujišťoval, že je mu vcelku dobře a že ho přeci nic nebolí. Tatínek vypadal sklesle a utrápeně a z toho bývalo Jankovi smutno. Občas byl venku s ním, o tom ale tatínek nevěděl. Pozoroval ho při práci na poli a ve vinohradu. Poletoval nad ním. Tatínek se ale tvářil smutně i při té práci. Do hospody přestal chodit úplně.


VI.

A najednou tu byla půlka května. Byl to přesně rok ode dne, kdy se přihodilo ono nešťastné neštěstí. Ten den mu bylo smutno ještě víc a vzpomněl si na maminku, ale neměl odvahu se zeptat tatínka. Tragédie to byla o to větší, že všechno se seběhlo jenom tři dny před tím, než měl Janek oslavit své dvanácté narozeniny. Moc se na ně těšil, protože už dva týdny věděl, jaký úžasný dárek dostane. Měl slíbené kolo, protože většina kluků už ho měla. Navíc jej objevil, naprosto nechtěně, když si potřeboval ve stodole ukrýt svůj ostrostřelecký prak. Moc se na něj těšil.

Letos byl tento den byl smutný a doma nepadlo skoro žádné slovo. Ovšem o dva dny později, v den Jankových třináctých narozenin přijel tatínek s formanem a na voze vezli něco zabaleného a nebylo přesně poznat co to je. Spolu s formanem to potom vyložili a nesli k domu. To všechno viděl Janek oknem, ale co to je neviděl, protože ho tatínek rozbalil až za rohem. Do světnice pak dotlačil kolečkové křeslo, takové, jaké Janek viděl v nemocnici. Nevěděl, jestli má z dárku radost, ale chtěl ji rozhodně udělat tatínkovi a tak křeslo obdivoval a chválil, jak je dobře odpérované, to v tom prý neucítí, ani když pojede přes kamínky a tak. Tatínek pak pomohl Jankovi s oblékáním, posadil ho do kolečkového křesla a jeli se trochu projet po vsi. Ptal se Janka, kam se chtěl na své první cestě podívat a Janek řekl, že by se chtěl podívat k potoku, jak tam minulý měsíc postavili ten nový dřevěný most. Tatínek se podivil, odkud to ví, protože si nevzpomínal, že by o tom snad mluvil, ale Janek řekl, že už neví, kdo to byl, ale někdo mu o tom řekl, snad pan učitel, který teď chodil jen jednou za čtrnáct dnů, protože toho měl hodně. Nemohl mu říct, že celou stavbu sledoval a naposledy byl u mostu včera navečer.

Večer ještě přijeli děda a babička. Dlouho s tatínkem o něčem mluvili v předsíni, ale nebylo slyšet o čem a nebylo nikde v okolí ani žádné vhodné zvíře, které by mohlo jít nepozorovaně špízovat. Škoda, že doma nemají kočku. Té by si jistě ani nevšimli. Potom se děda i s babičkou přišli na Janka podívat a přinesli mu nějaké ovoce a cukroví. Děda se tvářil moc smutně a babička celou dobu plakala. Bylo to vlastně poprvé, co je od té tragédie viděl, protože u nich nebyl loni pochopitelně ani o prázdninách, jako jindy. U dědy to bývalo fajn. Byl myslivec a na hájence bylo pořád živo. Pořád tam měl nějaké zvíře, o které pečoval. Jednou tam měl i malého kance, který se někde chytil do želez, ale děda ho zachránil. Janek chtěl být taky myslivcem. Teď už to nepůjde. Měl dědu a babičku rád, škoda jen, že je to tak daleko, že nemůžou jezdit častěji. Jede se k nim skoro celý den a na dráze se musí dvakrát přesedat. Rozhodl se, že až to půjde, vypraví se za nimi. Jako káně, nebo nějaký jiný pták tam musí být za půl dne.

O mamince ani slovo.

Ráno děda s babičkou odjeli a tatínek se ptal, jestli se chci projet vozíkem po vsi, tak jsem řekl, že třeba až zítra. On šel potom do pole a já jsem se vydal ven, hledat káně nebo sokola, abych pak věděl, kde jsou, až je budu potřebovat.


VII.

Léto se pomalu chýlilo ke konci a nastal čas žní. Poznal jsem, že nic netrvá věčně. Můj kocour se škaredě serval s jiným kocourem, který mu udělal velkou ránu na krku, a ta začala hnisat. Kocour byl malátný a nikam nechodil. Většinu času ležel v seně v sousedově stodole a bylo mu zle. Když se konečně odhodlal vyrazit ven, byl tak zesláblý, že jsem jej musel vést, protože by se snad ani nevrátil domů. Cítil jsem jak je mu zle. Řekl jsem tatínkovi, aby řekl sousedovi, že má nemocného kocoura, aby ho nechal uzdravit. Tři dny na to mi můj nejlepší přítel zemřel.
„Víš, co se stalo?“
„Copak?“
„Ten sousedův kocour umřel.“
„Byl už asi starý.“
„Nebyl. Byl nemocný.“
„Aha. Tak to proto jsi tak smutný?“
„Jo. Byl to můj nejlepší kamarád, tati.“
„To víš, nic netrvá věčně.“
„Já chci kocoura, tati.“
„A kdo se o něho bude starat?“
„Já.“
„Ty?“
„Jo. Prosím.“
„No dobře, podívám se po nějaké kočce.“
„Ta stará paní, co bydlí vedle hospody má teď zrovna koťata, určitě by nám nějaké dala.“
„Ta stará paní? A jak to víš?“
„Někdo mi to řekl. Už ani nevím kdo.“

Další den přinesl tatínek našeho kocoura, takové malinké koťátko. Sotva to lezlo. Rozhodně to nebyl kocour, jako ten sousedův – velký, silný, mrštný, prostě tygr. Zatím. Janek se rozhodl, že z něj kocoura udělá. Bude to ještě větší a silnější tygr. Bude postrachem všech kocourů v okolí. A až bude velký a silný, vyřídí si to s tím kocourem z vedlejší vesnice. Pomstí kocoura-tygra, který byl Jankovým nejlepším přítelem a druhem v nouzi.


VIII.

Dostavily se první mrazíky. Z komínů všech stavení stoupaly provazy dýmu. Vítr dávno rozfoukal vůni kaštanů a brambor pečených na ohni a neúprosně ohlašoval blížící se zimu. Za okny plápolaly svíčky, vzpomínky na mrtvé. Janek se dlouho zkoušel přemlouvat a nevěděl jak to říct, jak tatínkovi naznačit… V duchu si dokonce několikrát připravoval řeč: Když jsou dnes ty dušičky, mohli bysme zajet na hřbitov, rád bych zase viděl maminku… A co? A nic! Neměl to srdce vyslovit to nahlas. Měl strach, aby to tatínkovi neublížilo. Na druhou stranu toužil, aby mu konečně řekl pravdu. Dávno si dal v hlavě dohromady, že se maminka zabila, když se dověděla, že on už nikdy nebude chodit. Není přeci už malý kluk. Je mu třináct.

Vánoce byly smutné a melancholické. Vzpomínky na maminku a její rudou svatozář se dostavovaly čím dál častěji. Když potom přijel děda ve své parádní zelené uniformě, kterou nikdy nenosil do lesa, ale výhradně ve sváteční příležitosti, smutek trochu pominul, ovšem o mamince nepadlo jediné slovo. Ani tehdy neměl Janek dostatečnou odvahu, aby se zeptal. Tentokrát však, když byl děda zase s tatínkem sám v předsíni, měl teď Janek jedinečného špeha. Protože byly do předsíně dveře zavřené a Tygr by tudy neprošel, a zároveň znal dědův zvyk otevřít venkovní dveře, opřít se o futro a zapálit si starodávnou dýmku, co se v rodině dědila z generace na generaci a kouřil ji už bezmála před sto lety jeden z Jankových předků pramyslivců, vyslal Janek Tygra ven oknem, pohodlně se mu usadil v mysli a už oba utíkali, aby slyšeli, o čem si ti dva povídají. Museli však oběhnout celé stavení a v okamžiku, kdy ucítili vůni dědovy dýmky, zaslechli už jenom část rozhovoru:
„…a kdy to chceš tomu nebohému dítěti říct?“
„Až bude ten pravý čas. Teď ještě ne.“
„A proč ne?“
„Ještě je brzo. A taky mu nechci kazit svátky.“
„Prosím tě, jaké svátky? Vždyť ten kluk žádné svátky ani nemá…!“
Potom děda zhluboka natáhl z té starodávné dýmky a vypustil takový oblak kouře, jako ta parní mašina, se kterou za dědou s maminkou jezdívali. Tatínek se otočil a odešel. Moc toho neřekli, ale i to málo Jankovi stačilo. Chtěl se vrátit zase do svého těla a do postele, ale děda se shýbl, vzal Tygra do náruče a hladil ho. Bylo to moc příjemné. Tygr i Janek v Tygrovi přivírali slastí oči.
„Ten kluk už je zase jak bez duše, vůbec ho nemůžu probudit,“ řekl tatínek, který se mezitím vrátil. Janek si při tom hlazení ani neuvědomil, že je vlastně mimo. Bylo mu tak fajn, že ho ani nenapadlo, že by tatínek mohl jít za ním.
„Mám o něj strach. Už jsem si toho několikrát všimnul. On ten kluk prostě zavře oči a vmžiku spí tak tvrdě, že mám kolikrát strach, že se ani neprobudí. To bys mohl vedle něj střílet z kanónu a on se ani nehne. Třepeš s ním a on je úplně mimo. Nevím, jestli bych s ním neměl zajít do města k doktorovi, jestli třeba nemá nějakou poruchu po tom šoku.“
„A chutná mu?“
„To jo, ale…“
„Jestli mu chutná, tak poruchu nemá.“
To bylo všechno, co Tygr-Janek z rozhovoru zaslechl. Usoudil totiž, že by se měl bezodkladně vrátit do svého těla. Nevěděl do té doby, jak to s ním vypadá, když se potuluje po okolí. Podle slov tatínka zůstane doma asi jen jeho schránka, která vypadá, že tvrdě spí. Mnohem důležitější však pro něj bylo, že rozhovor, který spolu vedl tatínek s dědečkem, téměř na sto procent potvrdil to, co si už nějaký čas myslel. Tedy, že maminka zemřela. Proč mu to ale nechce nikdo říct? Nechtějí mu snad říct, že se maminka zabila sama? Zavřel oči a hned maminku uviděl se svatozáří v západu slunce.


IX.

Z malého Tygra už byl Tygr větší. Janek ho dokázal vodit, kam jen chtěl. Zřejmě proto, že ho cvičil odmalička, si na to Tygr zvykl a nechal se lehce ovládat. Neprotestoval, bral jako samozřejmost, že ho občas řídí někdo jiný. Janek se o něj výtečně staral. Byla to vlastně jeho součást. Kocour byl krásný, srst se mu leskla. Janek ho pravidelně česal. Tygr měl vysportované, mrštné a pevné tělo. Byl rychlý i vytrvalý. Pravidelně chodili trénovat. To Janka moc bavilo. Hnal Tygra, aby běžel, jak nejrychleji jen dovedl, skákali do výšky, cvičili se v boji. Pro tyto účely Janek vyrobil ze starých hadrů cvičební pomůcky, které potom používali. Z Tygra rostl opravdový tygr. Janek kocoura miloval a těšil se, až bude opravdu velký a dospělý, jak spolu budou neohroženě cestovat, stejně jako cestovával se sousedovým kocourem. A Tygr měl Janka také rád. Když měl zrovna volno, skočil většinou Jankovi na postel a tam spokojeně usnul. Janek ho hladil a Tygr spokojeně vrněl.

Občas také zkusil nějaké jiné zvíře, aby nevyšel ze cviku. Skrz vrabce, nějakého malého psa a veverku se jednou dostal do vlka. Vlk ale dlouho odpočíval a neměl se k tomu, aby vyvíjel jakoukoliv činnost, tak ho asi po hodině opustil. Za tu dobu ho přinutil zvednout se a udělat asi tři kroky, což nebylo mnoho, ale přeci jenom Janek zjistil, že by to asi šlo a tak si vzal do hlavy, že bude krom Tygra cvičit i vlka.


X.

„Co chceš, abych ti přivezl?“ zeptal se tatínek.
„Přivez mi tu obrázkovou knížku o zvířatech, tu, co jsem si v ní vždycky listoval. Akorát nevím, jestli mi ji děda dá, ale kdyby nechtěl, tak řekni, že si ji chci jenom půjčit.“
„Knížku o zvířatech?“
„Jo, o lesních. Vždycky jsme si v ní s dědou listovali a on mi vyprávěl o zvířatech na obrázku. Tak tu. Řekni mu, že si ji chci jenom přečíst a pak mu ji vrátím.“
„Dobře a nic víc?“
„Ne, to bude stačit.“

Tatínek se vypravil na cestu k dědovi a babičce. Bude pryč tři dny. Nejdříve přemýšlel, jestli mě tu má nechat samotného. Nechtěl, protože si myslel, že se o sebe nebudu umět postarat, ale když jsem mu ukázal, že to zvládnu, přeci jenom se vypravil. Dva roky tam nebyl. Ani já ne. Možná ani netušil, že jsem se rozhodl vypravit se tam taky. Je to sice dálka, ale snad to zvládneme. Tatínek vstával brzy ráno na vlak. Jen co odešel, vypravil jsem se i já se svým Tygrem na cestu. Dlouho jsme se na ni připravovali. Kde se vlk pohybuje v tuto dobu, jsem věděl už víceméně přesně. Takže jsme s Tygrem šli celkem na jisto. Jako vždy byl problém překonat Tygrův strach z vlka a hned nato zase vlkův chtíč. Vnímal Tygra jako kořist.

Vyrazili jsme brzy ráno, když bylo ještě šero. Bohužel se v červnu rozednívá poměrně brzy a tak jsme si tmy a klidu moc neužili. Pokud jsem cestu znal, běželi jsme lesem a křovím, aby nás zpozoroval co možná nejmenší počet očí. Dál už jsme ale museli utíkat tak, abych byl schopen se podle něčeho orientovat, abychom nezabloudili. Utíkali jsme po cestách kolem trati. Vystrašili jsme spousty lidí, když jsme se proti nim řítili. O to větší byl pro ně šok, když vlk proběhl kolem a nevšímal si jich. Nádražím a osadám jsme se z bezpečnostních důvodů vyhýbali obloukem. Pravidelně jsme odpočívali a pili při každé příležitosti. Cesta nám kupodivu nezabrala až tolik času, jako kdybychom jeli vlakem. Sice vyčerpáni a unaveni, ale u boží muky nedaleko dědovy hájovny jsme byli ještě před obědem.

Janek se moc těšil, až hájovnu zase uvidí a tak už nenechal vlka moc odpočívat a hnali se k hájovně. Kousek od hájovny zvolnili a přibližovali se opatrně. I když Janek věděl, že by děda jen tak nějaké zvíře nikdy nezastřelil, musel peci jenom počítat s tím, že má flintu. A jak tak pobíhal místy, kde prožil tolik hezkých chvil v dětství, vracely se mu různé vzpomínky a musel si dávat velký pozor a hodně se soustředit, aby se dostatečně věnoval řízení vlka, aby se mu neztratil, takový kousíček od cíle. Chtěl alespoň zahlédnout babičku nebo dědu, a tak postupoval stále blíž a blíž k hájence. Když ji pak oběhl z jižní strany a dostal se tak na stranu, kde měla hájenka dvůr, nemohl uvěřit svým očím. Na lavičce, kde dříve sedával s dědou, a listovali si v knize o lesní zvěři, seděla známá postava. Byl to opravdový šok. Radost i smutek dohromady.

„Maminka!“ vykřiknul Janek, jenže to nebylo moc poznat. Vlkovi se sice zavlnil pysk tak, jak ještě nikdy předtím, ale místo radostně žalostného pokřiku vlk jen nelidsky zařval. Maminka zvedla hlavu, byla bílá a vypadla nemocně, ale byla to ona. Janek si neuvědomil, že člověk, řítí-li se na něj řvoucí vlk, cítí všechno možné, jen ne radost. Maminka byla velice vystrašená a začala křičet. Netrvalo dlouho a z hájenky vyběhnul děda s kulovnicí v ruce. Kratičký okamžik se rozhlížel, co že se to děje, a když uviděl v nedaleké blízkosti vlka, vystřelil. Naštěstí pro Janka jen do vzduchu. Ovšem vlk si uvědomil, že má od přírody pud sebezáchovy a pomalu, ale jistě převzal velení nad řízením svého dalšího osudu, otočil se a utíkal pryč. Po chvíli se trochu uklidnil, ale prchal pořád a nedal se moc ovládat. Když se ho snažil Janek přesvědčit, že se otočí a půjdou k hájence znova, vytlačil ho ze své hlavy úplně a Janek procitnul naprosto vyčerpaný, promočený a zmatený ve své posteli pod oknem. Dlouho se nemohl ani pohnout. Tak byl vyčerpaný. Hlavou se mu honily myšlenky na maminku. Byl rád, že je na živu a taky, že ji viděl, ale zároveň nevěděl, co si o tom všem má myslet, a proč vlastně maminka nebydlí s nimi, ale bydlí u dědy v hájence. Měl sto chutí se tam vypravit. Ale tentokrát ne jako vlk, káně nebo nějaké jiné zvíře, ale jako Janek, jen nevěděl, jak by to mohl udělat. Možná by mohl tatínek zkusit přemluvit hospodského Ševelu, aby ho tam odvezl vozem, i když je Ševela neochotný morous a šizuňk, jak tatínek často říká. Třeba by to ale šlo, i když by to stálo asi hodně peněz, ale mohli by prodat třeba to kolečkové křeslo, stejně ho moc nepotřebuje a pro toulky používá spíše okolní zvířata. Hned, jak se tatínek vrátí, musí mu to navrhnout.

Janek seděl u okna a vyhlížel tatínka, každou chvíli by se měl vrátit, když najednou uviděl Tonka, jak jde po ulici. Víc jak dva roky o něm vůbec neslyšel. Nikdo se o něm nebavil a snad by na něj i málem zapomněl. Tonek šel odněkud směrem do vsi. S největší pravděpodobností šel domů, ale Janek pro jistotu vyslal Tygra, aby se přesvědčil, jestli je to opravdu on a jestli jde opravdu domů. Byl to on a šel domů. Janek si vzpomněl na tu událost, kdy jej Tonek proháněl jednoho květnového odpoledne na koni po vsi. Chechtal se u toho a Janek měl ohromný strach. Kůň byl velký a černý. Vypadal jako ďábel. Říká se, že kůň na člověka nešlápne, ale co když je zahnán do úzkých a nemá jinou možnost? Janek si pamatuje jen to, jak se podkova dotknula jeho zad a pak něco šeredně křuplo. Nic víc. Pak už jen to, jak se probudil v nemocnici a nemohl se pohnout, protože byl přivázaný řemeny k posteli. Vůbec si nepamatoval, co se stalo. Nějaké vzpomínky se vynořily až po čase, něco zná z vyprávění. Vidělo to několik lidí, včetně jeho kamarádů, kteří za nimi utíkali. Byla to taková dětská hra.

Byly to velmi náročné tři dny, během kterých se objevily dvě osoby, které se mu předtím z života ztratili. Z obou měl rozporuplné pocity. Maminka. Tonek. S čím se vypořádat dříve? Určitě s oběma, nejdříve ale musí vymyslet jak.

Maminku měl moc rád. Chtěl být u ní. Čím víc o tom však přemýšlel, tím víc se jeho láska měnila v nenávist. Proč u něj nebyla, když ji potřeboval nejvíc? Dokáže si vůbec představit, kolikrát ji oplakal a kolikrát ji s Tygrem hledali na hřbitově? Teď už je mu jasné, proč náhrobek nemohli najít. A jak to asi trápilo tatínka? Panebože, proč odešla? Proč není u nich? Proč?

Tonek byl vždycky něco víc. Aspoň se tak choval. Měl všeho dost. Jeho tatínek je bohatší než většina ostatních, a spousta ostatních tatínků u něj pracuje. I Jankův tatínek u něj až do té nešťastné příhody s koněm pracoval. Janek nevěděl, proč si Tonek zasedl právě na něj a myslel si, že to snad nevěděl ani Tonek sám. Ovšem po zkušenostech ze světa zvířat byl čím dál víc přesvědčeny, že byl pro Tonka prostě snadná kořist. S Tonkem měl celkem jasno. Rozhodl se, že to jen tak nenechá a za pomoci Tygra si to s ním vyřídí. To bude ještě koukat. S maminkou nevěděl. A tak seděl u okna a vyhlížel tatínka. Snad v duchu doufal, že přivede i maminku. Vlastně si to moc přál.
Tatínek se vrátil až k večeru. Byl sám a vypadal unaveně a sklesle.


XI.

Janek zkoušel Hroma řídit, ale moc se mu to nevedlo. Dokázal dnes bez problémů řídit myš, krysu, kočku, psa, dokonce i vlka, ale kůň byl moc velké sousto. Do jeho hlavy pronikal jen velmi těžko. Když už se konečně podařilo, nechal ho Hrom pozorovat, co zrovna dělá, ale nenechal se řídit. Janek se moc snažil, ale moc to nešlo. Kůň měl svoji hlavu a nenechal si nic diktovat.

Naopak Tygr byl teď už Jankovou součástí, nechal se jím vodit všude možně po okolí. Janek ho používal jako svůj prodloužený zrak, sluch i čich, a když potřeboval, tak přes Tygra mohl cítit teplo i zimu. Trénoval pak každý den a soustředil se jen na jedno.

Trvalo to sice téměř tři měsíce, ale výsledek se dostavil. Kdyby ho někdo viděl v okamžiku, kdy opustil Hroma, řekl by si, že se Janek pomátl, jak sebou na lůžku divoce házel a smál se, až se zalykal. Měl ohromnou radost z toho, že se mu konečně podařilo hnout Hromovou myslí, a překvapit tak Tonka, jenž takový pohyb od koně vůbec nečekal, a elegantním obloukem předčasně opustil Hromovo sedlo, aby posléze poněkud nepředpokládaně přistál na tvrdé zemi. Janek věděl, že se mu časem podaří ovládnout Hroma o něco více, pak ještě více a nakonec úplně. Potom přijde na řadu tvrdá odplata.
A až si najde dalšího vlka, protože ten minulý se z výpravy od dědečka nevrátil, a potom ho řádně vycvičí, vypraví se na novou výpravu podél trati, a bude se zase potichu blížit k hájence a neudělá chybu a neprozradí se, doplazí se zadem až úplně k rohu hájenky, aby měl lavečku jen na jeden jediný skok.

---