Nevěřte pohádkám!

     Chytil jsem ve Vltavě zlatou rybku! Může se vám to zdát neuvěřitelné, ale stalo se! Však já také, ze začátku, koukal jak veverka z bandasky, když ten podměrečný úlovek na mne promluvil: "Kchele, vybáfi! Pufť mbě a fplnim di tfi pfání."

     Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil smysl věty, protože rybce značně vadil háček v hubě. Pak ovšem, když přešel prvotní údiv, jsem mazaně zamlčel, že jsem to stejně chtěl udělat, protože čudly neberu. Prozatím jsem spolkl i to, že voda ve Vltavě není žádné terno a někde v akváriu by jí bylo určitě líp. Vysvobodil jsem jí z udice, nabral vodu do sklenice, ze které jsem vyklepal zbytek žížal a rybku šoupl dovnitř. Taková nabídka se musí dobře uvážit! Do nynějška se mi povedlo akorát několik pátých pořadí ve Sportce a teď takováhle možnost!

     "Hele, rybko," obrátil jsem se na zlatavého tvora. "A to musím vyslovit všechna přání najednou nebo si je můžu vybrat postupně?"

      "To záleží jen na tobě, rybáři," artikulovala  už normálně zajatkyně. "Klidně si můžeš přát nyní jedno a další třeba za rok. Mně je to fuk."

      "Nojo. Ale já tě pustím a bůhví, kde tě bude za rok konec!" namítl jsem.

"No dovol!" ohradila se rybka. "My, pohádkoví tvorové, máme také nějaký kodex cti. To si nemůžeme dovolit, takhle blufovat!"

       "Dobře, dobře," uklidňoval jsem ji a zároveň i sebe. "Tak jo. Já to zkusím." Pustil jsem rybku do vody a vyslovil první přání: "Chci, aby na mne doma čekala tady ta kočka!" rozevřel jsem na příslušné stránce časopis Leo, kde byla překrásná dlouhovlasá blondýna, s jmenovkou Mici a naklonil jsem jej nad vodu.

      "Staniž se!" řekla rybka a než se potopila, ještě dodala: "Když budeš chtít splnit další přání, přijď zase na tohle místo, zavolej na mne a pak je vyslov." A odplula.

      Na další rybolov jsem, pochopitelně, už neměl náladu a byl jsem nedočkavý, jak vše dopadlo. Rychle jsem tedy zabalil svá fidlátka a spěchal domů. Naštěstí to nemám od vody nijak daleko. Bydlím kousek nad cukrovarem, ve starém jednopodlažním domku po rodičích. Vzhledem k tomu, že jsem ve svých třiceti letech ještě svobodný, obrýlený úředníček, dá se moje nedočkavost asi pochopit. Otevřel jsem oprýskané vchodové dveře, odložil v předsíni prut, kabát a holínky a plný vzrušení vstoupil do pokoje. Tam, na odřené sedačce, ležela na boku má vysněná krasavice z Lea! Úplně nahá, přesně tak, jak byla vyfotografovaná v časopisu. Sotva mě však uviděla, začala vysokým hlasem vřískat: "Co to má znamenat?! Ještě před chvílí jsem byla v ateliéru dělat novou sérii snímků a najednou jsem v nějakým oprejskaným baráku, nemám tu nic na sebe, není tu nic k pití a je tu zima! Co se to děje? A ty jsi kdo?"

     Přiblížil jsem se k idolu a chtěl jí všechno vysvětlit, ale blonďatá krasavice jen nakrčila nos a znovu zaječela: "Fuj! Ty smrdíš nějakou rybinou! Než se se mnou začneš bavit, jdi se vykoupat! Ale nejdřív mi laskavě podej něco k pití, cigarety a nějaký oblečení. Nechci nastydnout!"

     Chtěl jsem namítnout, že od prochladnutí jí kouření neuchrání a k pití tu mám jen vodu a pivo v lednici, ale pak jsem si to rozmyslel. Od čeho mám rybku! Ujistil jsem krasavici, že během deseti minut bude mít všechno na co si vzpomene a pádil zpátky k řece. Tam jsem se postavil na břeh a zavolal: "Zlatá rybko! Zlatá rybko! Potřebuju, aby se můj starý domek proměnil ve výstavní vilu, s bazénem, saunou, služebnictvem, zásobenými šatníky pro mne a novou partnerku, vůbec patřičným vybavením a nejmíň deseti pokoji! Jo, hlavně s dobře zásobeným barem a sklepem plným značkového vína!"

     Z vody se opravdu vynořila hlava zlaté rybky a řekla: "Staniž se! Jdi klidně domů. Všechno bude, jak si přeješ."

     Běžel jsem rychle zpátky a za chviličku ztrnul údivem. Tam, kde donedávna stával můj malý oprýskaný baráček, tyčila se v podvečerním soumraku k nebi dvoupatrová budova, obehnaná bělostnou zdí, za níž, přes anglický trávník, vedla ke vchodovým dveřím mozaiková cestička z barevných kamenů. Prostor před vchodem byl hlídán kamerami.

     Vešel jsem dovnitř, kde mě již očekával nějaký služebný muž: "Pán si bude přát?" byla jeho první slova. Když došel ke mně, sám si odpověděl: "Asi koupel, že?"

      Zatím neschopen slova, jsem jen přikývl a následoval ho. Místo klasické koupelny mě však očekával spíše sál s vyhřívaným bazénem a obrovskou vířivou vanou. Svlékl jsem se, předal šatstvo sluhovi, který je uchopil štítivě do dvou prstů a s nějakým brbláním odešel. Pak jsem se položil do vany, nechal masírovat tělo proudící vodou a šťastně relaxoval. Asi jsem na chvíli usnul, protože když jsem se opět probral, na podstavci, vedle vany, ležel krásný župan s vyšívanými draky, osuška  a pohodlné pantofle. Vylezl jsem ven, utřel se, oblékl a vydal se na výzvědy. Po chvíli bloudění, kdy jsem nikoho nepotkal, jsem z jedné místnosti uslyšel hlasitou hudbu. Pomalu jsem otevřel dveře a na obrovské posteli se tam povalovala má časopisová krasavice, kupodivu dosud nahá, jen na bříšku obrovský broušený popelník, do kterého odklepávala do rytmu hudby popel z cigarety. Když mě uviděla, vykouzlila na tváři úsměv a přivítala mě docela jinak, než poprvé: "Ahoj, miláčku! Nevím sice, jak jsi to udělal, ale tohle je docela něco jiného, než prve! To se mi líbí! Vidím, že jsi se už vykoupal. To je dobře. Sundej si ten župan a pojď ke své Micince. Zasluhuješ si odměnu!"

     Na takovou výzvu jsem nemohl, po dlouhém staromládeneckém životě, nezareagovat. Ovšem, co se odehrálo potom, líčit zde nebudu, protože to by byla povídka zcela odlišného žánru. Jen mohu podotknout, že mě trochu nepříjemně překvapilo zjištění, že o vztahu muže a ženy mám poněkud staromódní a značně neúplné znalosti. Vůbec jsem netušil, co všechno se dá s dívkou v posteli dělat. Monika, jak se ve skutečnosti má nová partnerka jmenovala, však byla neuvěřitelně trpělivá.

      Trable ovšem nastaly, téměř ihned potom, co jsem se probudil. Dlouholetý návyk způsobil, že  nepotřebuju budík, abych vstával do práce v obvyklou hodinu. S radostným pískáním jsem se tedy opláchl, oblékl do šedě proužkovaného obleku z nového šatníku a seběhl po schodech do haly. Tam však již stepoval sluha ze včerejška a oznámil mi, že mám v přijímacím pokoji návštěvu. Nevěděl jsem, kde to je a tak jsem se tam nechal odvést. Když za sebou sluha zavřel dveře, od stolu vstal asi padesátiletý muž, který se příjemným hlasem představil jako doktor Koláček ze stavebního odboru místního úřadu. Pak to však již začalo být méně příjemné. "Podívejte se, pane Sýkoro, již včera večer mi telefonovali  domů lidi z vašeho sousedství, o podivné události týkající se tohoto obydlí. Prý to tu vyrostlo zčista jasna, jen tak, najednou. To je zřejmě přehnané, ale jak jsem zjistil brzy ráno v úřadě, tato stavba nebyla nikdy kolaudována a není na ní ani stavební povolení. To je ovšem značný problém. Samozřejmě," ztišil poněkud hlas, " za jistých okolností by se tyto formality daly uskutečnit dodatečně, že?" Lišácky přimhouřil oči a dodal: "Jestliže si můžete dovolit takovouhle stavbu, nebude nějaký malý příspěvek pro vás jistě žádný problém. A závistivcům zavřem pěkně hubu! Takže vás brzy čekám v úřadě! A můžete přijít kdykoliv. I mimo úřední hodiny! Buďte zdráv!"

    Jako ve snách jsem ho doprovodil ke dveřím a díval se jak prochází halou. Ze schodů právě sestupovala Monika v téměř průsvitném domácím odění a doktor Koláček při pohledu na ní se neubránil polohlasnému písknutí. Otočil se zpět ke mně a s poťouchlým výrazem  zamrkal. Vrátil jsem se zpět do pokoje a sesul se do křesla. Uvědomil jsem si, že jsem zdaleka všechno nedomyslel! Vždyť mám jen příjem z úřednického platu! A úspory žádné! Nehledě na to, že nemám na ten "příspěvek" pro doktora Koláčka, z čeho budu platit elektřinu, plyn a vodu? A to budou určitě pěkné sumy! A vždyť já nemám ani na mzdu služebnictvu! Tak daleko to nemůžu nechat dojít!

    Zavolal jsem do práce, že si beru na tento týden dovolenou, políbil Moniku, řekl jí, že jdu něco zařídit a vydal se k řece. Mám už poslední přání, musím si to dobře rozmyslet! Jak bych to nejlíp udělal? Výhra ve sportce? Tu jsem téměř ihned zavrhl. To by asi na dlouho nevystačilo. Nějaké dědictví? To by mohlo pomoct! Ale muselo by být pořádné! Jenže z toho jsou u nás nekřesťanské daně, jestliže příjemcem není přímý potomek. Hlavou mi prolétávaly různé nápady, které jsem vzápětí zase zavrhoval. Pak mě však osvítil nápad! Proč já uvažuju takhle přízemně? Vždyť se přece nemusím vůbec omezovat jen na domovinu. Já se můžu klidně stát králem nebo prezidentem někde v zahraničí!

     Došel jsem k řece a zavolal: "Zlatá rybko!" Když se vynořila, řekl jsem: "Než vyslovím třetí přání, chtěl bych se zeptat - můžu se stát kýmkoliv na Zemi?"

    "Ovšem." Odpověděla rybka. "Ale rozmysli si to dobře. Je to tvoje poslední přání."

"Neboj. To já dobře vím. Tak poslouchej! Chci být hlavou státu. S příslušnými příjmy a požitky. Ale ne tady u nás. Někde v nějaké vyspělé zemi a může to být i v nedaleké minulosti. To je fuk! Stejně to před pár lety bylo na Zemi hezčí. To je mý poslední přání!"

     Kdyby se u ryb dalo mluvit o nějaké mimice, zazdálo se mi, že rybka smutně zamávala ploutví než pronesla své obvyklé: "Staniž se!"

     Kolem mne zavířil vzduch a když jsem se probral, seděl jsem v autě, které bylo součástí nějaké kolony. Proti mně i vedle seděli další lidé. Žena odnaproti, jak se mi začalo vybavovat, paní Connallyová, mi právě říkala: "Nemůžete říct, pane prezidente, že by vás Dallaští neměli rádi! Že, Jackie," obrátila se o souhlas k ženě sedící vedle mne.

     Jako ve snách jsem odpověděl nějakou banalitu a jen s hrůzou pozoroval blížící se podjezd na Elm Street.........