Výdechy dojmů II.

Tak vidím svět já...

Sdíral z vlasu rozevlátých stromů pel léta. Ohýbal větve jejich, aby se před zimou sklonily, aby se vzpurně nebarvily tolik. Chtěl ulice vymést do posledního smítka než přikryje kraj vloček peřinou. Chtěl nastlat v koutech hromádky naváté ve velkém úklidu října. Nechal léto babí, aby zaplakalo a pak jej zapudil. Do nocí hučel, neúnavný, ráno držel dveře zavřené. Pustit jej domů škvírou pootevřeného okna? Vtrhne po svém - křídlo rozrazí - a záclonou, zamotaný, zacloumá. Těžko ho potom vyhnat nazpět ven. Je podzimu nejčernější z kaněk.
Kdo by mu chválu se chystal pět, nechť venku postojí zprvu - a teprve pak zpívá. Tedy jestli ho to dřív nevyžene nazpět pod střechu, zmáčeného a promrzlého na kost. Ale i kdyby nakrásně otevřel ústa - z hrdla mu poryv odnese hlas do polí. Zvuk nevyjde z něj všehovšudy žádný...

---