Výlet do Španělska

Šel jsme ulicí a nevnímal barvy kolem sebe. Byl teplý červencový den. Takový ten den, co vám splyne s jinými, když je v jednom kuse vedro k posrání. Plastová košile se mi lepila na tělo, až jsem v duchu proklínal své podlehnutí módnímu trendu, namísto pohodlí. Zpod šortek mi co chvíli mezi chlupy vyskotačily rozpustilé kapky potu a razily si cestu hustým porostem mých nohou a ty nejvytrvalejší se mi bez uzardění vsakovaly do ponožek. Slunce mě hřálo do levého ucha, až jsem skoro slyšel, jak si fotony z paprsků povídají o struktuře mého lalůčku. Na čele, které jsem si s železnou pravidelností utíral, už dost jetým kapesníkem, bylo znát, že se uvnitř usilovně přemýšlí. Míjely mě stovky lidí. Nikomu z nich jsem nerozuměl, jelikož moje španělština se omezovala pouze na pozdrav a několik nepoužitelných slovíček tipu „nůž, pistole nebo ztopořený“. Všichni kolem mě mi připadali o dost spokojenější, než jsem byl já. Trochu jsem to přičítal i uvyklosti na vedro, které v rozpálených ulicích panovalo.  Zapálil jsem si cigaretu a dychtivě nasál. Pálení teď nepřicházelo jen od slunce, ale i moje plíce začaly díky kombinaci horkého vzduchu a kouře zajímavě hořet. Pomalu jsem se ulepený potem došoural až ke svému cíli. Dům číslo popisné 125 se na mě smál svou dokořán otevřenou brankou        a snad jako by věděl, že chci vstoupit, ji pomalu, doprovázeje vše skřípáním, otvíral. Ochladil mě příjemný stín útrob domu. Pomalu a obezřetně jsem pokračoval ke zvonku.“ Domingez, Dominzez“, brblal jsem si polohlasně do svých, stále ještě žebírky, omaštěných vousů. „Juan Domingez“ vyplivl jsem ze sebe spolu se zelenou hrudkou hlenu, která přistála jako naschvál na zvonku, který jsem chtěl zrovna zmáčknout. Cosi sprostého jsem zamumlal a nevraživě zabodl svou, před chvílí zakoupenou rybičku do G a rozbil tak kryt zvonku. Za chvíli jsem už slyšel kroky, jak se loudají po schodišti dolů. Přišel mi otevřít docela malý mužík s jiskrou v oku. Jeho věk tipoval bych dosti neurčitě. Nejsem totiž moc na odhadování věku. A k tomu mi tenhle pán připadal, že jestli léta dotkla se ho svým tvářmačkajícím lisem, tak oddalování času, kdy to bude vidět, dařilo se mu kosmetikou zakrývat bravurně. Začal na mě blekotat cosi španělsky. Usmál jsem se na něj a vrazil mu do bílých plátěných kalhot nůž v oblasti stehna. Ve chvíli, kdy se jeho ústa našpulila a chtěla začít řvát, narval jsem mu do nich s obratností, jež mě až samotného zaskočila, umoněný kapesník a ranou pěstí do spánku jsem ho zbavil vědomí. Přišlo mi to jako vcelku dobrá zábava a navíc jsem nemusel použít jehlu s uspávadlem, kterou jsem měl schovanou v pouzdře a zastrčenou na debilním místě v zadní kapse šortek. Blbec jsem si na ní málem sedl v metru. Věděl jsem, že celý dům patří onomu malému mužíkovi a že je doma sám, jinak bych tolik neriskoval. Dotáhl jsem bezvládné, krvácející tělo do obývacího pokoje a opatrně jsem ho posadil na překrásnou starožitnou pohovku. Krása domu mě naprosto ohromila. Stěny byly doslova posety obrazy vlámských mistrů a sem tam jsem zahlédl i surealistu. Nádherný starý nábytek, odhadem tak z konce 18tého století. Na perských kobercích stály roztroušeně tropické rostliny a celý dům voněl jasmínem. Nemohl jsem tomu odolat. Bodl jsem stále ještě bezvládnému mužíkovi do krku jehlu s nechutně vyhlížející zelenou tekutinou. Na chvilku se probral, a cosi španělsky zamumlal. Dal jsem mu ránu broušeným popelníkem, který stál na stole a zlomil mu při to lícní kost. Byl to skutečně nádherný kousek. Mistrovská práce. Zjevně byl dělán na zakázku, jelikož celému květinovému vzoru, jež se v duhových barvách vinul kolem celého popelníku, vévodilo monogram JD. Zapálil jsem si hned cigaretu. Chutnala lépe než ve vedru na ulici. Posadil jsem se vedle toho malého človíka, který už pravidelně odfukoval a vzal ho kolem ramen. „Když má někdo vkus…..“utrousil jsem k němu familiérně. Chvilku jsem pokuřoval a nepřestával se kochat velkolepostí celé místnosti. Bylo vidět, že vše co zde bylo, bylo nashromážděno jedním člověkem. Dalo se to vyčíst až z bližšího pozorování, neboť na první pohled vše vypadalo, jako dědictví shromažďované po mnoho generací. Cigareta mi v půlce přestala chutnat. Típnul jsem ji mužíkovi o levé předloktí a rozhodl se prozkoumat dům podrobněji. Měl jsem čas, neboť látka měla dobu účinnosti něco málo přes 20 minut. Jako první jsem se vydal do kuchyně, jež sousedila s obývacím pokojem. Kuchyně byla velkolepá. Nevtíravá vůně modřínové dřeva se linula celým prostorem. Vše bylo udělané přesně na míru. Nejvíce mě fascinovala pracovní deska. Vypadala, tak jako by se přímo narodila pro tuto kuchyň. V jejím rohu byl otvor vedoucí rovnou do koše.  Neodolal jsem a plivnul jsem do ní obří chrchel zelenožlutého hlenu. Sada titanových nožů, jež se jako maják tyčila uprostřed celého ponku v několika patrech na mě tenoučce volala, abych si jeden vyzkoušel. Vyndal jsem z lednice jablko a nasekal ho přímo na ponku na drobné kousky, doprovázeje vše hlasitým chrčením. Nůž jsem si jako kovboj pistoli zastrčil ležérně za pásek a jal se prohledávat šuplíky. Hned ve druhém jsem nalezl tlustý kotouč lepící pásky. Vrátil jsem se do obývacího pokoje a udělal jsem z mužíka hnusně zabalený vánoční dárek. Stále ještě pravidelně oddechoval a tak jsem po schodech vyťapkal, pohvizůjíce si ódu na radost, do prvního patra. Pootevřenými dveřmi jsem letmo okouknul fantastickou ložnici, celou udělanou z dubového dřeva. Dovnitř jsem nevstoupil a vydal se hned na balkón, jenž mě lákal přeci jen víc. Byl odsud překrásný výhled na celé město. Gotické katedrály, davy snědých lidí, ulice kypící nepřeberným množstvím vůní a barev. Byla to nádhera. Jen to zasraný vedro. Na hodinkách jsem letmo zkontroloval čas. Pohladil jsem rostlinu, která se mi otírala o paži a přivoněl k ní. Smrděla, jako  moje týden nemyté nohy, ale její květ vypadal, jako by ho zrovna vytvořili boží zahradníci. Vyšel jsem z balkónu a vstoupil do další místnosti, jež se v patře nacházela. Jednalo se zjevně o ateliér architekta. Kresby, nákresy, obrazy domů, plány. Byla to velmi prostorná místnost, uzpůsobená ke všemu, co architekt potřebuje ke své práci. Pomočil jsem klávesnici obrovského laptopu, který byl v chodu. Bylo toho hodně a já s dětskou radostí pozoroval, jak potůčky moči zalézají, jako žížalky do země mezi jednotlivé klávesy. Sešel jsem dolů po chodech a opět se posadil vedle mužíka. Zapálil jsem si další cigaretu. Nedopalek té předešlé jsem strčil do kapsy a dychtivě jsem nasál. „Máš to tu krásný chlape!“ zamumlal jsem ke stále spícímu mužíkovi. Pomalu jsem kouřil a prohlížel si detailně jednotlivé obrazy. Mužík oblepený páskou se začal nepatrně hýbat. Otevřel oči a s hrůzou a zjevnou nechápavostí si mě prohlížel. Típl jsem mu cigaretu o čelo a nedopalek opět strčil do kapsy. Vydal legrační nosový zvuk, neboť páska na ústech a pod ní v dutině nachmoustaný kapesník mu ani jiný zvuk vydat nedovolovala. Vytáhl jsem zpod pásku titanový nůž a přiložil ho mužíkovi k oku. Trochu jsem se začal hyhňat, když jsem viděl, jak se mu na kalhotách začíná dělat tmavá skvrna od moči. „No tak příteli“, řekl jsem mu konejšivě a uřízl mu ucho. „Kurva sem nešikovnej“, zaskuhral jsem, protože jsem si ušpinil ruku trochou krve. Šel jsem se do kuchyně umýt. Při té příležitosti jsem vytáhl z lednice velké zelené jablko a s chutí se do něj zakousl. Bylo skvělé. Jeho šťáva hladila mé chuťové pohárky jako ruce něžné víly. Vrátil jsem se k mužíkovi, který se snažil plazit ke schodišti vedoucímu ven z domu a jako holčičky, když skáčou panáka, jsem zvesela několikrát přeskočil tam a zpět cestičku krve, kterou za sebou nechával. Několikrát jsem ho nakopl do hrudi a slabin a za nohu ho dotáhl zpět na pohovku. „ Čum jak si tady nasvinil“, řekl jsem polohlasně a vší silou jsem mu hodil nedojedené jablko do čela. Zkontroloval jsem čas. Ručičky se vzájemně kryly. „Budeme končit příteli“, řekl jsem zvesela a podřízl mužíkovi krk. Odlepil jsem pásku z jeho úst, vyndal mu z něj svůj kapesník a strčil si ho do kapsy. Došel jsem si do ledničky ještě pro jedno zelené jablko. Pro jistotu jsem chroptícího mužíka, ještě dvakrát bodl do břicha a nechal nůž v jeho útrobách. Vzal jsem ze země nedojedené jablko a strčil si ho k nedopalkům do kapsy. Vyšel jsem ven do vedra. Slunce se neskutečně činilo a mě hned po pár vteřinách znovu začaly po čele rejdit kapky potu. Utírat je zakrváceným kapesníkem se mi ale nechtělo. Trochu jsem zaklel. Vůbec to celé bylo takové nějaké podivné. Přemítal jsem v hlavě o kráse toho domu, která mě kupodivu uspokojila víc než pan Dominges.  Vedro mi však tuto myšlenku brzy zaplašilo. Vlezl jsem do metra a jel na letiště.