Rozchod

Stíny nás dvou se noří do listí

a my ani nedýcháme snad.

Jsme stále bezmocně nejistí,

je tu i náš listopad.

Ač krásnými barvami zastírá smutek,

nezapře svůj teskný tón.

Pak, až dovršíme bolestný ten skutek,

za který jistě může on,

zeptáme se snad sami sebe?

Proč už nejsme stěleni

a proč nesnídáme nebe

a netopíme se v zeleni...

Chcem jít,

ale dveře do ráje jsou zavřeny.

Už vím,

nebudem přítomni stvoření.

                                    Střípky  1990