Záchraný běh

Dech je můj společník hlasitý,
v zádech štěká samopal nabitý,
 mám rudý pohled krví zalitý,
před očim jen tvý tělo zabitý.

Les je můj společník jediný,
marně křičím: „Já jsem nevinný!“
Běžím a se snažím utéci z dědiny,
mým hrobním puketem - kapradiny.

 „Zachráním Vás mí drazí,
i když za zády jsou mi vrazi.
Musím utéci té změti,
Zachráním Vás, moje děti!“

Zmařená naděje mě drtí,
v hodině, na pokraji smrti,
smyčka smrti mě drsně škrtí,
naše děti mě běžet nutí!

Dech je můj vrah náhlý,
při tvé smrti se zrůdně smáli.
Zrak se mi krví kalí
a je konec. Samé skály.

„Zachráním Vás mí drazí,
i když za zády jsou mi vrazi.
Musím utéci té změti,
zachráním Vás, moje děti!
I když kolem mě kulky sviští
snad ráj bude stanicí příští…“

Skály jsou moje smrti cela,
Vzpomínám na naše vlhká těla.
Vzpomínám cos při poprvé měla,
Vím přesně, jaks to tenkrát chtěla!
O společný život ses za nás přela,

Mnichovská do srdcestřela,
V pohraničí z toho mela.
Táhly německá děla.
Jen v mír jsi doufat směla,
a i přesto ses držela...

… a mě taky, i děti naše.
Co teď? Uprostřed téhle kaše?!
Není kam bych se skrýt zašel.
jen sbírám poslední kuráže.

Rozběhnu se proti té přesile!
Na pokraji smrti, však při síle,
ač posranej strachy ze zabití,
Mstít se budu, než kulky chytím,
tady na druhé straně…
než jste, děti, skrytí…“