Jen se tak toulat šedivými ulicemi

Jen se tak toulat šedivými ulicemi

Jen se toulal šedivými ulicemi. Bez cíle, bez zájmu. Tu a tam se jeho mysl zčeřila myšlenkou na chlast, ženskou, nebo trávu, ale jinak nic. Bolest hlavy se stupňovala a on nevěděl co dál. Sedl si na lavičku v parku a zapálil si nedopalek, který našel před chvílí na zemi. Nebylo nic co by ho svazovalo. Na všechno sral. Už ani nebyl nadrženej a to ho možná sralo víc než vítr v peněžence. Jen stěží se ubránil smíchu, když se k němu ze tmy vynořil nějakej Ital z dotazem jestli nechce nějáký hulčo. Byl sám všichni se na něj vysrali, bez prachů, ženský,

s bolavim vředem na mozku o kterym nevěděl jestli je z deprese nebo tumoru.

S chutí dojel vajgla a pozoroval ptačí námluvy v koruně rozkvetlýho jilmu. Park voněl jarem

a trávou, kterou si na dece dávala partička vysmátejch tenagerů. Snažil se o nějakej filosofickej rozbor svojí situace, ale na nic nemohl přijít. Bylo dusno, ve vzduchu byl cítit déšť, kterej byl umocněnej hejnama otravnýho hmyzu, usosávajícího co chvíli z jeho zcvrklýho těla svou pozdní večeři. Auta na nedaleké silnici ho co chvíli oslnila a uvedla ho do myšlenkovýho kolotoče, úžasnosti silniční přepravy osob a zboží. Píčovina. Vždycky přemejšlel nad samejma píčovinama. Jeho uchvácenost transitní dopravou přerušila až policejní hlídka, která právě legitimovala partičku mladejch na dece. Jejich bezmocná gestikulace a snaha všemožně klopit oči, aby zakryly zarudlý oči, mu vehnala do tváře úsměv. A hlavně vzpomínky na ty samí situace, který ho provázeli téměř celým mládím.

Jo svoje si taky vodhulil a vodfetoval. Jeho problémem vždycky byl, že o všem moc přemejšlel.

Teď byl vodkecanej, bejvalý kámoši ho neznali, nebo nechtěli znát. Přece se nebudou bavit s kriminálníkem, nebo „kdo to kurva je, jo to si ty, tak už tě pustili, no to je fajn, tak se měj, jo byl si dobrej, když vo něco šlo, ale už nemáš co nabídnout vole“. To mu sice nikdo neřek, ale bylo to cejtit z každýho gesta všech lidí kolem něj.

Chtělo se mu brečet, ale zdálo se mu, že by z toho pláčem vyvázl moc lehko, potřeboval, aby mu někdo namlátil hubu, za zpackanej život.

Začalo krápat, vzduch se ochladil a naplnil se svěží vůní ozónu.

Co dál? Pomalu se došoural k partičce mladejch na dece, který vedli silácký řeči a trumfovali jeden druhýho, kdo byl víc na poldy vostrej. Poprosil je, jestli by s nima nemoh zahulit a oni pod vlivem povznášejícího pocitu vítězství nad rukou zákona souhlasili.

Dal si pár procítěnejch prásků ucedil mezi zuby stupidní pozdrav a zase se šoural zpátky na lavičku.

Tráva začala okamžitě makat. Po tak dlouhym půstu to byla fakt síla. Po celém těle se začal droboučce chvět, vidění se mu rozostřilo a všechny hlasy, jakoby přicházeli odněkud zdálky  a přitom se opakovali v pravidelnejch intervalech. Bolest hlavy zmizela jako hovno do trubky.

Zapekl se do představy kurvy v saténový noční košilce, jak mu rukou projíždí vlasy a přitom mu šeptá do ucha nemravný slůvka.

Jo autosugesce byla zaroveň předností i slabinou tohodle týpka. Síla myšlenky pomalu začala topořit jeho penis a tak toho radši nechal. Začal myslet na něco asexuálního, což v houstnoucích provázcích deště nebylo ani moc složitý. Pomalu vstal a loudal se směrem k náměstí. Déšť sílil. THC v mozku ho bombardovalo myšlenkama na teplej pokojíček, voňavou peřinu, něžný pacinky nějáký Dorotky, na kufr plnej peněz.

Na náměstí nasedl na tramvaj. Umělý teplo tramvajovejch kamínek ho však vrátilo do reality plesnivýho skvotu do kterýho měl namířeno. Z okna pozoroval v zápeku čůrky stékající po skle a zase se dostavil neodbytnej pocit pláče.

Když tramvaj přejížděla přes most zavonělo mu do nosu kouzlo neznámého. Skočit si. Snad

i svoboda, kterou si  hlava vytvořila jako protijed proti jeho součastnému životu.

Avšak nedostatek odvahy, který ho provázel celým životem myšlenku zaplašil, jako strašák vrabce.

Vystoupil. Pomalu se šoural do polorozpadlé barabizny stojící na strategickém místě u trati.

Po tváři mu přejel úšklebek. „No kdybych chtěl jet třeba do Jičína mam to blízko“.

Vešel dovnitř a hned ho popadla touha jít zpátky do deště. Plísní nasáklá chodba ho vítala stejně láskyplně jako hřbitov. Zůstal stát na prahu a pozoroval svůj příbytek. Co do počtu místností se mohl poměřovat s největšími boháči ve městě. To zase jo, mohl si vybrat, jestli chce spát na vlhkém písku, v pilinách nebo v hromadě kartonů.

Ponořil se do nitra domu a hned po prvních krocích ho z jedné postranní místnosti pozdravil kolega. „ Zdar chlape, nemáš voheň“. Podal mu zapalovač a se spokojeným výrazem v obličeji pozoroval proceduru ohřívání dávky na lžičce. Rád by se díval i na samotnou aplikaci, ale alarm v hlavě mu doporučil nechat ubožákovi trochu soukromí.

Po chvilce hledání sehnal dohromady pár kartonů a dokonce jednu plesnivou deku.

Zavrtal se do toho všeho sajrajtu a s úsměvem poslouchal bubnování deště na plechovou střechu. Chvilku ještě přemítal o tom co až se vzbudí a jak a co a tak, co s dalším dnem co s dalším životem. Pak ale únavou usnul spravedlivým zhuleneckým spánkem.

Bylo mu třiatřicet…