Nedělní rána

Volný průběh života je až děsivě šedobílý. Výčitky střídají úsměvy, promíchané slzy se škrábanci, protřepaný elitismus s pokorou, podušená sexychtivost s ochotou ve vlastní šťávě. Stmívá se, lištičky lezou z kanafasu, v závěsu s jezevci a lidská ochota podat pomocnou kudlu roste jakou sněženky po…sněhu. Ztepilý Tarzan se přeci projížděl s kyprou Jane a uvřeštěnou Chittou na nosatém Bimbovi s úmyslem pouhého přátelství, nebo snad příběh byl dopsán pouze do okamžiku první nenávisti k pohlaví a prvnímu vášnivému kopání karet?

Tahám se za rukáv a škrábu na skráni. Jak to všechno má přesně vypadat? Jakto, že jsem nedostal manuál k tělu? Herní příručku k Životu? Seznam programů vhodných, listinu nevhodných, heslo k soukromým chvílím? Koulení vybělených očí marnotratných slepců má možná o dost větší smysl, než si nalhávat o krásách tradic, o semykání mezilidských tlup s jejich růžovými legínami na duších. Pravda je tam, kde by to nikdo netušil...pravda je tam někde venku. Apropo, jak vlastně zní definice pravdy? A jak definice definice? Vysvětlete mi teorii vysvětlování, a dejte mi 2 Kč na městský hovor, pardon, teď už asi tak 10 Kč.

Čistá je voda z vodovoda, do hlav veselého žíznícího národa. Čistá je čistá..., protože když národem proteče, zanechá v něm nic a navíc zanechá sTÁTOVI nějaký ten děravý tolar. A taky protože po vodě pramenité v národovi zanechá vesele mikroby, tedy buňky. Já nevím, proč by nemohly být buňky smutné, nikdo se jich asi neptal na jejich city, na jejich slzy. Dokonalý to systém národo-sTÁTOVÝ, krásně se mi z něj zvedá (lepenkový) kufr.

Vějířek na potoky slz, zkroušený jak týden starý rohlík v parku holubům, vyndal bych se ze sebe a nechal pobíhat bez těla, bez předsudku, beze spěchu, beztak to nejde. Kdybych mohl žít krásami, vůněmi, hebkostmi a čerstvostmi, pak bych vlastně žít nechtěl, pak by život nebyl životem, nýbrž nekonečnou zahradou bezstarostnosti. Pozoruji malé dítě. Je to nádherné nezkažené voňavé zvídavé poutko. Poutko, aby se zcela nedovřely dveře minulosti, vzpomínek, fantazie, chutě na chutě, brzo na kutě, bylo to tak...všelijaké jen ne jako teď. Všechno má své pro a proti odnaproti, škoda, že si nemůžu dovolit sát prs nedospělosti až za hrob. Žádné zuby, všechny chutě světa, i ta má, teprve před sebou. Degustace. Poznání, opravdové radosti, až srdce se zahřeje, tak jako poprvé. Říka se, že někdy je i vícekrát poprvé, nevěřím. Poprvé je poprvé, pak už je pouhá sametová renesance, mind-refreshing, záplata na ubohost.

Skutečné objevy jsou tak jednoduché, že to až trhá žíly. Odkuď se myšlenky berou? Dostat se na samotné dno podstaty všech podstat, pak vše je tak holé a triviální, že pohledy na věci kolem nejsou už přes nějakou roušku, jako jindy. Otázka je, zda s nalezením ohně nedostaly vynálezy spíš příchuť radosti z čehokoliv a každá nepodstatná inovace něčeho je rázem genialitou měsíce. Je prostě rozdíl mezi vynálezem a vynálezem. Podstata je samozřejmě v zlepšování, tam se shodneme. Ovšem je rozdíl mezi vynalezením parního stroje, kola nebo papundeklovým skládačem na prádlo.