Ráno

Stejně jako většina mých děl i toto je postaveno na skutečných zážitcích. Bylo to jedno zcela obyčejné ráno nijak se nelišící od ostatních... a právě proto jsem ho musel vtělit do kratičkého textu.

Stereotyp, den co den je to to samé. Na prázdném polštáři mi začne vřískat mobil, který jsem si včera večer poctivě nařídil. Otevřu oči a už naučeným pohybem ho umlčím. Ležím a hledím do bílého hrbolatého stropu. Byt je prázdný a tichý. Spolubydlící už je dávno v práci.
"Hej, přijdeš pozdě!" Přesvědčuju se. Marně. Stejně vím že to stihnu. Dělám to tak každé ráno. Proto si ten budík taky nařizuju o deset minut dříve. Patetické.
"Sakra." Povzdechnu si, rezignuji na povinnost začít dnešní den, a začnu se škrábat z postele. Navlíknu se do oblečení, které má alespoň přiměřený počet děr, a odkopnu po zemi se válející prázdné flašky z víkendové akce. Kofola. Asi dobře. Nechtěl bych vidět jak by to dopadlo kdybychom pili něco ráznějšího.
Nahlédnu do zrcadla. Na jazyku cítím tu kovovou pachuť, stejnou jako pokaždé. Odplivnu si do umyvadla a na tváři vykouzlím něco jako hořký úsměv. Jak symbolické. Neposlušné vlasy stáhnu zašedlou gumičkou.
Čas vyrazit.
Když vyjdu z domu dveře za mnou třísknou až to zařinčí. Pořád to ještě neopravili. Ten hlasitý zvuk mi přijde děsivě nepatřičný v tom ranním tichu. Obloha je šedá stejně jako ulice zimní Prahy. Ani neumělé pokusy sprejerů nedokážou vdechnou světu trochu barvy. Není šedá spíše stav myslí? Když obcházím dům potkám se se starší paní která venčí své mrňavé chlupaté psy. To že se ani nenamáhala přemýšlet že by to po nich uklidila už mi přijde tak nějak samozřejmé. Na zastávce stojí čtyři lidi. Tlustý chlápek co si čte noviny, dva kluci-cikáni co se evidentně shlédli ve stylu amerických černochů a hezká slečna v modré bundě. Postavím se vedle černovlásky. Za jak dlouho to jede se ani nenamáhám zjišťovat. Proč taky? Tím že to budu vědět se nic nezmění. Když si holka zapálí a labužnicky si potáhne cigáro jí vezmu, típnu o zeď a hodím na zem mezi desítky dalších. Ani jsem jí nevěnoval pohled. Stačilo slyšet jak se nadechla aby spustila nějakou tirádu na téma co že si to dovoluju. "Mlč." předběhl jsem ji. Těžko říct proč, možná to bylo něco v mém tónu, ale opravdu poslechla, otočila se a mlčela. Když přijel autobus nastoupili jsme a pro mně začal další pracovní den stejný jako všechny předchozí.

---