Mateřský jazyk v dnešní Evropě

                                             Mateřský jazyk v dnešní Evropě

  Jaká je vize naší mateřštiny v dnešní Evropě a ve světe vůbec ?

 Myslím, že naše mateřština se už v dnešní době začíná čím dál tím víc ztrácet. Ze všech koutů se na naší zemi valí hlavně angličtina. V mnoha školách se již od první třídy učí jak naše čeština, tak i angličtina a leckdy k ní i němčina. Zda je to správné by se dalo spekulovat, ale můj osobní náhled na tuhle věc je takový, že do dětí v tomhle věku je docela drastické rvát mimo jejich rodný jazyk ještě další dva. Některé děti na to mají, ale u jiných to dokáže nadělat paseku a zkrátka nestíhají. Měli by mít svůj vlastní výběr v pozdějším věku, kdy budou mít vlastní rozum. Něco jiného je když se na dítě mluví více jazyky už od malinka, mají pro zapamatování nejlepší předpoklady a do budoucna se jim více jazyků bude hodit.  Díky tomu existují i speciální kroužky a později i školky.  Tedy postupně se prosperující jazyky nahlodávají do naší země. Skoro v každém zaměstnání už je podmínkou, umět alespoň jeden cizí jazyk na dobré úrovni, kdo neumí je vlastně ztracen a těžko hledá nějaké dobré místo. Jazyky jsou zkrátka nepostradatelnou součástí i samotného Česka. Díky tomu, že se odstranily hranice a může se přejíždět volně mezi státy, tím více k nám jezdí lidí ze zahraničí. Nejvíce to jde vidět například u hranic s Německem, lidem u hranic jde především o to, aby těžili právě z cizinců, proto musí něco obětovat a naučit se jejich jazyk. Je to dobře nebo špatně? Na jednu stranu je dobré, že se budeme díky znalosti tzv. světového jazyka domluvit všude a prakticky s každým. Je však nutné, aby zároveň zanikl náš, potažmo i další mateřské jazyky menších národů. Osobně myslím, že to není nutné a ani dobré, vždyť máme společný původ, historii a kulturu. Nebylo by přece dobré, aby po celém světě byla jen jedna kultura, jeden jazyk, unifikované zvyky a obyčeje. Takový svět by byl sice dokonale globální, ale podle mého názoru fádní. Proto bychom se měli samozřejmě naučit světovému jazyku, ale zároveň si pilně vštěpovat svou mateřštinu a to všichni na světě, tak aby byl pestrou směsicí národů a národností se všemi jejich tradicemi a zvyky, které mohou lidi navzájem obohacovat. Takto by měl asi směřovat budoucí vývoj jazyků a národů. Jenže náš stát je podle mého dost ovlivnitelný a pomalu se nechává stahovat k tomu, abychom si více přizpůsobili jiné jazyky. Přestáváme být hrdí na náš jazyk. Vždyť prošel dlouhou cestou, než se dopracoval do dnešní podoby. A v minulosti už na nás padnul jeden tlak  za války, kdy se vesměs mluvilo pouze německy, byly zde i německé školy a čeština byla na úpadku. Ale i přes to jsme se dokázali postavit proti „zdi“ a čeština se znovu prodrala a získala pro náš stát význam. Neměli bychom se tedy stydět za svůj mateřský jazyk a naopak být na něj hrdí. Když vezmu nedaleké Maďarsko, svou mateřštinu si přímo hýčkají. Pokud tam někdy pojedete, nedomluvíte se skrze jinak než jejich rodnou maďarštinou. Na angličtinu zde narazit je pomalu zázrak. A to i v hojně navštěvovaných místech. Zkrátka pokud se chcete nějakým způsobem domluvit, nezbývá vám nic jiného než se pár frází a slovíček naučit. A když projevíte nějakou tu snahu o procedění pár slůvek v jejich řeči, hned se chovají přátelsky. Jelikož si moc dobře uvědomují, jak je jejich jazyk nesmírně složitý, ale dokážou tuto snahu ocenit. Mají zkrátka ke svému mateřskému jazyku vřelý vztah a jen tak se ho nevzdají.

 Můžou se nám zdát jako tvrdé „palice“, možná to trochu přehánějí, ale vlastně jim svým způsobem i závidím, že si dokážou nechat pod pokličkou to, co se vyvíjelo roky, co se dědilo a co je zajímavé a zároveň vzácné dodnes. Doufám, že my se nenecháme ovlivnit cizími jazyky natolik, že jednoho dne se vzdáme naší češtiny. Čeština rozhodně patří mezi ty složitější, ale i přesto se najdou odvážlivci, kteří se češtinu chtějí naučit a pak ji i u nás použít. Proč ji tedy nechávat viset v oblaku nevědomí, co s ní vlastně jednou bude. I když kolem nás se víří jiné jazyky a díky EU nabrala angličtina ještě více na významu, neměli bychom jen schovávat hlavy do písku a taktně přikyvovat, měli bychom v první řadě myslet na to, odkud pocházíme, co je pro nás nejbližší jazyk a pak až přijmout něco jiného, pro to abychom se rozvinuli. Stejně si myslím, že v dnešní době se dá ještě něco zachránit. Ale do budoucna to vypadá, že náš mateřský jazyk, bude za chvíli minulostí, převálcován „nucenou“ angličtinou. A je pouze na nás na občanech naší země, jak se k tomu postavíme a co pro to uděláme. Já jen doufám, že naše mateřština zůstane a bude se dědit dál jako součást našeho zvyku a bytí.