POŠŤÁK MICHAL

Michal Vaněk řídil automobil, s kterým zahnul do ulice, v níž se nacházela budova pošty. Byla to jeho první jízda do jeho prvního zaměstnání po skončení poštovního učiliště. Velkou šedivou budovu viděl už zdálky a zároveň spatřil u autobusové zastávky dvě postavy v modrých uniformách. Ty náhle vběhly na ulici a začaly zuřivě mávat na přijíždějící poštovní skříňový vůz. Ten počal přerušovaně troubit a zároveň rozsvěcoval i zhasínal světla. Současně jeho řidič jel do strany a vypadalo, že chce oba muže objet. Pak však strhl vozidlo přímo na oba pošťáky a ti začali před ním utíkat za divokého gestikulování rukou. Vzápětí však poštovní vůz zůstal stát.

„Co vy dva šašci tady zase blbnete?“ pronesl řidič s úsměvem, když stáhl dveřní okénko.

„Čau Jardo! Že nás hodíš na metro,“ řekl jeden z mužů.

„Tak nasedejte!“

Oba hned vlezli do kabiny a vůz se rozjel ke křižovatce. Michal, který předtím přibrzdil a vše to pobaveně sledoval, se zase rozjel. Za okamžik dojel k místu, kde se ulice stáčela doprava k místu, u něhož byl vjezd na parkoviště. Ve stejný okamžik z levé strany vyjel cyklista v poštovní uniformě, který se mu mihl sotva dva metry před předkem vozidla. Vzápětí přes přední sklo postřehl projet troubící automobil, jehož řidič jel přímo za tím na kole.

„Tak šlapej, šlapej! Nějak mi dneska ztěžkla noha na pedálu vod plynu!“ křičel muž staženým dveřním okénkem. Ten na kole se pořád otáčel a začal s kolem kličkovat, přičemž se předek jedoucího auta k němu přiblížil. Vzápětí Michal viděl, jak vůz zpomalil a jede těsně za cyklistou, který zuřivě gestikuloval levou rukou. Vozidlo pak zastavilo a záhy počalo couvat k nájezdu na parkoviště, zatímco muž na kole dojel k bráně do areálu pošty. Vrátný jí však nezvedl a rozjetý poštovní cyklista začal zuřivě brzdit, načež se o ní zarazil.

„Ty tam zase chrápeš, co!“ vyhrkl nahlas muž na kole do kukaně vrátnice.

„Já ti dám, že tady chrápu!“ ozvalo se z pootevřeného okna vrátnice, přičemž se závora zvedla. To už Michal zajel s automobilem také na parkoviště, kde zaparkoval nedaleko místa, na němž stálo vozidlo toho, který přijel předním. Ten šel podél zaparkovaných aut a k jednomu z nich pojednou přistoupil. Michal mezitím vystoupil, zamkl dveře a poté užasle pozoroval muže, který bušil do dveřních okének vozidla.

„Halóóó! Budíčééék!“ křičel a zároveň se smál. Michal upřeně hleděl na auto, u něhož hulákající pošťák stál a zřetelně viděl, jak se v jeho vnitřku posadila postava zachumlaná v dece.

„Do kolika jste to tam včera táhli?“

„Až do zavíračky. Já pak ani nejel domu a radši jsem šel spát sem do auta. Kolik je hodin?“

„Za deset sedm. Máš nejvyšší čas se dát do kupy. Jestli tě takhle uvidí Robert a Klára, tak vyletí z kůže!“
„Já rychle vlítnu do umyvárny, co je v přízemí!“

Za okamžik běžel ke vchodu do pošty rozcuchaný muž, kterého hlasitě k běhu povzbuzoval jeho kamarád, zatímco Michal kráčel za nimi s nechápavým výrazem v obličeji.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI