Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ Pláně
04. 10. 2009
0
2
866
Autor
Zoae
Klečel mezi travinami, na suché ropraskané zemi a vítr vlál skrze jeho plášť. Měl zkormoucený výraz a z černých očí mu po líci stékala hořká slza.
Pomalu kýval trupem, broukal a mručel a cítil se stále odevzdanější Pláni. Seděl na Větrné Pláni, uprostřed vesmíru, v krajině snů a čekal na svůj soudný den.
Ach jaká ironie, zde sám Soudce, velký Bůh smrti, strachuje se, kaje se, modlí a naříká, sám Soudce, který se zato kdysi posmíval.A nyní přišel i jeho konec.
Ta zlořečená zpráva, malá snítka vavřínu, která vypadla z věnce anděla, ho zasáhla zrovna když kráčel k cizí popravě. Ach jaká ironie Soudče!Co na to říkáš?
Slova nestačí, když prázdnota se rozevírá, když orel otvírá svůj chřtán. Výčitky, omluvy, probuzený soucit, zmar, teď suď sám sebe Soudče smrti.
A tak tam skomíral den a noc, když k němu přišla malá dívka. Utekla jsem z klece anděla, řekla mu a vzala ho za ruku. Vytrhla ho z rozjímání a na tváři mu
vyloudila úsměv.
Jak surreální, a čím teď jsi? otázal se zmaten i pobaven a na chvíli zapomněl na svůj nelehký úkol. Odpovědi se však nedočkal, dívka pokrčila rameny,
posadila se vedle něho a když spatřila šklebící se smrt, zjihla. Jsem v rozpacích, odvětila druhý den. Možná jsem člověk, tiše a nesměle prohodila.
Hurónský smích zavál stepí, to snad i orel pookřál. Asi ano, a očištěn od svých hříchů, vstoupil Soudce na druhý břeh.
Pomalu kýval trupem, broukal a mručel a cítil se stále odevzdanější Pláni. Seděl na Větrné Pláni, uprostřed vesmíru, v krajině snů a čekal na svůj soudný den.
Ach jaká ironie, zde sám Soudce, velký Bůh smrti, strachuje se, kaje se, modlí a naříká, sám Soudce, který se zato kdysi posmíval.A nyní přišel i jeho konec.
Ta zlořečená zpráva, malá snítka vavřínu, která vypadla z věnce anděla, ho zasáhla zrovna když kráčel k cizí popravě. Ach jaká ironie Soudče!Co na to říkáš?
Slova nestačí, když prázdnota se rozevírá, když orel otvírá svůj chřtán. Výčitky, omluvy, probuzený soucit, zmar, teď suď sám sebe Soudče smrti.
A tak tam skomíral den a noc, když k němu přišla malá dívka. Utekla jsem z klece anděla, řekla mu a vzala ho za ruku. Vytrhla ho z rozjímání a na tváři mu
vyloudila úsměv.
Jak surreální, a čím teď jsi? otázal se zmaten i pobaven a na chvíli zapomněl na svůj nelehký úkol. Odpovědi se však nedočkal, dívka pokrčila rameny,
posadila se vedle něho a když spatřila šklebící se smrt, zjihla. Jsem v rozpacích, odvětila druhý den. Možná jsem člověk, tiše a nesměle prohodila.
Hurónský smích zavál stepí, to snad i orel pookřál. Asi ano, a očištěn od svých hříchů, vstoupil Soudce na druhý břeh.