Dědovy fíky

 Zima voní po sněhu, léto voní horkým květnatým vzduchem, podzim po listí a dešti, jaro po petrklíčích a jabloňových květech a čerstvé vůni hlíny a tak podobně.

Vzpomínám si, jak krásně voněl dřevěný kafemlýnek mého dědečka. Ať bylo jaro či podzim.

Když jsem přivoněl k šuplíku, tak jsem cítil nejen klasickou kávu, ale i cikorku, meltu a cukr. A ten nádherný zvuk, když se pootočilo kličkou. Pamatuji se, jak rád jsem dědečkovi mlel kávu v tomhle malém dřevěném mlýnku a on si ji vařil v zeleném plecháčku. A potom vytáhl ze skříně mnohokráte rovnaný papírový sáček a z něj sušené fíky.

Dodnes nevím, kde je tenkráte sháněl. A tak jsme spolu seděli na kovové posteli v jeho pokojíku a jedli ty fíky a děda, vždycky když mi chtěl něco říct, tak se mě dotkl rukou, na které mu chyběly tři prsty. Ale těma dvěma dovedl nádherně louskat.

Mockráte se mne ptal, jestli budu plakat, až jednou umře. A já se opřel hlavou o jeho paži, velmi šlachovitou paži, a řekl, že by tak neměl mluvit. Je to už hrozně dávno. Měl úžasné jméno. Já se vždycky ve škole chlubil, že můj dědeček se jmenuje Maxmilián...