Rendez-vous

    Ten večer jsem konečně dočetl Kavkův Zámek. Ráno mi trochu trvalo, než jsem se probral, ale musel jsem do banky. Dorazil jsem tam v půl deváté, postavil se do fronty a porozhlédl se kolem. Přede mnou stála docela slušná kost. Tohle byla jedna z těch lásek “na první pohled”...

    “Také jste, slečno, byla na střední škole zamilována do svého třídního učitele ?” Výraz “profesor” jsem nepoužil záměrně, abych ji zmátl. Že je to skutečně Francouzka jsem se přesvědčil hned poté, co jsem jí otázku třikrát zopakoval. Uklonil jsem se a nesměle jsem zařval:

    “Grüß Gott, Herman !” To mě dodalo odvahy, ale vzápětí jsem znejistěl, protože jsem si uvědomil, že ona dívka teď již ví, že se jmenuje Herman, čímž byla oproti mě ve výhodě.

    “Wie geht es mit unserem Führer, Liebe dich ?”, pohodil jsem konspirativně očkem na schody do prvního patra.

    “Čtvrt na dvě, vole !”, ozvalo se za mnou. Okamžitě jsem zaregistroval charakteristický kapsář s pantoflemi, zavěšený na stánku s občerstvením... Slečna mezitím vypnula walkmana a postoupila o pět polí vpřed. To mi připomnělo, jak jsem ve třetím ročníku dostal zdarma sbírku úloh z účetnictví, ale nechtěl jsem jí to hned dávat najevo. Přeci jenom jsme se ještě nepolíbili.

    “Máte občanský průkaz ?”, žbrblal si cosi ten diblík za přepážkou. Ucítil jsem lehké poklepání na rameno: “Nevíte, prosím vás, kolik je hodin ?”, ptal se mě ten stařík ze stánku. “No, já nevím, když jsem sral, tak jela pošta...”, odvětil jsem rozpačitě. “Děkuji vám, tak to už mi končí šichta.”, řekla slečna.

    Fronta už notně pokročila. Rozběhl jsem se proti schodům a netrvalo dlouho a rozbil jsem si držku... Vrátil jsem se do fronty a nasadil si igelitku na uši. “Tak a mám tě !”, pomyslel jsem si. A taky že ano ! Dívka už došla k pultíku. Aby taky ne, když předbíhá !!

    Vyřídil jsem pár firemních věcí, diblík se po pěti dnech definitivně uchlastal, a já už onu tajemnou krásku nikdy neuviděl...

    Tak už to chodí, když člověk někomu pučí prachy...