Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZpověď anděla
Autor
Minda
Zpověď anděla
1.
Já, anděl, kdysi člověkem jsem byl
Snad až příliš – chtělo by se říct
Já boha rozpoznal jsem v sobě záhy
A bohem stát se chtěl jsem ze všech sil
Však hvězdná obloha mé mysli
Kadeře mé s vůní nekonečna
Scvrkly se jak příliš zralý plod
A zbyla mi jen lopota ta věčná
Ten život andělský, co přidělil mi ten
Co prý zná všeho míru
A každý každého zná sen
Nevěřil jsem a doteď váhám trochu
Co místo v nebesích mi tohle přidělil
Snad mě sem uklidil a tím chtěl říci :
„Hochu – s tím stáváním se bohem s‘to trochu přestřelil !“
2.
Tak jestli chcete, vkročte do příběhu
A vězte, že je mým životem
Snad zahlédnete z dáli, jak z dalekého břehu
Andělské křídlo, jak létá nad mořem
Nastrašte své uši pravým směrem
Ať zaslechnete šelest v nebesích
Ať mohu nyní tímto zlatým perem
Psát život andělů – vždyť já jsem jedním z nich
3.
Zvědavost tvá vede tyto řádky
Jak jsem se stal tím, co jsem
Je cesta, co vede do pohádky
A já patřím k jeho obětem
Snad zachtělo se pánu bohu v nudě
Když zýval nad propastí země
Pohrát si s někým trošičku
A předělat jej jemně
Tu hledal mezi lidmi toho
Kdo by nejzpupnější byl
A já jsem se schoval mezi stromy
A tím ho strašně rozčílil
„ Ty budeš ten, co pokus tento snese
Ne bohem, však andělem ti bude být
Jediným slůvkem proti
Když vzduch kol rtů tvých hne se
Nebudeš ničím a v zemi budeš hnít !“
4.
Ó z kolika možností má člověk na vybranou
Když mocnější mu vybrat vůbec dá
Chtěl bych se rozloučit a vzít si někam stranou
Krásné to děvče, co slůvka nehledá
Musím však jít – ne, letět zdá se je mi
Nohy jsou těžké a křídla pučí, raší, rostou
A já mám jen přání jediné
Žízeň lidskou prostou
Člověkem být a zůstat tady s vámi
Hle – jinak rozhodnuto jest !
Jiným našel jsem se v mžiku
Ach jaká nízká podlá lest !
Co ve snu jsem snil, to náhle bylo pravdou
V krásném snu o letu pod nočním svitem hvězd
Až dosud nenašel jsem cestu vůbec žádnou
Jak zas se stát člověkem
A mít, co jeho jest
5.
Nevím však, proč ta velká křídla mám
Vždyť myšlenka je zdrojem mého letu
Snad jako znamení pro ty, co ve snu navštíviti mám
Aby mne poznali, že anděl jsem
Co křídla míti musí
Kdyby tak věděli, že tím je vlastně pletu
Že se mi všechna ta maškaráda hnusí
A stačí jen pomyslet a jsem tam, kde chtěl jsem být
Myšlenka přece je tím, co má oživit !
6.
Dnes ani nevím, jak jsem život vedl
Snad klidný, bohatý a lásky plný byl
Nelhal jsem, nekradl, nikoho nepodvedl
Co jsem však ztřeštěností ve vášni natropil !
Docela dobře jsem si v tom žití ved‘
Byl plný květin a žen, co měl jsem rád
Ty všechny učily mne ve světě milovat
A já v jejich líbeznosti rozpouštěl jsem smutek
Co stéká do duše
A tráví jako jed
7.
Ach ano – láska, to téma bylo věčné
Ve fuze, kterou jsem bývával
A mnohé ženy byly za ni vděčné
Když srdce jsem jim v touze otvíral
Prý citlivý jsem byl a náladový
Vždy plný nadšení, hned pro to a hned pro ono
Kdo ví
To jen vím jistě, že v touze
Prodléval jsem celý čas
Že touha mne vedla – neznámá
Jak vábivý sirény hlas
Ach ano – chtěl jsem létat
Jak můj děd ze stromu se nésti
K nebesům a slunce z blízka vítat
A pak se klidně snésti na místo
Kde budu chvíli sám
8.
Ach ano – miloval jsem tenhle svět
To přísahám
Ale jak bych neměl pořád dost
Jako bych chvilkový jen host
Ve světě byl
Já si v své zvláštní touze
Vymodlil
Širokost a nadpozemskou výš
To však tušit nemoh‘ jsem
Že nesnesu se nikam níž
Než do jiného světa
Není tu nejhůř
Však po všem lidském veta
Té lidské mnohosti jen odsud závidíš
9.
Ne každý anděl podobný má původ
Ba jediný já z lidí rekrutován byl
Já z matky lidské v prostřed světa
V lásce se narodil
Ty ostatní v továrně boží byli stvořeni
K jednomu účelu většinou určeni
Jak vám jen popsat tu bělobu kol kolem
Tady dálku, blízkost, vpřed či vzad neznáš
Žiješ tu sám – zbytnělá mysl v divném světě holém
Ani tady nejsi ani tam
10.
A do světa lidského každou chvíli létáš
Však jako divák jen, co zticha před pódiem sedí
A všeho se zúčastní jen pouhým pohledem
Jediný způsob, jak přiblížit se můžeš
Je vnuknutím či snem
No – já našel jiné cesty pro touhu
Po vás, když jí se nechám vésti
Tak dotknu-li se křídlem dívčím víček
V blaženém chvění zčervená
Tu patří na ní kolemjdoucí zpříma
Jakoby na něco, co dávno odněkud už zná
Na cosi božského , co v každém srdci dřímá
11.
Zpět pojďme k době, kdy jedním z vás jsem byl
Do doby, kdy znal jsem vstávat ráno
A v noci k spánku uléhat
Do doby, kdy všeho lidského mi hojně bylo přáno
A já všechno a všechny mohl milovat
Tak hudbu jsem měl rád, co v prostých dnech mi zněla
Jak štěstí, co do vědomí vejde jen v záblescích
Prostupovala mne celá
Zářivá jak dětský smích
12.
V té době blaženství, ke kterému jsme hluší
Já dívku miloval, co rty jak rubín měla
A oči z křišťálu, tak čistě průsvitné
Tu chtěl bych uvidět, zda-li už zapomněla
Na časy touhy naší, co touhou zůstat měla
Ach jak ta vzpomínka těší mne i kruší !
Snad ani neví, co se tenkrát stalo
Asi si myslí, že šel jsem za jinou
V bolesti zkřivila tvář svoji nevinnou
A skryla bol pod srdce, kde nebylo ho málo
Já jsem tu noc sám bloumal nočním městem
Tak nějak bez cíle jsem chodil sem a tam
Náhle se v chůzi však podivně zamotám
A padám jak podťatý na vydlážděnou zem
13.
Ten sen, co mně se zdál, se i tobě může zdát
Já z něj se však nevzbudil
A když jsem chtěl pak vstát
Bylo to jiné než lidské vstávání
Nebylo žádného rukou a nohou zvedání
Já naráz jsem vstal kdes vprostřed země bíla
A zvláštní nadnášivá síla
Byl pocit jediný, co z mého těla zbyl
Chvíli jsem nechápal a pak jsem pochopil
Že já nejsem já takový jaký já jsem býval
Že ústroj andělský mi někým svěřen byl
Že křídla mám, co marně bych už skrýval
Že lehkost mám a výši, o kterých jsem snil
14.
Byl jsem hned tam, kde pomyslel jsem být
A chvíli mi trvalo, než plně využít
Jsem uměl tuto schopnost
Však jak jsem byl tam, kam zanesla mne mysl ?
Jak jinak než duch všude jsem spočíval
A byť jsem se sebevíc dotknout vás snažíval
A volal jsem , jak volat se jen dá
Jen marnost ozvěnou mi byla stolistá
I tak jsem to zkoušel dál a stále
Dlouho jsem nevěděl, jak říct všem lidem vale
15.
Když jsem se zabydlel v té světlé zářné říši
A srdce zklidnil, co zbylo ho jen půl
Na noc jem čekával, kdy ruch se v světě ztiší
A v skrytu jsem do snů lidí spících vplul
A tady jsem směl, byť často s obtížemi
S lidmi zas prodlévat
A navštívit tak zemi
Co jsem tu nepřestal nikdy už milovat
16.
A tak stárl čas a lidé stárli s ním
A já ve své věčnosti jsem stále mladý byl
Mnohé již oči jsem křídly zatlačil
A mnohým starcům dal v smrti útěchu
Abych pak nahonem k děcku přikvačil
A líbnul je na čelo
Jen lehce a ve spěchu
17.
Je tu dost práce
Však také přijdou chvíle
Kdy na nebesích není dělat co
Andělský chór pak pěje v plné síle
A já bych v té chvíli dal ani nevím co
Za trochu ticha a stínu třeba v lese
Kde tě tak nenudí nedělat vůbec nic
Vždyť zpívaj‘ falešně, ač rádi z plných plic
Divím se bohu, že ten řev vůbec snese
A vůbec bych to pro nás v tom nebi vylepšil
Chtěl bych se milovat, číst si, rád bych pil
Zde není zábava, až na to burácení
A na klepy – nad ty nebeské není
18.
A čumět na boha je nuda k pohledání
Plechový obličej strnulý v pousmání
V podivném rouchu tu kdosi za něj sedí
A zástupy dobráků jak ovce na něj hledí
A on zatím sám si létá s každým větrem
Baví ho zachvívat sukněmi mladých žen
A když je pak anděli v svých hrátkách přistižen
Řekne jen :“Pssst, já smím!“ a spěchá zase ven
Ó, jak krásně lidský je tenhleten náš bůh
Jak hravý a veselý je ten náš skvělý duch
Jak mohl stvořit pokolení celá
Lidí a andělů, co smát se neuměla
A v blbé vážnosti si vykračuje tupě
Nafoukle tváří se, pyšně a hloupě
19.
I mezi anděli jsem našel mnoho těch
Co smát se neumí a znaj‘ jen povinnost a spěch
A celým nebesům i bohu ukazují
Jak chovat se má a jak se chovat mají
Ó nudo a prázdnoto některých andělů
Co lidi chudáci, když vstoupí do jich snů
Však najdou se mezi nimi taky mnozí
Co vůbec nejsou nudní a už vůbec strozí
S těmi si pak často hrávám na motýly
A v tisíci drobnůstkách si krátím dlouhou chvíli
Škoda jen, že lidmi nebyli
Snad by rady si s nimi pak věděli
20.
Nikdo z nich neví, co je lidská láska
Často se ptají mě
Však jaká to otázka !
Jak vysvětlit mám andělovi
Co milenci se v mžiku poví
Jediným pohledem
Vzplanuvšího oka
Jediným dotykem
Ruky, co neodolá ?!
21.
Už mne to nebaví, pusťte mě dolu
Chci zase zakusit, jak chutná být spolu
Se ženou, co má tě věrně ráda
Se světem , jehož každá vada
Je milejší mi než to nebe tady
Nebe je pro boha a pro andělské hřady
Člověkem zrozený si neví tady rady
Ví jen „Chci odsud pryč !„
Tak nenechte mne tady !
22.
Zas jsem se neovlád
A boha tak rozzlobil
Že mne z těch nebes svých
Skoro už vyhodil
Potom se ovlád sám
A věc dobře uvážil
Ví, co bych na zemi co člověk natropil
A kde je ďábel, kde vězí se svou smlouvou
Prý byl to anděl a měl taky chvíli dlouhou
Tak hrál si na boha
A to bůh nemá rád
Jsem živým příkladem
Tu není o co stát
23.
V noci se blíží vůně starých lásek
A protože andělé nevědí, co tajím
Létávaj‘ okolo, jak kadeř plavých krásek
A já si své snění v koutku srdce hájím
24.
Jednou mne napadlo
Když zvědavci ti milí
Létali kolem a ptali se co chvíli
Co je to láska a co je krásné na ní
Jednou to přineslo na mé rty pousmání
A tak jsem je pozval na malou vzdušnou pouť
Jestliže chtějí se o lásce doslechnout
Na vlastní oči aťjí vidí
Já že je povedu do světa lásky lidí
Vybral jsem z andělů dva sobě nejbližší
A stále je pobízel, ať si jen pospíší
Zamilovaný bůh sám někde v nebi bloudí
A to se nám velmi k plánu mému hodí
25.
A tak jsme vylétli krátce po poledni nebeského času
Nikdo jsme nevydal ni jediného hlasu
A mezi lidmi jsme v světě dva hledali
Kteří by láskou svou příklad nám podali
Brzy jsme taky zahlédli ten pár
Dva ruku v ruce šli a v očích známý žár
Vyzval jsem přátele ať vše si zapisují
Být teďka pozorný jistě za to stojí
A hned jsme viděli , jak uprostřed ulice
Dlouze se líbají
Po druhém toužíce
26.
Andělé vida, co ti dva provádějí
Smějí se poťouchle a hned to zkusit chtějí
Já je však pokárám, že to není běžné
Některé lidské hry se zdají v nebi směšné
Oni se zastydí a dál sledují pár
Náhle však zesmutní a jakýsi zmar
Teď čiší z jejich gest
Chytli se – líbí se andělům má malá lest
27.
Ale to není vše
A mladík už si vede
Dívenku přesličnou
Někam do soukromí
Tu dělá, co dělat má
Andělé tu , jak by chromí
Neví, co psali by
A nenalézaj‘ slova
V duchu však přejí si
By dělali to znova
Ti dva krásní lidé
Co v jednoho se mění
Hladí se, mlaskají
A bílé zuby cení
Rozkoše šelmy
Tu na prostém bílém loži
Před zraky andělů
Zuřivě souloží
28.
„Pročpak to dělají ?“ se pak jeden ptá
„ A co to dělají ?“ druhý se přidává
„Je to snad způsob, jak jedním se stát
Takhle se přemile bez konce prát ?“
Anebo jsou němí a slov tedy nemaje
Takto si vymění všeliké údaje ?“
29.
Ha, ha – jen dál, jen dál se jim smějte
Ale pak sami odpověď mi dejte
Co je to pro vás,jestli vám stačí slova
Že pořád to děláte a dělat chcete znova ?!
I já ještě matné vzpomínky mám
Jakou však odpověď já jim teď dám ?
Nevím,tak mlčím a oni mlčí taky
Letíme při sobě skrz sněhobílé mraky
Které za svůj tvar a existenci cele
Vděčí člověku a jeho fantazii skvělé
30.
A náhle mne napadne
V tom letu v sférách nebe
Že tak jak mi jej kol
Maj‘ oni ji kol sebe
Tím, že jsme tady
Tím andělský okrsek
Zve se snad takovým
A každý paprsek
Co protne oblohu
A každé poselství
Co k lidem od bohů
Doletí k srdci učenému v snění
Všechno to rázem svoji tvářnost mění
Podle nás – andělů
Nás poslů lidských snů
S námi a nad námi – posly budoucnu
31.
Stejně jak mi tu žijem‘ v světě snění
Mají i milenci cosi, co se mění
Mění a roste s nimi a nad ně výš
A stává se třetím, co nikdy nespatříš
Krom v jiskře v oku
A toužení , co trvá
Krom v dravém toku
Co hráze staré trhá
A kdesi nad nimi vznáší se v milosti
Obloha touhy, co voní něžností
Nejsou to andělé – ti jiné maj‘ starosti
Je to to třetí, co zázrakem vždy bude
Pojidlo mezi vším
To, co vždy bylo a je a doufám věčně bude
A to je láska – říct jinak to neumím
32.
Mít někde srdce
A jistotu v něm mít
Mít někde náruč
A v té se uložit
A v moři nejistot vždycky najít své
To další stran lásky je cosi kouzelné
Láska je sen
A veden být svým snem
A v nejistotě
Jím být stále nadnášen
Když v něm a podle něho jdeš
Tak všechno vychází ti
Bůh jako sen ?
- To andělům divně může zníti
33.
Vy ani nevíte, pernatci rozmilí
Co měli jste jednou
Když potom jste ztratili
A to je také jedna část člověka
Bolest
V níž co připlulo
Zas náhle odtéká
34.
Dost bylo však slov tam
Kde ti dva bez nich všechno činí
Tak tedy pojďme tam
A přesvědčme se nyní
Že láska má svoje trvání
A když řetězy v běhu jí nebrání
Vytrvá ta sladká smlouva věčně
35.
Pak hledali jsme lásky známé vězně
Však našli jsme je v cizích náručích
Nadlouho jsem z té podívané ztich‘
Tu překvapil mě jeden z mojich druhů
Když v pádu tom objevil podivnou vzpruhu
A jal se mi líčit, jak se mu líbí svět
V kterém ti nemusí na ničem záležet
36.
(První anděl)
Ten zvrhlý svět mám rád
Je plný svobody
Co v nebi nikdo nezná
Ach, tolik volnosti
Si sám bůh může jenom přát
Co však to znamená
To jen v lidské kůži sezná
(Já)
Nu, není divu
Že se mu v srdcích milenců zalíbilo
A básníků, co milenci jsou světa
Milují a jejich srdce vzlétá
Do výšin, co nezná ani sám
A není divu, že tolik milenců
Se bohu zaslíbilo
Vždyť ten toužícím křídla dodává
Nechtíc být v nebi sám
Bůh – sen touhy básníka
Usadí se v srdci
Milého hříšníka
Co upsal se mu v lásce
A vše ztvrdil bolestí
Příbytek vystavěl štěstí i neštěstí
(Druhý anděl)
Nevím, co pořád máte
S tou divnou lidskou chátrou
He – prý plní svobody
Vždyť morálku maj‘ žádnou !
Každý snad ví
Co přikázal náš pán
A každý, kdo mimo jde
Ten před soud bude hnán !
37.
Ó jak typické i pro andělského nedouka je
Že mnoha slovy říká nic a všechny hubuje
I ty bys měl nejdříve znát
Co náš pán má a co nemá rád
Vždyť co tu říkáš ty, toť surovina pouhá
Se kterou musí každý zvlášť pracovat !
I andělé jsou někdy nervózní
I v nebi rivalita vládne
Ten pro svá malá křídla pro smích je
Ten pro školy žádné
Andělský hněv však krátké má trvání
K dobrotě anděla vždy cosi pohání
A tak ti dva jen chvíli se tu přeli
A pak toho nechali a do zpěvu se měli
Andělský zpěv je jeden z důvodů
Proč cítit se na nebi jak doma nebudu
38.
Záclonami slz zas projdu o kus sál
Bolestí, co v peklo mění svět
Peklo, co půdou je pro božské
By mohlo v něm vypučet
V pekle svých dnů
Znuděný anděl sedí
A jak na film na lidi
Z té výšky v nebi hledí
Nejhorší na tom je
Že i on dobře ví
Že tam ani zde není
39.
Jen jsme se vrátili z krátkého výletu
A zpráva od pána a důtka už je tu
Že totiž nesluší se
By anděl byl zvědavý
O naše zdraví
Že má pán obavy
Hle – už bojí se pán zrady
Řád stále tvrdý je
Má však svoje vady
Ve své tvrdosti
Je křehký jako sklo
A bůh dává pozor
Aby neprasklo
On sám – láska
Lásky se i bojí
V ní mocný i bezmocný
V ní je vždycky dvojí
A protože i jej láska překvapuje
Stále jej rozkládá, skládá a překračuje
A proto snad se mu náš malý výlet nezdál
Avšak divil bych se
Kdyby se nesmál
Vždyť ti jeho andělé – poslíčci poslušní
Stali se ve chvíli
Pomalu neslušní
Ten první, když člověk
Tak zhýralcem by byl
Ten druhý v morálce
By lásku utopil
40.
Trpěl jsem
Už dál vám nechci lhát
Trpěl jsem nemoha milovat
Chtěl jsem se rozdávat
A chtěl jsem brát
Andělé nešťastní
Ani to netuší
Zlatavé stříbrné blankytné ovzduší
Nebeských her a andělského štěstí
Nemohu s vámi dál už nésti
Dnes z nebe spatřil jsem ji zas
A v srdci našel jsem
Ten tolik známý jas
Lásek, co v nejistotě kvetou
A v nádherném blouznění
Milencům hlavy pletou
41.
Nadšený objevem
V který přestával jsem doufat
Našel jsem odvahu
A přestal jsem si zoufat
Já k bohu otočil se zpříma
A snesl to, jak v rozčílení hřímá
„Bože udělej mne zase člověkem
Při bohu nesplatím
Milost tvou nevděkem !“
42.
Ale bůh mlčí
Jak už je jeho zvykem
A moji mysl zatěžká otazníkem
A já mlčením jeho popuzen
Před sbory andělů
Ošklivě zostuzen
Pomyslím na vzpouru
Co nebe nepoznalo
Zapálit jej
By bylo pomstě málo
Teď, když po všem jest
Poslyšte, co se stalo
43.
Povzbuzen andělskou chytlavostí
Tím, jak se všeho
Co lidské je hned zmocní
Já pojal sobě nápad dokonalý
Jak by se z andělů lehce lidé stali
Tichá vzpoura uvnitř vše pěkně rozkládá
Jaká červí cháska jablka nerada ?
Já vše začal provádět s děsivou důsledností
Ni bůh nezná hranice té lidské zákeřnosti
Já stále více andělů na výlety bral
A to veskrz lidské jim vychvaloval
A s podlou radostí
Jsem pilně sledoval
Jakou že špatnost si
Ten či ten v srdce vzal
Na tu jsem jej jak na udičku chyt‘
Právě skrz tu pak člověkem chtěl být
44.
Tak prvního anděla jsem chytl na peníze
Líbilo se mu, co za ně může mít
A tak se chtěl ode mne přiučit
Jak je má získat
A jak boháčem být
Tu naznačil jsem mu pár zaručených cest
Jak by mu obchod mohl dobře nést
On však jednu po druhé zamítal
Proti té měl to, proti oné zas ono namítal
A pak z něj vylezlo
Že by prý přivítal
Kdyby tak bez práce
Peníze někde vzal
Ha – teď jsi tam
Kde jsem tě chtěl mít
Staneš se zlodějem
A budeš loupežit
To bude pane v nebi nadělení
Až se to donese
Pánovu oddělení !
A tak se stal zlodějem
A to ne ledajakým
Andělským zlodějem – ukradnu a pak se ztratím
Kradl tak strašně
Že bůh si toho všim‘
Chvíli se zamyslel
A nevěděl, co s tím
Potom však odňal andělovi křídla
A dal mu dar člověčí
Toho však bez křídel
Okradená chytla
Hle – první anděl
Sedí už v bezpečí !
45.
Bůh ale nevěděl
Kdo v tom všem prsty má
Je to jen pověra
Že všechno ví a zná
A tak mi to prošlo
A já mohl dál
Na pomstě pracovat
Jak jsem si přál
46.
Ni s druhým andělem potíže nebyly
Všechny mé plány s ním v mžiku se splnily
Tomu se strašlivě líbili květiny
Tak nosil je do nebe odevšad jak jen moh‘
Až je bůh uvázal v jediný velký stoh
A anděla poslal vrtat se do hlíny
47.
Jak lehké pro anděla člověkem se stát
Já o to musím však s bohem dál bojovat
Všechno mu povím
Až přijde pravý čas
Snad křídla ztratím
A podívám se zas
Na zem co člověk
K té co šíří jas
48.
To třetí anděl
Ten měl rád prasárničky
Mladá prsíčka
A mladé vlhké pičky
To nebyl problém
A tak milovník stal se z anděla
Ukaž mi takovou
Která ho nechtěla !
Rychle však stal se
Lidským zvrhlíkem
Když dodán na zem byl
Andělským rychlíkem
49.
Čtvrtému zlíbilo se toulat po lesích
Měl v lásce zvířata a les když s nocí ztich
A tak se z něj stal poustevnický mnich
Hle – další člověk !
A na mých tvářích smích
50.
A tak bych mohl pokračovat dál
Tisíce andělů jsem v lidi předělal
Ale já sám jsem v nebi prodléval
A čekal na chvíli
Kdy pánovi znát dám
Kdože to zneuctil
Jeho boží chrám
51.
Už nezní v nebi andělské chóry
Po zemi pobíhaj‘ veselé sbory
Prázdné je nebe
Jen bůh tu a já sám
Teď před něj předstoupím
Odvahu mám
Viny své vykoupím
A slavný chrám
Ze zbytků nebe na zemi udělám
52.
„Prosím tě bože
V moci tvé a síle
Změř mne svým okem
Jak měříš provinilé
A pak se mnou učiň
Co učiniti chceš
V hněvu svém vzpomeň si
Že bídná jenom veš
Pozemská
Kdysi jsem býval
A co na nebi jsem
O návratu na Zem jsem sníval
Pak jestli zbude ti kousíček milosti
I mne pak od křídel andělských oprosti
A svrhni mne na Zem
Kam jedině patřím
Nechť opět lidi a svět se vším spatřím !“
53.
Ten, kdo to vydržel
Až do této chvíle
Asi by nevěřil
Že jsem svého cíle
Mohl dosíci
Pro mnohé pyšný jsem byl
Zpupný
A málo prosící
Ale i takové
Bůh náš má rád
A tak jsem ve chvíli
Na Zem zpět spad
A mohu zas s vámi žít
Milovat
A s vámi umírat
◊